INTOLERANCE - Waking Nightmares of an Endless Void
CD 2024, Memento Mori / Godz ov War
for english please scroll down
Pohřební průvod plný děsivých tváří. Jakoby se sešli všichni démoni a prokletí z okolí, aby se rozloučili s lidskou bestií. Zvony hrají melodie potřísněné bolesti. Ve svěcené vodě se objeví krev a mraky jsou zase jednou hodně nízko. Malý hřbitov v horách, řada obrácených křížů. Kněz má jedovatý jazyk a Smrt se tu velmi často potkává se Satanem. Zbývá už jenom vybrat hudbu, která se bude hrát, až se rakev začne rozpadat v zemi. Španělští INTOLERNACE a jejich druhé dlouhohrající album jsou více než vhodným pokrmem ze syrového masa.
Klasický, tradiční death metal v jeho nejmorbidnější podobě. Nahrubo nasekaná tma, smíchaná se šílenstvím a chladem, který se vám jako nějaká zlá choroba usadí v kostech. Přesně taková je letošní deska "Waking Nightmares of an Endless Void". Pokud máte tenhle styl rádi, tak neváhejte ani chvilku. Budete navěky prokleti.
Surové melodie, inspirované kapelami jako BOLT THROWER, ASPHYX, GRAVE, MORGOTH, CONVULSE, ENTOMBED, OBITUARY, DESULTORY, DISMEMBER. K tomu si připočtěte prašivý zvuk a máme tu nahrávku, která je doslova povinností pro všechny nemrtvé. Španělé na to jdou opravdově, uvěřitelně, krutě a já vám podepisuji vlastní krví, že pohřby, u kterých je jejich hudba děsivou kulisou, patří k nejlepším. Oheň zase jednou hoří černým plamenem, v márnici se dějí divné věci a staří hrobníci se kývají spokojeně do rytmu. Patřím mezi ně. Nové album si opravdu užívám. Má v sobě vše, co od dobré hudby žádám a potřebuji. Velkou porci morbidních nápadů, mlhavou atmosféru chladných rozbřesků na hřbitově. Ale hlavně temný a mrazivý otisk. Všichni máme pohřby zafixované v hlavě jako něco smutného, ale někdy, když zajíždí do země rakev s někým zlým, mohou být i oslavou. Myslete na to, až budete "Waking Nightmares of an Endless Void" poslouchat. Jedná se o reálnou, smradlavou exhumaci toho nejsyrovějšího kovu smrti. Pamatujte, že vykoupení nikdy nepřijde. Zaplatíte vlastní duší a Charón vás převeze přes řeku Styx. Potom následuje už jenom absolutní tma. A také hudba, která vás strhne do hlubin. I cesta může být cílem. Kolem se povalují bílé kosti, rozpadají se pomalu v prach. Shnijete zaživa! U téhle desky to platí na sto procent. Doporučuji všem maniakům, démonům, i nemrtvým. Pohřební průvod plný děsivých tváří. Jakoby se sešli všichni démoni a prokletí z okolí, aby se rozloučili s lidskou bestií. Zvony hrají melodie plné bolesti. Ve svěcené vodě se objeví krev a mraky jsou zase jednou hodně nízko. Hnilobou nasáklý, reálný, krutý a ošklivý death metal z těch nejtemnějších katakomb! Smrt je velmi blízko!
Asphyx says:
A funeral procession full of scary faces. It's as if all the demons and curses of the area have gathered to bid farewell to the human beast. The bells play melodies stained with pain. Blood appears in the holy water and the clouds are once again very low. A small cemetery in the mountains, a row of inverted crosses. The priest has a poisonous tongue, and Death meets Satan here very often. All that's left is to choose the music to play as the coffin begins to crumble into the ground. Spain's INTOLERNACE and their second full-length album are more than a suitable dish of raw meat.
Classic, traditional death metal at its most morbid. Coarsely chopped darkness, mixed with madness and coldness that settles in your bones like some evil disease. That's exactly what this year's album "Waking Nightmares of an Endless Void" is. If you like this style, don't hesitate a moment. You'll be cursed forever.
Raw melodies inspired by bands like BOLT THROWER, ASPHYX, GRAVE, MORGOTH, CONVULSE, ENTOMBED, OBITUARY, DESULTORY, DISMEMBER. Add to that a dusty sound and you have a record that is literally a must for all the undead. The Spaniards go for it in a real, believable, cruel way, and I sign with my own blood that funerals where their music is the eerie backdrop are among the best. The fire once again burns with a black flame, strange things happen in the morgue and the old gravediggers sway contentedly to the beat. I'm one of them. I'm really enjoying the new album. It has everything I want and need from good music. A big helping of morbid ideas, a hazy atmosphere of cold dawns in a cemetery. But above all, a dark and chilling imprint. We all have funerals fixed in our minds as something sad, but sometimes when a coffin goes into the ground with someone bad in it, they can be a celebration. Think about that when you listen to "Waking Nightmares of an Endless Void". It's a real, stinking exhumation of the most raw metal of death. Remember, redemption never comes. You pay with your soul and Charón will ferry you across the River Styx. After that, only absolute darkness follows. And the music that will take you to the depths. Even a journey can be a destination. White bones are lying around, slowly crumbling into dust. You're rotting alive! That's 100% true for this record. I recommend it to all maniacs, demons and the undead. A funeral procession full of scary faces. It's like all the demons and curses of the area have gathered to say goodbye to the human beast. The bells play melodies full of pain. Blood appears in the holy water and the clouds are once again very low. Rot-soaked, real, cruel and ugly death metal from the darkest catacombs! Death is very close!
Recenze/review - INTOLERANCE - Dark Paths Of Humanity (2022):
Příběh čtyř stý šedesátý šestý - Už zase tančím sám. Na black metal.
Přestupoval jsem minulý týden v Praze a když jsem vystoupil na hlaváku z metra, šel jsem si zapálit. Uprostřed špíny, bezdomovců a ochcaných rohů zářil do tmy bílý plakát. Byly na něm Root, Torr a potom jedno jméno, které jsem nemohl za boha přečíst. Dokonce jsem vytáhl brýle, abych nápis rozluštitl. Nepovedlo se mi to. Nojo, stejně je to do Prahy daleko a nikdo by se mnou zase nejel. Přesto si zapíšu do notýsku datum i klub, který vůbec neznám. Někde na Smíchově ve sklepě. Na všechno zapomenu a těším se na blondýnku. Vlak jede pomalu, na trati jsou omezení a tak se dostanu na kolej až pozdě večer. Závidím studentům, kteří mají na taxíka. Já jdu pěšky a krosnu mám narvanou sklenicema domácího sádla. Aspoň zbydou peníze na pivo a na metal. Taky jsem si chtěl koupit nějakou novou knihu. Zrovna jsem dočetl dalšího Kinga. Svědectví. Velká bichle, která je nejen skvělým příběhem, ale také další zátěží. Dorazím a jsem utahanej jako kůň. Připadám si jako otrok. Celý víkend v kanálech pod škodovkou v Boleslavi. Dnes jsme opět tahali nekonečné kýble plné zaschlé barvy. Bílý muž pod bičem otrokáře, řval jsem ve tmě s čelovkou na helmě.
