Příběh čtyř stý třicátý devátý - Majáles
Sedíme na lavičce kousek od Sadů Pětatřicátníků a chvílemi nevíme o světě. Je to hodně intenzivní. Vzala mě na procházku, prošli jsme se kolem zoo a smáli se klokanům, těm jejich malým pacičkám, jsou jako nějaký divný kříženci. Je veselo, ale cítím, že má něco za lubem. Nejdřív si myslím, že bude jakože sex na nějakým zvláštním místě, ale nakonec z ní vyleze, že slíbila holkám, že přijde na majáles. Odfrknu si a odeženu nějakýho buzíka, který se tu neustále nabízí. Divný místo. Samej dealer, kurva a cikáni číhající, až někdo půjde kolem a budou ho moci okrást. No, vybrala si fakt krásný místo, ještě ji políbím, ale koutkem oka koukám kolem, protože nikdy nevíte. Už tenkrát žily u Mže nutrie a když se setmělo, tak se vydávaly kousek od řeky. Z dalšího polibku mě vyruší dupání a chroupání. Pak slyším nějakýho bezďáka, že si prý na ní políčí. Sranda je, že ty nutrie jsou tam dodnes, tak asi nad lidmi bez domova nakonec vyhrály. Poslední polibek, vášeň je ale uhašena, protože nějaký pán kolem padesáti, s velkým břichem, kývne mladíkovi na jeho nabídku. A u toho, jak si dělají dobře, fakt být nemusíme.
Na majáles se tím pádem dostaneme z druhé strany. Přelezeme improvizovaný plot, respektive, svojí milou přehodím. Dopadne na všechny čtyři, jako kočka. Jdeme hledat její spolužáky. No řeknu vám, jsem na lidi, se kterými piju, dost vybíravý a tohle tedy bylo nic moc. Holky většinou něco mezi mužatkami a slepicemi a o klucích, co se měli stát učiteli, škoda mluvit. Tolik ega jsem už dlouho nikde neviděl. Stačí mi pět piv ve stanu a už mám co dělat, abych někoho neposlal do prdele. Obejdeme stánky a atrakce, pro studentíky asi super zábava, ale když já asi nebudu typický student. Nemám rád zábavu na povel, všechny ty oslavy konce roku, ohňostroje a candrbály. Ale nikomu to nekazím. Moje milá někam zmizí, mě jen projede přes záda trošku mrazu, když se baví s nějakým fešákem, natolik si ještě nevěřím. Je moc hezká, když si odhrnuje ofinu z čela, hrozně jí to sluší, když chodí jen tak kolem a nosí si malá piva. Jsem ve stínu a nechávám fantazii, aby mě unášela někam pryč.
Volí se král majálesu a královna a je to takový hezký. Všichni se smějou, dělají věci, co se mají dělat a já zase jednou působím jako starej morous. Místo toho, abych křičel v davu, tak mi vrtá hlavou, jestli ten bezďák opravdu tu nutrii snědl. Představuji si, jak je z ní mutant, obr, který vyčistí celý park. Hmmm, sladký buzík, šmakuje jí. Usmívám se a vypadám asi divně, protože si ke mě přisedne nějaká gotička. Všechno stojí za hovno, řekne mi a já jí řeknu, že za hovno tu stojí akorát muzika. Hraje tady totiž Mňága a Žďorp, který mě doslova iritují. Všechny ty jejich sladkobolný texty. Deprese, vole, deprese je taky kšeft. Děvče je očividně trošku namol, její černý stíny pod očima se lesknou. Ne, nejsou to stíny, ona brečí. Nevím, co to dělám, ale obejmu ji. Proč si smutná. Neví, asi jen tak, ze světa a protože nikoho nemá. Taková hezká holka, kdyby si umyla tu černotu z tváře a oblékla se vesele, nikdo by se jí nebál. Nechám jí svému osudu, jen jí řeknu, co si myslím. Dívá se za mnou a její pohled mě pálí. Musím za ženou. Najdu ji mezi učitelama. Namakaný tělocvikáři, Vypadá nešťastně. Kdes byl, to je hrozný. Copak? Ale tady švihadla mě balí, akorát mluví jen o sobě. Naschvál jí dlouze políbím, aby bylo jasno. Ale oni pořád jen tupě koukají.
