DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

pondělí 21. června 2021

Recenze/review - EREMIT - Bearer of Many Names (2021)


EREMIT - Bearer of Many Names
CD 2021, Transcending Obscurity Records

for english please scroll down

Existují na světě místa, která jsou tajemná ze své podstaty. Ukrývají se v šeru. Když na ně vstoupíte, tak se vám před očima začnou odehrávat šedo černé obrazy. Smutek a nostalgie, vzpomínky na staré rituály. Popínavý břečťan všechno dávno pokryl, ale přesto cítíte z kamenů pradávnou sílu. Chybí už jenom hudba, která by celou scenérii doplnila o další rozměr. Němečtí EREMIT jsou dobrou volbou. Jejich doom sludge metal je přesně tím druhem zážitku, který se vám zadře hluboko pod kůži.

Jenom musíte mít bohatou fantazii. Chuť objevovat, nechat na sebe působit poryvy větru, šepot stromů i nářek dávno zemřelých. Tři dlouhé drásavé skladby, rozprostřené do více než hodiny nejsou rozhodně pro každého. Vyžadují pečlivé soustředění, nihilistický přístup a otevřenou mysl. Do nečisté hry vás uvede magický obal (Mariusz Lewandowski) i surově ledový zvuk (Roland Wiegner at the Tonmeisterei). Cítím ve vzduchu zkaženou krev!


"Bearer of Many Names" je surovou shnilou esencí špinavého doom sludge metalu. Některé momenty připomínají setkání s mýtickými příšerami, jiné zase návštěvu míst, ne kterých se odehrávaly rituály plné smrti a utrpení. Není pro mě lehké podobnou muziku popisovat, více než jinde zde totiž platí, že je lepší poslouchat, než skládat slova za sebe. Songy jsou bažinaté, nasáklé hnilobou. Jako bych stál uprostřed lesa, kousek od obětní skály. Atmosféra je doslova hmatatelná. Na podobné záležitosti musím mít náladu, ale když se tak stane, jsem doslova nadšen (a zároveň uvnitř smutný). EREMIT jsou nejlepší uprostřed deště, když se světlo loučí se dnem. Musí být sychravo, nevlídno. Mraky se dotýkají země a vy jdete za město. Každý z nás potřebuje být někdy jenom sám se sebou. Ukrytý ve stínu. A pro takové chvíle je deska "Bearer of Many Names" nejvhodnější. Mám pocit, že vidím na skále staré symboly. Žhnou do tmy. Myslím, že jsem tu správně. Tohle album má v sobě velkou sílu. Načerpanou v podsvětí. Na starých popravištích. Mytologický sludge doom metal z onoho světa!

Pro fanoušky - Conan, Jupiterian, Subterraen, 71TonMan, Primitive Man, Eyehategod, Grief


Asphyx says:

There are places in the world that are mysterious in nature. They hide in the dim light. When you enter them, grey-black images begin to appear before your eyes. Sadness and nostalgia, memories of old rituals. Creeper ivy-covered everything a long time ago, but you can still feel the ancient strength from the stones. All that is missing is music that would add another dimension to the whole scenery. German EREMIT is a good choice. Their doom sludge metal is exactly the kind of experience that gets stuck deep under your skin.

You just have to have a rich imagination. The desire to discover, to let the gusts of wind, the whispers of trees and the lamentations of the long dead. Three long scary songs, spread over more than an hour, are not for everyone. They require careful concentration, a nihilistic approach and an open mind. The magic cover (Mariusz Lewandowski) and the raw icy sound (Roland Wiegner at the Tonmeisterei) will introduce you to the dirty game. I feel rotten blood in the air!


"Bearer of Many Names" is the raw rotten essence of dirty doom sludge metal. Some moments are reminiscent of encounters with mythical monsters, others are visits to places where no rituals full of death and suffering took place. It's not easy for me to describe similar music, because more than anywhere else it is better to listen than to compose words for oneself. The songs are swampy, soaked in rot. It was as if I were standing in the middle of a forest, not far from the sacrificial rock. The atmosphere is literally tangible. I have to be in the mood for such things, but when that happens, I'm literally excited (and sad at the same time). EREMITs are best in the middle of the rain when the light says goodbye to the bottom. It must be dry, unkind. Clouds touch the ground and you go beyond the city. Each of us needs to be with ourselves sometimes. Hidden in the shadows. And for such moments, the album "Bearer of Many Names" is the most suitable. I feel like I see old symbols on the rock. They glow in the dark. I think I'm right here. This album has great power in it. Drawn in the underworld. At old execution sites. Mythological sludge doom metal from the other world!