Sprchoval jsem se doma, ale musím znovu. Vylekám spolubydlící. Tak si tady, usměje se. Je pořád sama a občas slyším z jejího pokoje vrnící zvuky. Vibrátory na dívčích kolejích zrovna dost letěly. Nově uvolněná morálka, časopisy, osvěta, tohle všechno holky vnímaly. A když nebyl přítel, zůstala umělá hmota. Kluci to mají stejně. Nic proti, jen to nesmí lézt člověku na mozek. Což tedy naší kolegyni začínalo. Už jsem ji dohodil asi pět normálních, vcelku i hezkých kluků, co byli taky sami. Jenže ona patří k takovému tomu druhu žen, kterým není nikdo recht. Inu, její chyba. Mohla si aspoň skočit, když už nic jiného. Říkám to blondýnce, která na mě čeká jako vždy dole na baru. Zrovna se kolem ní točí takovej hezkej kluk. Hele, rybízku, dej si odchod, tohle je moje holka. Chvilku se proti mě prsí, ale pak to vzdá. Asi ho vyděsí moje do krve rozedřené ruce, následek mozolů, které mám i přes pracovní rukavice. Jsem grogy a tak si jen lehnu a nechám svoji milou, aby na mě byla hodná. Když jsme v nejlepším, uslyším z vedlejšího pokoje naplno puštěný vibrátor. Hergot, dělá ta holka taky někdy něco jinýho? A proč nejde občas mezi lidi? Pak usnu a je to skoro jako smrt. Nevím o světě.
Zato ráno je šílené. Bolí mě ruce, nohy, záda, hekám jak stará herka. Jdeme s Michalem do školy, kolem je mlha a on mi vypráví něco krásně intelektuálního. Já mám pořád před očima nekonečné kanály a neodbytný pocit, že začínám smrdět hnilobou. Jsme tam jak krysy, řeknu nahlas a pak to musím Michalovi vysvětlovat. Dojdeme na universitu, rozdělíme se a já si zalezu dozadu do přednáškového sálu. Vůbec nevnímám. Padá na mě únava a to až do středy, kdy se moje tělo konečně trošku srovná. Blondýnka měla telefonát, že babička v Táboře je na tom nějak špatně, tak že pojede. Měl bych taky, ale já už fakt nemůžu. Je toho na mě moc. Jsem jak tělo bez duše, jsem jak mátoha. Potřebuji vypnout, jen si tak číst, ani se neučit, odpočívat. Ve čtvrtek mi otrne a náladu mi trošku spraví výplata, která je velmi slušná. Ihned pozvu blondýnku na večeři. Budeš tu hodný? Zeptá se mě a já samozřejmě kývnu, že ano. Hlavně nechoď za sousedkou, nemusel bys to přežít, vtipkuje. Už mě to taky napadlo, že bych jako udělal dobrý skutek. Ale neboj, chci mít klid. Na rozloučenou mi dokáže, že mě má ráda. Je pátek ráno.
Končím v jedenáct. Už na to nemám. Nějaký cvičení mi může být, víte kde. Zajdu do hospody na oběd. Pořádně se naperu a když si tak sedím, probírám se žebradlem. Vyhazuji lístečky, zkrátka, dělám pořádek. Občas mě to chytne. Naplním popelník papírky, pak to ze srandy zapálím sirkama a servírka mě seřve. Ještě tu mám jeden. A hele, plakát. Ty vole to je dneska. Přemýšlím asi patnáct minut. Co budu dělat sám na koleji? Všichni jedou domů. Nudil bych se. Znám se. Ani se nevracím zpět na kolej. Rovnou na nádraží. Do Prahy, prosím. Je něco kolem třetí hodiny a už si to šinu k matičce českých měst. Je pořád pošmourno. Vzpomínám na dobu před několika lety, kdy na koncerty jezdily davy. Někdy se přidávaly i vagóny. Lahváče cinkaly, potkali jste spoustu skvělých lidí, seznámili jste se, pokecali a hlavně, byla děsná sranda. Asi se divně při svých vzpomínkách usmívám, protože slečna, co sedí proti mě, prokroutí oči. Normálně bych ji asi oslovil. Jen tak ze cviku. Ale nemám náladu. Jedu sám na koncert. Divný, co? Netuším, že za pár let už budu jezdit pořád jenom sám.
Já to potřebuju. Jednou za čas upustit páru. Nejdu s davem, vybírám si, na co zajdu, jakou kapelu chci vidět. Pak taky, peníze, jiný akce, čas, znáte to. Ale přestal jsem, jen když byly děti malé. S dvojčaty to jinak nešlo. To ale ještě vůbec netuším. Zatím jedu a říkám si, jestli jsem udělal dobře. Když jsem byl mladší, tak sami jezdili jen divný týpci. Možná jsem se jím stal. Zalezu na Smíchově do jedný hospody a piju Braník. Tehdy se to dalo. Je tu jen pár štamgastů a jeden stůl fanoušků fotbalu. Přisedne si nějakej děda, který si chce povídat. Kývnu mu na souhlas, sem tam zakroutím hlavou, jakože ne, ale vůbec ho nevnímám. Nechápu, co se to stalo. Vždyť Root i Torr mají pořád jméno. Ale jsem v Praze, tady se chytají kde jaký novinky. Zkrátka a dobře, mladí už poslouchají něco jiného. Různý rap metaly, fůze, rock, alternativu. Už dávno to není tak jasný a přehledný. Za mě si byl buď metalista nebo pankáč. A když si byl debil, tak náckovskej skinhead. Jo jasně, taky byli lidi, co poslouchali Oceán, Shalom, diskofilové a další odnože, ale bylo to jasně vymezený. Dnes už je chaos. Pak taky, ten grunge, pořád ještě doznívá.
Připadám si děsně starej, ale nejsem. V malém sklepě, jehož název si fakt nepamatuju, to vypadá jako na srazu démonů. Všichni jsou v černém, někdo i s warpaintem. Přesto již má většina návštěvníků vanu. Očividně se všichni znají. Připadá mi to spíš jako večírek pro zvané. Taky jako jeden z mála platím vstup. Dám si pivo a snažím se s někým zavést řeč. Jenže mi není přáno. Radši toho nechám a pohroužím se do svých myšlenek. Udělal jsem dobře, že jsem jel? Neměl jsem raději sedět na koleji a číst si, poslouchat vibrátor z vedlejšího pokoje? Je tu poměrně nuda. Žádný vysmátý ksichty, jako jsem býval vždycky zvyklý. Musím ale uznat, že Toor i Root hráli skvěle. Muzikantsky to bylo super. Jen občasné kecy mezi písněmi by si s klidem mohli odpustit. To je samej satan a jeptišky a taková ta prvoplánová nenávist. Možná už jsem na to taky starej, nevím. Zajímaví jsou fanoušci. Všichni stojí a jen občas pokývou hlavou. Chodím tedy radši k výčepu a piju čím dál tím víc piva.