Tak jdeme do nějakýho stanu. Hrají tam disko, což mě bolí, ale ostatní tančí. Tak dělám, jakože taky, ale vypadá to hodně blbě. Tebe to tady fakt nudí, co? Šeptá mi do ucha a tak se přesuneme pod pódium. Zacpu si uši, protože je to hrozný. Nechápu, proč si studenti, který mají být aspoň trošku inteligentní, neseženou nějaké dobré kapely. Prý by na to nikdo nepřišel, dozvím se. Všichni se chtějí bavit. Dobře. Tak si jdu zase sednout. Blondýnka jde se mnou. Kousek od nás je pořád gotička, která když nás uvidí, tak zasyčí. Co je, stoupne si přede mne moje milá. Je jako lvice. Toho jsem si vybrala já, zakřičí černokněžnice. Nepopírám, je to vcelku příjemné, že by se o mě jako popraly holky. Ale taky mám rozum. Omluvím se, řeknu, že jsme dávno zasnoubený a hledáme jiný kout. Najdeme. Sedí tu lidé v maskách. Zajímavé je, kolik chlapců je v dámských šatech. Asi se můžou konečně vyjádřit. Inu, proč ne, jen by si mohli oholit nohy, řekne mi blondýnka a je nám najednou krásně. Chodíme pro pivo, neslyšíme tu Mňágu ani Žďorpa a je to hrozně fajn. Jen si tak popíjet, kecat a nesmyslech a být mimo všeobecného veselí. V tomhle si sedneme. Nemáme rádi pozlátko a cílený sladkobol. Šli jsme na pivo, tak proč být smutní?
Blanka nás nakonec najde. Hele, proč nejste v tom zadním stanu? Nevíme. Hrají tam rock. Nějakej starej učitel s dlouhými vlasy pouští starý fláky a nám je líto, proč jsme tam nevyrazili dřív. No chápete to, jak jsme to nemohli vědět? Mám rád DOORS. Pan učitel taky, tak srkáme další pivka, hladíme se po stehně a vůbec si děláme dobře a taky tančíme. Měníme holky, děláme děsný hlouposti, protože jsme mladí a chceme být za každou cenu vtipní. Křičíme texty, pokud je známe. A najednou to není nějaký trapný studentský svátek, kam se vůbec nehodím, ale pohodová akce. Dokonce nám zahrají na přání, je to takové to setkání lidí, co mají rádi muziku, jsou na stejné vlně a chtějí si udělat dobře. Pan učitel válí, dává skladby, které nikdo skoro ani nezná a tak jsou pro nás skoro nové, i když třeba 40 let staré. Našlapuji jako panter, předvádím se, je to v nás. Tenhle rytmus můžu. Přicházejí další studenti, takový ty, co moc nemusí komerci a najednou je stan skoro plný. Unaveni si sedáme a objímáme se. Je přeci jaro, lásky čas.
Jsme jak slepičky, co hřadují. Vedle nás je totiž Michal a Blanka a další vlasatci. Dvojice, co přišly na dobrou muziku a mají se rády. Ten večer se seznámíme se spoustou lidí. Asi to mělo být i účelem a já najednou a asi poprvé zjišťuji, že jsem taky student, že sem fakt patřím. Jen je fakt, že mezi strojaře jsem se nehodil. Byla s nimi nuda. Ale faváci, právníci, ekonomové, kterými jsem dříve opovrhoval, protože nad náma jejich holky ohrnovali nos, jsou v pohodě. Asi fakt záleží kus od kusu, koho potkáte. Sem vylezli z nor všichni ti, co studovali a třeba ani nikam nechodili nebo nechodili tam, kam my. Přeci jen, já ty různý intoušký kluby nemusím, já raději čtyřku hodpodu. Možná právě proto nám tady nikdo dneska nezbyl. My si s blondýkou společné kámoše hrozně pečlivě vybírali. Kolikrát nám někdo hodně seděl, chodil i třeba se super partnerem, pak se s ním rozešel a vzal si nějakýho debila/debilku. To je pak těžký, to vám povím. Možná se ale nesneseme, možná je to v nás. Každopádně, tenhle večer byl super. Nejdřív jsem byl mrzoutem, pak jsem chtěl někam zalézt a nakonec se docela dost dobře bavím.
