Skleněný muž - Anders de la Motte
2024, Kalibr
Pokaždé, když jsem doma sám, tak se změní můj stereotyp. Normálně nechodím nakupovat jídlo, normálně si nedělám svačinu na další den do práce. Všechno mi chvilku trvá, než se usadí. Už když ráno vstávám, je všude ticho. Nikdo vedle mě neoddychuje a já se snažím celý den uzpůsobit tomu, abych si více četl. Nepiju třeba kafe, nedívám se vůbec na televizi a když po cvičení vychládám, tak také jedině s knihou. Pokaždé toho přečtu tak jednou tolik. V neděli jsem přijel z chalupy, ze které jsem si také objednal novou knihu od jednoho z mých nejoblíbenějších spisovatelů. Manželka byla zrovna v Řecku s dcerou (syn zase ve Španělsku s kamarády) a když jsme si volali, tak se zmínila, jak se jí líbil první díl série Pán hory. A to ještě nevíš, má drahá, pro co si jdu zítra do Zásilkovny. Je překvapená, ale zároveň nadšená. Tentokrát zafungovali vydavatelé i překladatelé velmi rychle. Jsem nejdříve zklamán, když stojím před výdejním místem a čtu tam, že už mají půl hodiny zavřeno.
Zachrání mě ale pan majitel, který si i mimo pracovní dobu pro něco přijede. Před obchodem zastaví stará oktávka, nejdříve vyleze hluchoněmý hromotluk a potom chlápek s kérkami a náušnicemi po celém obličeji. Takový ten Obscene extreme true styl. Usměje se a asi se trošku diví tomu, že já se nedivím, jak vypadá. Jsem zvyklý, taky jsem vyrůstal v tolerantních devadesátkách. Zeptám se opatrně, jestli by mi knihu nevydal. On je tak ochotný a milý, že jsem se rozhodl o něm i napsat. Takových lidí během dne moc nepotkáte. Chvilku hledá, skoro ztratíme i naději, ale nakonec se dobré dílo podaří. Chodím do sedmého patra pěšky a držím v ruce kartónovou krabici. Vy chodíte pěšky? To nejede výtah? Zeptá se mě jako každý den jedna stará sousedka, která musí číhat za dveřmi. Usměju se na ní a řeknu jí, že jsem v tréninku, což ji stačí a vůbec se nediví tomu, že nevypadám jako sportovec. Nahoře vydýchávám vedro a ostrým nožem rozbaluji knihu. Přivoním, jsem jak nějakej starej fetišista, ale nemůžu si pomoci. Možná právě proto jsem si nikdy nezvykl na čtečku. Nevoní.
Za několik hodin mě upozorní prázdný žaludek, že jsem se zapomněl najíst. Jdu si namazat chleba a mám všechno rozhozený. Čekal mě rotoped a potom přestávka před cvičením. Místo toho se hecnu a všechno si odbydu najednou. Musím si opláchnout obličej. Jsem dávno na severu a vyšetřuji. Anders de la Motte je přesně tím druhem spisovatele, který přidává do příběhů ještě něco navíc. Není to žádná suchá detektivka, ale postavy jsou živé, někdy slabé, někdy hrdinné. Přesně takhle to mám rád. Příběh mě pohltil, moje oči těkají po stránkách. Neexistuje svět kolem mě, neodpovídám na chaty, stejně většina lidí píše kraviny. Musím si pustit nějakou hudbu. Projíždím soubory v počítači, tahat nějaká CD je příliš na dlouho. Jasně, severští Vanhelgd, se kterými mimochodem zítra vyjde rozhovor, se perfektně hodí k celkové náladě. Inspektorka Lea Askerová je přesně tím typem sympatické a silné ženy, které mám rád. Napíše jí její otec, že našli na jeho farmě mrtvolu. Vydá se tedy do kraje svého dětství a před vámi se začne odehrávat další z krutých příběhů.
Její přítel Martin Hill píše kroniku o místním podnikateli Gunnarovi Irvingovi a tak se ponoříme i do temné minulosti. Je to napínavý příběh, velmi čtivý, přesně jako to mám rád. V rozhovoru s Vanhelgd zazní v jedné otázce i příměr k severské přírodě, k její čistotě, melancholii. Mám to takhle rád, líbí se mi, když jdu lesem na rybník si zaplavat a přemýšlím, jakým směrem se bude děj dále ubírat. Někdy se trefím, ale většinou jsem překvapený, občas i šokovaný. Celkově potom nadšený a odhodlaný po návratu pokračovat v četbě. Moje tělo ale trošku stávkuje, sportu bylo nějak moc a spánku málo. Proč musím chodit do práce? To neexistuje čtení za peníze? Závidím knihovníkům a usínám někde daleko v lesích na severu. V temnotě čeká staré zlo. Démoni se probudili. Všechno se přenese i do mých snů. V polospánku slyším krkavce, který si zvykl sedávat u nás na balkóně. Vstávám brzy, ještě je tma.
Když si to vezmu kolem a kolem, nejsem rád sám. Nebaví mě to. Má to vlastně jenom jednu, ale zato zásadní výhodu. Můžu si víc číst. Když někomu ve svém okolí řeknu, že jsem slaměný vdovec, většině zajiskří oči - hospody, děvky, zlobení. Jen se pokaždé usměju a vzpomenu si sám na sebe, jak sedím hladový, ale nadšený s knihou v křesle. Asi jsem divnej, ale na to jsem si dávno zvykl. Na základce mi říkali brejláč a nechápali, proč když je vedro, tak raději sedím doma s knížkou, než abych skákal celé odpoledne do vody. Ale vy určitě víte o čem mluvím, co? Děkuji za pozornost. Vyšel nový Anders de la Motte. Pamatujte si to, až budete objednávat novou knihu. Opatrujte se a ať se vám daří!
---------------------------------------------------------------------------------------------------
Druhý díl série temných severských případů o krutých zákoutích lidské duše. Inspektorku Leo Askerovou po letech mlčení kontaktuje její otec. Na jeho farmě našli mrtvolu, pro policii se stal podezřelým číslo jedna, ale on tvrdí, že je nevinný. Lein přítel z dětství Martin Hill píše životopis o podnikateli Gunnarovi Irvingovi na jeho panství, kde kolují historky o záhadných úmrtích a podivných nebeských úkazech. Askerová a Hill hledají odpovědi – a mezitím z hlubin povstává Skleněný muž. Z hlubin, odkud se nikdo nikdy nevrátí. Nikdo kromě něj.
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