Hlavní hvězdou večera jsou HELHEIM, jejichž logo jsem neuměl rozluštit. Vůbec jsem nevěděl, kdo to je, co hrají. Předpokládal jsem, že black metal. Potvrdilo se mi to již s první skladbou. Pod pódiem nás stálo možná tak dvacet. Spíš méně. České kapely chlastaly u stolu a já si vzpomněl na německé akce, na kterých se všichni navzájem podporovali. Mnohdy slavná jména křepčila na předkapely. Byla v tom jakási vznešenost, která českým metalistům zkrátka mnohdy chybí. Ono je to také o pokoře a slušnosti. Ale nevím, třeba je všechno úplně jinak. Píšu, co jsem viděl a jak to na mě působilo. A tak zase tančím sám. Na black metal. Norové mají úžasné vokály. Už nejsem v zaplivaném klubu na Smíchově, ale daleko na severu. Je to esence chladu a tmy. Nejdřív se jen tak kývám do rytmu. Pak se mi ale rozvibruje celé tělo. Možná je to přemírou piva, ale určitě i tím, že já muziku prožívám. Když se mi líbí, tak neumím být v klidu. Křičím a řvu mezi songy. Jsem nadšený, zpocený a pořád tančím sám. Nepřidá se nikdo.
Kapela balí svoje cajky a Pražáci dávno zmizeli v ulicích. Já mám dostatek času. Norové jdou někam spát a ve sklepě zůstaneme dva. Na výčepákovi je vidět, že už by taky šel, dnes to byl stejně mizernej kšeft. Přemýšlím, proč lidé nechodí na koncerty. Možná je jich moc nebo nemají propagaci. Netuším. Je mi z toho smutno. Viděl jsem všude kolem sebe, že už metal tolik netáhne. Nebo spíš, vždycky se chodí na to moderní, na to co je momentálně v laufu. Většina lidí jde stejně s davem. Koneckonců, sám si přijdu divně, že tu jsem sám. Kdybyste věděli, jak mi chybí mí kamarádi. Z první i druhé party z Boleslavi. Být metalistou na koleji v Plzni nebylo vůbec lehké. Neměl jsem si s kým o muzice pokecat. Blondýnka mi dodnes říká, že jsem musel být opravdu prokletý. Většina starých fanoušků to dávno vzdala. Jenže já nemůžu, mě to nejde. Neumím to. V mém životě je hudba hrozně důležitá. Seru na trendy, seru na to, co je moderní. Poslouchám jen to, co se mi líbí. To já taky, ty vole nemáš nějaký drobný? Ozve se za mnou a takový hodně sešlý děda mě žádá o peníze. Asi jsem přemýšlel nahlas. Hodím mu nějaké mince. Nějak ho chápu. Taky zůstal sám.
Mám snad tři hodiny, než mi pojede vlak. Vydám se do ulic a chodím. Nesmím se zastavit, protože když si někam sednu, tak usnu. Nasadím si discmana a sloupnu fólii z alba Av norrøn ætt, které jsem si před chvílí koupil. Začne pršet a všechno je děsně depresivní. V osobním životě se mi daří. Nebýt otce, tak se mám fakt skvěle. Nejsem bohatý a asi nikdy nebudu, ale mám všechno, co jsem kdy chtěl. Ale co se týká metalu, tak je to bída. Stále vycházejí skvělé desky, pořád chodím do Music Records, odebírám Spark a jsem v obraze. Jen si nemám s kým pokecat. Chodím na koncerty sám jak kůl v plotě. Stojím většinou ve stínu. Ale když je dobrá konstelace hvězd a piva, tak tančím. Nezáleží na krocích, ty mé vede hudba. Skladby ve sluchátkách gradují, dostávají se mi pomalu do krve. Už jsem skoro u hlaváku. Nikde nikdo. Jak leje, tak všichni zalezli do děr. A já si vlezu na trávník. Kecky mám nasáklé vodou. Jsem promočený. Chráním si jenom kapucou přehrávač. A tančím zase sám. Na black metal. Jen já, hudba a prázdný noční park.
Ve vlaku ihned usnu. Probudím se v Rokycanech, což je dobře, protože jinak bych přejel. Už se mi to párkrát stalo. Je sobota ráno. Dojdu pěšky na kolej a probudím vrátného. Jen na mě kývne. Dneska žádná křepelka? Oplatím mu úsměv a po sprše si jdu lehnout. Nakonec stihnu o víkendu i to čtení a odpočinek, konečně spánek, napadne mě. Ale není mi přáno. Sousedka je zase v ráži. Jak někdo může koukat na porno v devět ráno? Pořádně se vyspím asi až v hrobě, napadne mě ještě a nasadím si sluchátka. Nic si nepouštím, u toho bych neusnul. Ale je mi najednou tak nějak fajn, jako po každém dobrém koncertě.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Ave VANHELGD! It's been a while since your label Dark Descent Records sent me an album to review. And immediately with "Atropos Doctrina" you got to the imaginary top of my personal black death metal chart. The first time I encountered the new album was in the cold weather, when it got very cold. It was very pleasant for me to just listen, read and let the time pass. How was the album made and how do you think it differs from the previous album "Deimos Sanktuarium"?
It took a while to make since the pandemic got us out of track. We were back in writing mood after a small tour supporting At the gates when Sweden shut down and we were unable to rehearse on a regular basis. When we finally started to rehearse again we lost interest in the few songs we had done so far so we started up again with the demos I made during the pandemic. I think it took almost 2 years to write the album, rehearse everything and prepare for the studio . We entered Endarker Studios in the spring of 2023 and it was mixed and mastered sometime around august.
I think it's a bit different from Deimos Sanktuarium. First of all it's overall a bit faster and has little more energy. It's also less complicated when it comes to arrangement and song structures. Ok “Atropos Hymnarium” and “I ovigd jord” could fit Deimos Sanktuarium as well but the rest of the songs on ATROPOS DOCTRINA are a bit more straightforward in my opinion.We also spent a lot more time fine tuning this album. Westman was also quite new in the band when recording DS so I guess he feels more comfortable with AD.
In hindsight I kind of overlooked the back-up vocals for AD, it would have been nice with som more parts from Jimmy.
Let's go back in history a bit. VANHELGD was formed in 2007. The band is composed of all experienced musicians. Nowadays it's not easy to start again. How did you get together in the first place and why did you choose black death metal?
Me and Jimmy ( guitars) were in a band called Ceremonial Execution + me and Björn ( drums 2007- 2016) were in another band called the Jam Session. we shared rehearsal space and both bands were put on ice about the the same time so Björn got the idea for us three to start a new band. We wanted things to be simple so we decided that I shpuld do the vocals and guitars ( only did back-ups previous to Vanhelgd) After a few months or so Viktor joined ( bass 2008-2013) It’s so many years ago now but we see ourselves as a new band still but it is the longest I’ve been in the same band!
Jonas, bass ( ex thy Primordial, Retaliation, King of asgard) joined in 2013 and Westman, drums ( ex Throne of Heresy , King of Asgard) joined in 2016. I guess we always had some kind of nordic misery, strokes of black metal and folk songs in our songs but it has become more apparent on the last albums. When we started the band was more punkish and had a lot more Autopsy and old school death metal stuff going on. We have since then evolved more into a slower form leaning more towards hopelessness and misery rather than gore, zombies and beer. I think that a lot of songs from our first two album still works but I’m also glad we took the steps in this direction since the other way would have been a dead end for me creatively.