Jdu na záchod a potkám černokněžnici, jak je zakousnutá do nějakýho gotika, tak mám radost, protože se oba, pro které je zachmuřenost jinak nutnost i póza, usmívají. Jen jí pokynu rukou a ona ke mě přiběhne a pošeptá mi, že kdybych si to rozmyslel, tak ho pošle pryč. Poděkuju pěkně, jsem gentleman, ale omluvím se. Víš, drahá, moc si vážím tvé nabídky, jsi přesně můj typ, ale jsem již zadaný. A když to říkám, tak tomu fakt věřím, i když to zní hrozně divně. Mávne rukou a zase se vrátí do objetí klučiny, co na nás koukal jak vyoraná myš. Dojdu si na toiku, vrátím se do rockového stanu a jsem rád, že už nehraje nikde žádná kapela. Někdo do megafonu zařve, že bude brzy konec. Jenže tohle je majáles, to se chlastá všude. Alespoň tenkrát to tak bylo. Taky spousta seznámení, známe dodnes spoustu dvojic, které to tam daly dohromady. Svým způsobem to byla magická noc. Všem to říkám a oni vážně přikyvují. Kam se půjde? Jazz rock café. Co to je? To je klub, jo aha, už vím. Sbalíme se a cestou děláme kraviny. Sem tam někdo blije, ale tak nějak slušně, na trávník.
Zaplníme klub a je to super, protože tam hraje nějaká kapela. Normálně na ní bylo asi pět fanoušků nebo spíš kamarádů, takhle mají plno. Paříme, i když je to blbost. Ale mají hezkou zpěvačku, která má sice na mě pisklavý hlas, ale jinak je na ní hezký pohled. Paříme s blondýnkou, dáváme rumy, protože už jsme piva přepitý a skáčeme z malinkého pódia. Nějaký slečny z práv se začnou svlékat, tak to máme i s kozama, ale naše holky, že prej ne, že se stydí. Říkám, nemáte za co a s Michalem jdeme do půl těla. Teď už je to poctivej rituál, je to hodně divoký. My dva a několik dam, co zrovna moc dámami nejsou. Koutkem oka zahlédnu, že se na mě moje milá divá skoro až smutně. Tak se vrátím a zase se raději obléknu. Inu, jsem zadaný, na některý věci můžu zapomenout. Nebo spíš chci. Opravdu chci. Ale Michal je tak opilej, že se nakonec svlékne úplně celý. Blanka ho jde odvést a přikrýt, protože už má delirium tremens. A co myslíte, kdo ho musel táhnout na kolej? No, samozřejmě já, protože je to kámoš a ti si pomáhají.
Někde u jižního nádraží mě tak chytnou záda, že se musím chvilku vydýchat. Pálí mě celé tělo. Holky mi chtějí občas pomoc, ale nejde to, ani nevíme vlastně jak. Tak se Blanka stará o Michala, neustále kontroluje jeho puls a dech a pláče, cože se to zase tak ožral. Je rozervanej, to my kluci, když jsme zamilovaní, býváme. Ale pak už nemluvím, jen se potím a potácím se jako kdybych byl tažný kůň. Mírný kopeček, který vede od škodovky ke kolejím mi připadá jako Himaláje. Chvilku ho nesu na zádech, jenže to mě poblije, pak v náručí, ale to pláče, pak přes rameno a to...co myslíte, blije taky. Nakonec se dosoukáme k vrátnici a vlezem dovnitř totálně zničení. Nejsme ale sami. Podobných skupinek je kolem koleje víc. Někdo si ustele na trávníku, někdo na parkovišti. My jsme tedy už zlenivělí, tak uložíme Michala do postele. Blanka mi děkuje, jak kdybych mu zachránil život. Mávnu rukou, jakože dobrý a pak se zhroutím na postel. Mám svalovou horečku. Blondýnka mi otírá čelo a celé tělo a ukládá mě jako malé dítě. Usnu a zdá se mi o obrovských nutriích.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