The new stuff has exactly the kind of cool, clear sound that I like a lot. It's signed by the master Magnus "Devo" Andersson. We all know his work for MARDUK and many other bands. I'm curious to know how you guys worked together and why him? With what feelings did you leave the studio?
Jonas and Westman had recorded there many times before so it was not hard to convince me and Jimmy to try it out. Devo was very easy to work with and had a lot of respect for our DNA as a band but still gave a lot of great input. When I leave the studio I’m always alternating between saying that our albums are just strange and not very good and that we did a hell of an album, the truth is often that we did ok :-)
When I look at the cover, it reminds me terribly of a scene from an old mural, from the catacombs. Beautiful work. Who's the artist and why did you choose this particular motif?
I work part time as an illustrator, a career I started making covers and merch for the bands I was in and for my friends' bands. So I have made all the merch and all the album covers for Vanhelgd. Atropos is the oldest of the three fates, the Moirai, in Greek mythology. She is the one cutting the thread of life after her sisters spun and measured it. She is the metaphor of death. Her attributes are among others the scissors and the veil.
The lyrics on your records are about death, anti-religion, pain. You're not afraid of horror themes either. Where do you get inspiration for them? And what are the lyrics on the new album about?
I get inspiration from different sources, mostly art and literature but also things in my personal life and things happening in these turbulent times. The lyrics on ATROPOS DOCTRINA are about misery, defeat, rebellion, suffering, war, death and famine.
VANHELGD are a band that when I listen to them, I immediately know who they are. You have your own unmistakable signature, expression. A strange dark mood that has a very urgent effect on me. How do you explain that? Do you have a secret formula, a recipe? How do you create new material? I'm talking about the process now.
We focus a lot on the expression, we don't care much about the technical aspect, riffs can be really boring and simple, the important thing is that it fits the song and has the right feeling. We work a lot in the rehearsal space trying out different aspects and perspectives on the riffs such as dynamics, tempo, drum beats. We re-arrange, play a black metal riff as if it would be a doom riff and stuff like and trust our gut-feeling. It is a frustrating slow process but very rewarding when you solve the puzzle. We can wrestle with a song for hours at a rehearsal and be about to turn the amps off, put the drumsticks down and go home when someone gets an idea or a perspective on the song or a riff that turns things around and gets everybody excited again. There are a lot of “what would happen if…” and “ can we try to...” followed by “ no, but maybe if we try to…” at our rehearsals. So writing songs is a very organic and kind of an investigative process for us and at the same time an uphill battle.
Does Swedish nature influence you in any way? Every time I hear a band from your country, I think that you can put such a special mood, melancholy in your songs. A lot of times I would take the album to the woods near my home, just outside the city, and it felt like I was somewhere up north.
Yes I think it does, the nordic melancholy that comes with the short summers and nature have a more or less subconscious impact on the song writing. The nordic folk music often has this vibe too and we have some influences from that in our melodies. The song “I ovigd jord” ( in unconsecrated soil ) have a lot to do with nature, the elements, man made borders, ideology and religion. Both when we wrote and recorded the album I went on long walks listening to the demos to figure out the vocals and later to listen to the mixes. I often did this in the evenings and the mixes were during the late summer period so for me personally the album is very associated with the landscape and the summer evening light.
According to wikipedia, Sweden has 10.59 million inhabitants. The Czech Republic has ten. We have a lot of metal bands here too, but definitely not as many as you. Does that mean you have a musician in every family? I wonder why you have so many bands? And I'm not talking about the mainstream, I'm talking about the underground. How do you explain that?
I think it has to do with that there were a lot of cheap or free rehearsal places ( often with instruments to loan) in Sweden for kids back in the 80ies and 90ies .You just had to start a study circle and report to one of the many public education organizations that got money from the state. There were also a lot of shows at youth centers in every town. So many kids started bands those days, first metal and punk bands in the 80ies, then a lot of death metal, black metal and hardcore bands in the 90ies.
How do you perceive your scene? Gigs, fans, labels? There are quite a lot of gigs here, but only some of them are well attended. Plus, it seems to me that young fans are already listening to something a bit different.
I think we don't get as many touring acts here as in the rest of europe since we are a bit off geographically. There are quite a lot of metal gigs going on but I live in a small village so I have to travel to see shows. We don´t do many shows a year so we are not really well connected to the scene in that way but we have contact with some bands and listeners of course.
Personally, I find "Atropos Doctrina" to be such a perfectly polished stylistic gem, but it can also appeal to fans outside of black death metal. The album is raw, but it also has a lot of memorable melodies. Where do you want to take the band? What is your goal? Someone is attracted by big festivals, someone wants a famous label. What are your dreams?
Personally, I just want to continue to write music and record albums. It is nice to do shows and we are happy to play when it works but the goal is not to tour a lot and so on, probably because it takes so much energy to plan and book shows and tours on our own. My goal for Vanhelgd is to keep evolving and make a superb death metal album.
How did you get into music in the first place? Who was your role model? First gig? First gig as a musician? How about some wild experiences, readers are always interested in that:)).
Oh I don't have many wild experiences since I've never done many tours and my memory always fails me so I´m the worst at talking about the past. As for role models, I would say Entombed and Paradise Lost since they were the bands that got me into death metal in the early 90-ies, soon followed by At the Gates, Death and Edge of Sanity
Me and Jimmy and Viktor did our first gig as a musicians with our metal band BLUMP in the afternoon at a fair in our hometown back in 94. We played a 15-20 min set of bad covers and one or two original songs. We started out together with Hans on drums. I remember drawing Obituary influenced death metal logos for the band that I wanted to be named Sauron but the first songs we did were punk songs and we soon got Stefan on vocals and became a metal band. Back then the Hardcore scene was huge in Sweden and many of our friends were involved in one way or another. I wasn't a big fan, I was into heavy metal, black and death. I always wanted to play death metal and did some rehearsals in two or three local death/black metal bands during the 90-ies but there were only 2-3 songs made with each of them before the interest faded… so I didn´t play extreme music for real until I joined a grind/hc/punk/doom band called THE JAM SESSION in 1998 or 1999 where Björn was playing the drums. We did a lot of strange songs and drunk shows for a couple of years, rehearsing two times a week and drinking together as often as we could and got to do shows together with bands like The Locust, Switchblade, Trapdoor Fucking Exit, From Ashes Rise, Catharsis and Totalt Jävla Mörker. It was a great time. When BLUMP split up in 2001 after releasing 5 demos me and Jimmy formed CEREMONIAL EXECUTION together with Robert from THE JAM SESSION on vocals. We got David on drums and Tommy followed by Jonas on Bass for a while and after him Björn Ahlqvist joined. We played some kind of US-influenced death metal with a bit of an old-school vibe and released 1 demo, a split 7, an album and another 7” before splitting up in 2007 at the same time as THE JAM SESSION was put on ice. We started Vanhelgd in 2007 and our first gig was probably the one we did in a non-offical club in our hometown together with King of Asgard ( where Jonas were playing bass) back in 2008.
I'd be interested in your relationship to music. What does it mean to you? Is it a hobby? A lifestyle?
It's a part of my daily life for sure and specifically it's about a passion for death metal. I´ve been in bands since 1994 and rehearsed weekly or monthly and in some periods even up to 4 times a week since then. Even though I find it hard to call myself a musician. I realized that I'm only interested in playing music if I can write my own stuff and that my technical skills are poor for playing guitar for so long, I only play guitar at home when trying to figure out an old song that we will start playing again or when writing. I wish I've spent more time practicing but don't find it interesting. I would never join a band without being part of the writing process and I can't understand why anyone would be in a cover band. I also realized that I can't do things half hearted when it comes to being creative. I love being in the rehearsal space with the others creating songs together and releasing the aggression you build up in your everyday life. It's been about a year now since ATROPOS DOCTRINA was finished and as much as I want to play those songs live I also want to start making new material. So I guess it's all about passion for me.
What is VANHELGD going to do in the near future?
We are having a release show at Palatset in Linköping on the 16th of august, then we are booked for Malmö Massacre at the end of august and a show in Umeå in october. I hope we can do some shows and festivals in Europe in 2025.
Thank you very much for the interview, I appreciate it. I guess you can guess what I'm going to do. Yeah, I'm going to go out into the woods and take your new book "Atropos Doctrina" with me.
Thank you! Sounds like a good plan!
Recenze/review - VANHELGD - Atropos Doctrina (2024):
Ave VANHELGD! Je to už nějaký čas, co mi poslal váš label Dark Descent Records album na recenzi. A ihned jste se se s „Atropos Doctrina“ dostali na pomyslnou špičku mého osobního black death metalového žebříčku. Poprvé jsem se s novinkou setkal v sychravém počasí, kdy se hodně ochladilo. Bylo pro mě velmi příjemné jen tak poslouchat, číst si a nechat plynout čas. Jak album vznikalo a v čem se podle tebe odlišuje od předešlé desky „Deimos Sanktuarium“?
Chvíli trvalo, než jsme ho nahráli, protože nás pandemie vyvedla z míry. Po malém turné na podporu At the gates jsme se vrátili ke skládání, když se Švédsko zavřelo a my nemohli pravidelně zkoušet. Když jsme konečně začali zase zkoušet, ztratili jsme zájem o těch pár písniček, které jsme do té doby udělali, a tak jsme začali znovu s demosnímky, které jsem udělal během pandemie. Myslím, že napsat album, všechno nazkoušet a připravit do studia trvalo skoro dva roky. Do studia Endarker jsme vstoupili na jaře 2023 a někdy v srpnu bylo album smícháno a zmasterováno.
Myslím, že je trochu jiné než Deimos Sanktuarium. Především je celkově trochu rychlejší a má trochu víc energie. Je také méně komplikované, co se týče aranžmá a struktury písní. Dobře, "Atropos Hymnarium" a "I ovigd jord" by se hodily i na Deimos Sanktuarium, ale zbytek písní na ATROPOS DOCTRINA je podle mě trochu přímočařejší. také jsme strávili mnohem víc času dolaďováním tohoto alba. Westman byl navíc při nahrávání DS v kapele docela nový, takže se asi cítí s AD pohodlněji.
Pojďme trošku do historie. VANHELGD vznikli v roce 2007. Kapele je složena ze samých zkušených muzikantů. V dnešní době není lehké začínat znovu. Jak jste se dali vůbec dohromady a proč jste si zvolili black death metal?
Já a Jimmy (kytary) jsme hráli v kapele Ceremonial Execution + já a Björn (bicí 2007-2016) jsme hráli v další kapele Jam Session. Sdíleli jsme zkušebnu a obě kapely byly ve stejnou dobu u ledu, takže Björn dostal nápad, abychom my tři založili novou kapelu. Chtěli jsme, aby to bylo jednoduché, a tak jsme se rozhodli, že já budu dělat zpěv a kytary ( předtím jsem dělal jenom back-upy pro Vanhelgd) Asi po pár měsících se přidal Viktor ( basa 2008-2013) Je to už tolik let, ale pořád se považujeme za novou kapelu, ale je to nejdéle, co jsem byl v jedné kapele!
Jonas, basa (ex thy Primordial, Retaliation, King of asgard) se připojil v roce 2013 a Westman, bicí (ex Throne of Heresy , King of Asgard) se připojil v roce 2016. Myslím, že jsme v našich písních vždycky měli nějakou severskou mizérii, vlivy black metalu a folku, ale na posledních albech se to projevilo víc. Když jsme začínali, kapela byla víc punková a měla v sobě víc Autopsy a old school death metalových věcí. Od té doby jsme se vyvinuli spíše do pomalejší formy, která se přiklání spíše k beznaději a utrpení než ke gore, zombíkům a pivu. Myslím, že spousta písní z našich prvních dvou alb stále funguje, ale zároveň jsem rád, že jsme udělali kroky tímto směrem, protože opačná cesta by pro mě byla z tvůrčího hlediska slepou uličkou.
Novinka má přesně takový ten chladný, čitelný zvuk, který mám moc rád. Podepsán je pod ním mistr Magnus "Devo" Andersson. Všichni známe jeho práci pro MARDUK a spoustu dalších kapel. Mě by zajímalo, jak se vám spolupracovalo, jak jste se dali dohromady a proč právě on? S jakými pocity jste odcházeli ze studia?
Jonas a Westman tam nahrávali už mnohokrát, takže nebylo těžké přesvědčit mě a Jimmyho, abychom to vyzkoušeli. S Devo se pracovalo velmi snadno a měli velký respekt k naší DNA jako kapely, ale přesto poskytli spoustu skvělých podnětů. Když odcházím ze studia, vždycky si střídavě říkám, že naše alba jsou prostě divná a nic moc, a že jsme udělali sakra dobrou desku, pravda je často taková, že jsme udělali dobře :-) A taky jsem si říkal, že je to v pořádku.
Když se dívám na obal, hrozně mi připomíná jednu scenérii ze starých nástěnných maleb, z katakomb. Krásná práce. Kdo je autorem a proč jste zvolili právě tento motiv?
Pracuji na částečný úvazek jako ilustrátor, což je profese, ve které jsem začal dělat obaly a merch pro kapely, ve kterých jsem působil, a pro kapely svých přátel. Takže jsem pro Vanhelgd vytvořil veškerý merch a obaly všech alb. Atropos je v řecké mytologii nejstarší ze tří sudiček, Moirů. Je to ona, kdo přetíná nit života poté, co ji její sestry upředly a odměřily. Je metaforou smrti. Jejími atributy jsou mimo jiné nůžky a závoj.
Texty na vašich deskách jsou o smrti, antináboženství, o bolesti. Nebojíte se ani hororových témat. Kde pro ně berete inspiraci? A o čem jsou texty na novém albu?
Inspiraci čerpám z různých zdrojů, hlavně z umění a literatury, ale také z osobního života a z událostí, které se dějí v této neklidné době. Texty na albu ATROPOS DOCTRINA jsou o bídě, porážce, vzpouře, utrpení, válce, smrti a hladomoru.
VANHELGD jsou kapelou, kterou když poslouchám, tak ihned vím, o koho se jedná. Máte svůj vlastní, nezaměnitelný rukopis, výraz. Zvláštní temné nálady, které na mě působí velmi naléhavě. Čím si to vysvětluješ? Máte nějakou tajnou formuli, recept? Jak tvoříte nový materiál? Myslím tím teď samotný proces.
Hodně se soustředíme na výraz, technická stránka nás moc nezajímá, riffy mohou být opravdu nudné a jednoduché, důležité je, aby se hodily k písni a měly ten správný feeling. Hodně pracujeme ve zkušebně a zkoušíme různé aspekty a pohledy na riffy, jako je dynamika, tempo, údery do bicích. Přearanžováváme, hrajeme blackmetalový riff, jako by to byl doomový riff a podobně, a věříme svému vnitřnímu pocitu. Je to frustrující pomalý proces, ale velmi obohacující, když skládačku vyřešíte. Můžeme se s písní na zkoušce potýkat hodiny a už se chystáme vypnout zesilovače, odložit paličky a jít domů, když někdo dostane nápad nebo pohled na píseň nebo riff, který všechno otočí a všechny znovu nadchne. Na našich zkouškách se často objevuje "co by se stalo, kdyby..." a "můžeme zkusit..." a pak "ne, ale možná kdybychom zkusili...". Takže psaní písniček je pro nás velmi organický a tak trochu badatelský proces a zároveň nerovný boj.
Ovlivňuje vás nějak švédská příroda? Já pokaždé, když slyším kapelu z vaší země, tak mě napadne, že umíte do skladeb vložit takovou zvláštní náladu, melancholii. Hodně často jsem si bral album do lesů u nás, kousek za městem a připadalo mi, jako bych byl někde na severu.
Ano, myslím, že ano, severská melancholie, která přichází s krátkým létem a přírodou, má víceméně podvědomý vliv na psaní písní. Severská lidová hudba má často také tuto atmosféru a my z ní máme v našich melodiích určité vlivy. Píseň "I ovigd jord" (v neposvěcené půdě) má hodně společného s přírodou, živly, hranicemi vytvořenými člověkem, ideologií a náboženstvím. Když jsme album psali i nahrávali, chodil jsem na dlouhé procházky a poslouchal demosnímky, abych přišel na to, jak budou znít vokály, a později jsem poslouchal mixy. Často jsem to dělal po večerech a mixy vznikaly v období pozdního léta, takže pro mě osobně je album hodně spojené s krajinou a letním večerním světlem.
Podle wikipedie má Švédsko 10,59 miliónů obyvatel. Česká republika jich má deset. Máme tu taky spoustu metalových kapel, ale tolik jako vy rozhodně ne. Znamená to, že u vás máte v každé rodině muzikanta? Zajímalo by mě, proč se u vás daří tolika kapelám? A to teď nemluvím o mainstreamu, ale o undergroundu. Čím si to vysvětluješ?
Myslím, že to souvisí s tím, že v 80. a 90. letech bylo ve Švédsku spousta levných nebo bezplatných zkušeben (často s nástroji k zapůjčení) pro děti. Stačilo založit studijní kroužek a hlásit se u jedné z mnoha veřejných vzdělávacích organizací, které dostávaly peníze od státu. V každém městě se také konala spousta přehlídek v mládežnických centrech. Tolik dětí tehdy zakládalo kapely, v 80. letech nejprve metalové a punkové, v 90. letech pak spoustu deathmetalových, blackmetalových a hardcorových kapel.
Jak vnímáš vaši scénu? Koncerty, fanoušky, labely? U nás je koncertů poměrně hodně, ale jen některé jsou solidně navštěvované. Navíc mi připadá, že mladí fanoušci už poslouchají trošku něco jiného.
Myslím, že se u nás nejezdí tolik koncertů jako ve zbytku Evropy, protože jsme geograficky trochu stranou. Metalových koncertů se tu koná docela dost, ale já bydlím na malé vesnici, takže za koncerty musím cestovat. Nemáme moc koncertů ročně, takže v tomto směru nejsme se scénou příliš propojeni, ale s některými kapelami a posluchači samozřejmě kontakt máme.
Mě osobně připadá „Atropos Doctrina“ jako takový dokonale vybroušený stylový drahokam, který ale může oslovit i fanoušky mimo black death metal. Album je sice syrové, ale má i spoustu dobře zapamatovatelných melodií. Kam až chcete kapelu posunout? Co je vaším cílem? Někoho lákají velké festivaly, někdo chce zase slavný label. Jaké máte sny?
Já osobně chci dál psát hudbu a nahrávat alba. Je hezké koncertovat a jsme rádi, že si můžeme zahrát, když to vyjde, ale naším cílem není jezdit hodně na turné a podobně, asi proto, že plánování a objednávání koncertů a turné na vlastní pěst nás stojí hodně energie. Mým cílem pro Vanhelgd je dál se vyvíjet a udělat vynikající deathmetalové album.
Jak si se vlastně dostal k muzice? Kdo byl tvým vzorem? První koncert? První vystoupení jako muzikant? A co nějaké divoké zážitky, to vždycky čtenáře zajímá?:)).
Nemám moc divokých zážitků, protože jsem nikdy moc zájezdů neabsolvoval a paměť mi vždycky selže, takže o minulosti mluvím nejhůř. Co se týče vzorů, řekl bych Entombed a Paradise Lost, protože to byly kapely, které mě na začátku 90. let přivedly k death metalu, brzy následovaly At the Gates, Death a Edge of Sanity.
Já, Jimmy a Viktor jsme v roce 94 poprvé vystoupili jako muzikanti s naší metalovou kapelou BLUMP odpoledne na pouti v našem rodném městě. Hráli jsme 15-20 minutový set složený ze špatných coverů a jedné nebo dvou původních písní. Začali jsme společně s Hansem na bicí. Vzpomínám si, jak jsem pro kapelu kreslil deathmetalová loga ovlivněná Obituary, která jsem chtěl pojmenovat Sauron, ale první písničky, které jsme udělali, byly punkové a brzy jsme získali Stefana na zpěv a stali se metalovou kapelou. Tehdy byla hardcorová scéna ve Švédsku obrovská a mnoho našich přátel se v ní tak či onak angažovalo. Já jsem nebyl velký fanoušek, bavil mě heavy metal, black a death. Vždycky jsem chtěl hrát death metal a v devadesátých letech jsem udělal pár zkoušek ve dvou nebo třech místních death/black metalových kapelách, ale s každou z nich vznikly jen dvě až tři písničky, než zájem opadl... takže jsem se extrémní hudbě věnoval doopravdy až v roce 1998 nebo 1999, kdy jsem se přidal ke grind/hc/punk/doom kapele THE JAM SESSION, kde hrál na bicí Björn. Několik let jsme dělali spoustu podivných písní a opileckých koncertů, zkoušeli jsme dvakrát týdně a pili spolu tak často, jak to jen šlo, a dostali jsme se na společné koncerty s kapelami jako The Locust, Switchblade, Trapdoor Fucking Exit, From Ashes Rise, Catharsis a Totalt Jävla Mörker. Byly to skvělé časy. Když se BLUMP v roce 2001 po vydání pěti demosnímků rozpadli, založili jsme s Jimmym CEREMONIAL EXECUTION, ve kterých zpíval Robert z THE JAM SESSION. Po Davidovi na bicí a Tommym jsme na chvíli získali Jonase na basu a po něm se přidal Björn Ahlqvist. Hráli jsme jakýsi death metal ovlivněný USA s trochou oldschoolové atmosféry a vydali jsme jedno demo, splitko, album a další 7", než jsme se v roce 2007 rozpadli ve stejné době, kdy byli THE JAM SESSION uloženi k ledu. Vanhelgd jsme založili v roce 2007 a naším prvním koncertem byl pravděpodobně ten, který jsme odehráli v jednom neofficiálním klubu v našem rodném městě společně s King of Asgard (kde Jonas hrál na basu) v roce 2008.
Zajímal by mě tvůj vztah k muzice. Co pro tebe znamená? Je to koníček? Životní styl?
Určitě je to součást mého každodenního života a konkrétně jde o vášeň pro death metal. V kapelách jsem od roku 1994 a od té doby zkouším každý týden nebo každý měsíc a v některých obdobích dokonce až čtyřikrát týdně. I když je pro mě těžké nazývat se hudebníkem. Uvědomil jsem si, že mě hudba zajímá jen tehdy, když si můžu psát vlastní věci, a že moje technické schopnosti jsou na to, že hraju na kytaru už tak dlouho, chabé, že na kytaru hraju jen doma, když se snažím vymyslet nějakou starou písničku, kterou začneme hrát znovu, nebo když píšu. Přál bych si věnovat cvičení víc času, ale nepřijde mi to zajímavé. Nikdy bych nevstoupil do kapely, aniž bych se nepodílel na procesu psaní, a nechápu, proč by někdo měl být v cover kapele. Také jsem si uvědomil, že nemůžu dělat věci napůl, pokud jde o kreativitu. Baví mě být ve zkušebně s ostatními, společně vytvářet písničky a uvolňovat agresi, která se ve vás hromadí v každodenním životě. Už je to asi rok, co jsme dokončili ATROPOS DOCTRINA, a stejně jako chci ty písně hrát naživo, chci také začít tvořit nový materiál. Takže myslím, že je to pro mě všechno o vášni.
Co chystají VANHELGD v nejbližší době?
16. srpna nás čeká release show v Palatsetu v Linköpingu, na konci srpna jsme objednaní na Malmö Massacre a v říjnu na koncert v Umeå. Doufám, že se nám v roce 2025 podaří odehrát nějaké koncerty a festivaly v Evropě.
Děkuji moc za rozhovor, vážím si ho. Asi tušíš, co půjdu dělat. Jasně, vyrazím ven, do lesa a vaši novinku „Atropos Doctrina“ si vezmu s sebou. Je totiž vynikající! Přeji vám, aby se dobře prodávala a ať jste spokojení i v osobních životech.
Děkujeme! Zní to jako dobrý plán!
Recenze/review - VANHELGD - Atropos Doctrina (2024):
Ave, can you introduce your band to our readers? – When was it founded and what style of music do you play etc.?
Roran: Abreaktion is a rethinking, we could even say a project that was maintained for a long time as a hobby, even knowing that it has potential, we had not given it the value it deserved. The band has had milestones since 2012, when with a fretted guitar, chaotic feelings and the desire to express something, they turned to the first song. The style that emanates from the center is the classic thrash metal of the 80s/90s, where riffs with speed and a technicality barely in construction gave the sound that we can identify.
Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering?
Javier: We recorded our “Bornhatred” EP at Lion’s Roar Studio in the second half of 2023. We spent a lot of time polishing each of the songs in detail so that the final result was as exact as possible as we imagined it. Since we did not yet have a label at the time we started recording, the truth is that we did not have any type of ties or commitments to third parties, so we were able to do everything exactly as we wanted it to be. Regarding the producer, Cristian León, we have all already worked with him several times on other projects, since he is experienced within the underground metal circuit and that made things a lot easier in terms of technical aspects. Basically, we arrived at the studio knowing exactly how everything would happen and the result left us more than satisfied; the EP sounds killer as fuck!!!!!
How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?
Javier: Chaos Records (Mexico) released 300 copies in CD format and a cassette edition is in the works as well. We are also currently working on getting a cassette edition released by a Chilean label, but there have been some setbacks regarding the deal we are trying to make. In any case, it is certain that there will be a Chilean edition on tape, either under a label or independently.
Who is the author of the lyrics and how were they created and about what do the lyrics deal with?
Roran: I write the lyrics. Each of them has a different context, but at the same time they have feelings that together are the most common in a meaningless adolescence/adulthood. Resentment and hatred.
"Empty promises" talks about how sometimes we come across people who are scared of any commitment, either because of their shortcomings or insecurities. It is one's duty to know what kind of people is around him and get rid of those who do not contribute anything to its life. It's a current reflection, rather than what I could reason at the time of composing and writing it.
"Pyromaniac" is a bit of a peculiar creation, as it may seem inconsistent with the meaning of the disorder it describes. However, it captures the impulse of wanting to destroy everything with something as easy to handle in our era as fire. The first member of the band supposedly suffered from this disorder, which led me to translate that energy into catchy riffs and lyrics, resulting in a powerful song.
In "Amnesia Chronicle", I realized my own reality, marked mainly by depersonalization to fit into a world of appearances and false friendships. This happens in every context; Nobody is one hundred percent authentic. Even transparency seems like a dream, which leads me to feel contempt for both others and myself, for forgetting who I really am.
Insomnia and constant anxiety about our future as human beings in an uncertain world is what I try to transcribe in 'Mental Torture'. Sometimes we think too much and other times we get carried away; We need to find a consistent balance to live life. Otherwise, we simply become crazy and addicted, as society seems to want us to be.
Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important?
Javier: The first attempts to create a good logo for the band were sketches and drawings that we tried ourselves. We had many difficulties, to be honest, because we wanted to achieve something that was striking but sober, and that respected the style we play, while also being as original as possible (not easy with 40 years of development in this music style...). When we had a more or less defined idea, we contacted Bastián Velásquez (an artist who has done covers for Ripper, Demoniac, Mayhemic, etc.), and after a couple of observations (including indicating inspiration from the Donkey Kong Country logo haha), Bastián finished the work; he is a great artist and we were very happy with the result. Regarding visuals and social networks, for the moment, I am the one who mostly takes care of that aspect. I think it is as important as any mass media was in the past or will be in the future. Currently, we are in talks with a visual artist who might take care of it, so I can have more time to focus on other aspects of the band. Abreaktion is growing!!!
Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takes care about you?
Javier: Chaos Records handled the release of our EP. I had already worked with them on another project called "Deviants," where they released an EP, and I was really satisfied with their way of working and their ability to distribute the material both physically and online. This was why we contacted this label directly once the EP was ready. They liked what we had done, and we made the deal. So far, everything has been positive.
Which bands do you idolize and where do you get your inspiration?
Roran: The 80s and 90s marked a before and after in my life as a thrash metal listener. During that time, songs that are now considered classics emerged from bands like Kreator, Sodom, and Exodus. In particular, Kreator became my muse, with "Coma of Souls" being the most special album for my inspiration and composition. Secondly, there is Sodom, with their iconic album "Agent Orange." Later, I discovered that the legendary guitarist Frank Blackfire had worked on both albums. At the time, it seemed like a coincidence, but I later realized that his contribution to these bands was a great source of inspiration for me.
Did you send your record to some Labels? which are the labels? How was the response?
Javier: Regarding labels outside of Chile, we only sent it to Chaos Records because we were really convinced that they would do a good job. In Chile, we have been in talks with Dissonant Death Records and Sepulcro Prod, but we haven't closed any deals yet. Overall, we are happy with the reception the EP has had; many people are asking about it, and we are eager to prepare a live release date.
How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best?
Roran: Honestly, we have had few performances, although we can highlight different aspects in some of them. Without a doubt, the best was in Rancagua, an unforgettable show that I would like to repeat due to the warm reception from the people. There, we were able to deliver one of our best performances, and it was also our first time in a different city.
What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band?
Roran: We continue working, although in a more discreet way. At least we try to incorporate a new song every two months in our next performances. As for material, we have something in limited distribution in mind, as we want the next thing we show to be a musically devastating explosion.
How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information?
Javier: The quickest way to contact us is through the band's Instagram, "abreaktion," as it is the platform we check most frequently. For dealings with labels, gigs or press, ideally our email abreaktion.thrash@gmail.com. And for those who seek the insatiable desire for noise and hateful speed, attend our shows, because that’s where the brave are seen! And if you bring a beer, even better, hahaha.
Mám pocit, že se na mě dívá. Ať jdu kamkoliv, cítím její pohled v zádech. Kdysi dávno uříznutá hlava, oběť dlouhého mučení. Šeptá podivná slova. Zbytek těla se nikdy nenašel a připadá mi, že jej hledá. Možná vám to připadá nepochopitelné, ale když budete drtit staré kosti v plesnivých katakombách tolik let jako já, tak zažijete spoustu podobných příběhů. O smrti, o bolesti, o temnotě a blasfemii. Zrovna mi tu hraje druhé dlouhohrající album italských tmářů MORBUS GRAVE. Krásně a morbidně dokresluje celkovou atmosféru.
Zbývá vyřešit, co s uříznutou hlavou. Někde jsem četl, že patřila padlému mnichovi, který se rouhal Bohu. Veřejná poprava, na kterou přišla spousta krvelačných lidí. Nabodnutý na kůl byl výstrahou ostatním. Italové nám přinášejí další směs ze smradlavých hrobů. Jejich hudba je stará, plesnivá a smrdí sírou a zatuchlinou. Praskají u ní kosti tlakem a nemrtví vstávají z hrobů.
"Feasting the Macabre" hoří jasným plamenem. Pánové opět odkazují na kapely jako AUTOPSY, DEATH, IMPETIGO, OBITUARY, SODOM a dělají to velmi zkušeně, elegantně a s krvavou jiskrou v oku. Pokud máte podobný staroškolský death metal rádi, budete určitě velmi spokojeni. Při poslechu si opravdu připadám jako zavřený ve starých katakombách. Navěky odsouzený k životu v temnotě. Jednotlivé skladby mokvají a obsahují v sobě velké množství černé energie. Jakoby do nich bylo otištěno veškeré rouhání, kterého je člověk schopen. Mám to tahle rád, vyloženě si užívám jednotlivé, do surového a prašivého zvuku zabalené motivy. Už jste někdy našli mrtvolu ve značném stádiu rozkladu? Omotanou pavučinami, s vyděšeným pohledem? Pokud ne, tak ani nemusíte, při poslechu téhle desky se budete cítit velmi podobně. Smrt číhá za každým rohem, v každé rakvi. Italům se ji povedlo exhumovat a vypálit na hudební nosič. Skladby jsou velmi syrové, chladné a podmanivé. Těšil jsem se každý den, až se setmí a budu moci za sebou zavřít staré rezavé dveře. Klečím a modlím se k obráceným křížům. Možná budu i já jednou nabodnutý na kůlu. Než se tak ale stane, tak si budu užívat morbidní tóny z nové desky. Mám pocit, že se na mě dívá. Ať jdu kamkoliv, cítím její pohled v zádech. Kdysi dávno uříznutá hlava, oběť dlouhého mučení. Šeptá podivná slova. Zbytek těla se nikdy nenašel a připadá mi, že jej hledá. Možná vám to připadá nepochopitelné, ale když budete drtit staré kosti v plesnivých katakombách tolik let jako já, tak zažijete spoustu podobných příběhů. Temné, morbidní death metalové rouhání z dávno opuštěných katakomb! Hniloba, špína a krutá smrt!
Asphyx says:
I feel like he's looking at me. Everywhere I go, I can feel her gaze on my back. A head cut off long ago, the victim of a long torture. She whispers strange words. The rest of the body was never found, and it feels like she's looking for it. It may seem incomprehensible to you, but if you've been crushing old bones in moldy catacombs for as many years as I have, you'll experience many similar stories. Of death, of pain, of darkness and blasphemy. I've got the second long-playing album by Italian darkies MORBUS GRAVE playing right now. It beautifully and morbidly illustrates the overall atmosphere.
What remains to be solved is what to do with the severed head. I read somewhere that it belonged to a fallen monk who blasphemed God. A public execution attended by a lot of bloodthirsty people. Staked on a stake, he was a warning to others. The Italians bring us another mixture of stinking graves. Their music is old, moldy and smells of sulphur and mustiness. It cracks bones with pressure and the undead rise from their graves.
"Feasting the Macabre" burns brightly. Once again the gentlemen reference bands like AUTOPSY, DEATH, IMPETIGO, OBITUARY, SODOM and do it with great skill, elegance and a bloody sparkle in their eye. If you like this kind of old school death metal, you will be very satisfied. Listening to it really makes me feel like I'm locked in the old catacombs. Forever doomed to live in darkness. The individual tracks are swamping and contain a lot of black energy. It's as if all the blasphemy of which man is capable has been imprinted on them. I love this one, I downright enjoy the individual motifs wrapped in a raw and dusty sound. Have you ever found a corpse in a considerable state of decomposition? Wrapped in cobwebs, with a terrified look? If not, you don't have to, you'll feel very much the same way when listening to this record. Death lurks around every corner, in every coffin. The Italians have managed to exhume it and burn it onto a record. The songs are very raw, cold and captivating. I looked forward every day until it was dark and I could close the old rusty door behind me. I kneel and pray to the inverted crosses. Maybe one day I too will be impaled on a stake. But until that happens, I'll enjoy the morbid tones of the new record. I feel like he's watching me. Everywhere I go, I can feel her gaze on my back. A head cut off long ago, the victim of a long torture. Whispering strange words. The rest of the body has never been found, and it feels like she's looking for it. It may seem incomprehensible to you, but if you've been crushing old bones in moldy catacombs for as many years as I have, you'll experience many similar stories. Dark, morbid death metal blasphemies from long abandoned catacombs! Rot, filth and cruel death!