For fans - Conan, Jupiterian, Subterraen, 71TonMan, Primitive Man, Eyehategod, Grief


about EREMIT on DEADLY STORM ZINE:
Recenze/review - EREMIT - Desert of Ghouls (2020)
Recenze/review - EREMIT - Carrier of Weight (2019)

Line up -
Moritz Fabian - Guitar and Vocals
Pascal Sommer - Guitar
Marco Backer - Drums

Artwork by Mariusz Lewandowski (Sepulcros, Bell Witch)
Layout by TG Rantanen (Paganizer)

Recorded, Mixed and Masterd by Roland Wiegner at the Tonmeisterei, Oldenburg, Germany

News! - SUPREME CONCEPTION představují singl z nového mini alba - Empires Of The Mind (2021)


SUPREME CONCEPTION představují singl z nového mini alba “Empires Of The Mind”.

Technicky zaměření brutal death metaloví SUPREME CONCEPTION se po 12 letech vracejí zpět na scénu. V nové sestavě a s čerstvým materiálem – mini albem “Empires Of The Mind”, které vychází 6. srpna 2021.

SUPREME CONCEPTION ovšem na své první mini “Liturgy Of Spiritual Disturbance” z roku 2009 navazují pouze částečně. Po hudební stránce dochází ke znatelnému posunu od brutal deathu k technickému death metalu. Kapela se nicméně neohlíží směrem do historie, ale naopak se snaží posouvat směrem dopředu. Rozdíl mezi “Liturgy Of Spiritual Disturbance” a “Empires Of The Mind” tedy přirozeně reflektuje časový rozestup mezi oběma nahrávkami.


Po textové stránce “Empires Of The Mind” reprezentuje další část širší myšlenkové koncepce, započaté na “Liturgy Of Spiritual Disturbance”.

Nové mini album rovněž představuje novou sestavu SUPREME CONCEPTION – z původního tria zbyl Michal “Sepp” Kusák (vokály, jinak ex DESPISE, ex IMPERIAL FOETICIDE a ex HEAVING EARTH), toho doplňuje Martin Meyer (kytary, jinak HEAVING EARTH). Jako host se na nahrávce objevuje Aaron Stechauner (bicí, INTERLOPER, ex RINGS OF SATURN, live THE FACELESS a další).

Část „Empires Of The Mind“ se nahrávala ve vyškovském studiu Davos a o finální mix a mastering se postaral Chris Donaldson z CRYPTOPSY, díky čemuž výsledný zvuk snese srovnání se světovými měřítky.



První singl, nazvaný “Harboring The Fractured Transcendence”, je možné poslechnout zde:

Samotné mini album “Empires Of The Mind” je v jeho digitální podobě možné předobjednat zde: https://supremeconception.bandcamp.com/album/empires-of-the-mind


 

info:


neděle 20. června 2021

Recenze/review - DISKORD - Degenerations (2021)


DISKORD - Degenerations
CD 2021, Transcending Obscurity Records

for english please scroll down

Někdy mám pocit, že tančím na ostrých střepech. Do bosých nohou se mi zadírají nabroušené kousky skla. Každé místo je spojeno s mozkem a výrazem ve tváři. Pálí mě celé tělo, rozpadám se na tisíc kousků. Slabý, osamocený, uprostřed davu. Divné stavy, které můžete zažít snad jen při nějaké psychické chorobě a nebo při poslechu takových kapel, jako jsou norští DISKORD. Šílené, chaotické, maniakální, říkáte si u každé skladby.

Jímá mě podivný neklid, nejsem v posluchačské pohodě. Pořád se otáčím za sebe, sleduji stíny, jestli se v nich neukrývají přízraky. Novinka přichází po dlouhých letech nečinnosti. Poslední EP kapela vydala v roce 2014 a letos se znovu probudila, aby nás utopila v řece hnisu, špíny a beznaděje. 


Riffy jsou ostré, temné. Album má takovou zvláštní, přemýšlivou a zádumčivou atmosféru. Jako bych byl v galerii plné abstraktního umění. Moje fantazie pracuje na plné obrátky a ocitám se vlastně ve dvou stavech. Buď se mi deska neskutečně líbí, obdivuji ji a hltám jako hustou krev a nebo kolem mě prolétne jen tak bez povšimnutí. Musím mít odpočatý mozek. Skladby mají totiž mnoho vrstev, odboček, jsou košaté a pestré. To je samozřejmě skvělé, ale někdy se mi zdají až příliš neuchopitelné, možná i avantgardní. Asi to tak má být, některé momenty nedokážu vůbec "vyhnat" z hlavy, jiné kolem mě proletí jako papír ve větru. Jako celek mě ale nová deska "Degenerations" baví. Rád a s chutí znovu a znovu tančím na střepech, užívám si jednotlivé pasáže. Nesmím být unavený a musím mít chuť rozplétat složitější a komplikovanější motivy. Nahrávku si asi pravděpodobně nejvíc užijí lidé s bohatou fantazií. Oceňuji dobrý zvuk, užívám si i obal, který se k hudbě perfektně hodí. "Degenerations" je pro mě prasklým zrcadlem, ve kterém uvidíte démony! 

Pro fanoušky - Demilich, Carcass, Morbus Chron, VoidCeremony, early Cadaver, Atheist, Disharmonic Orchestra, Cynic, Atrocity, Phlebetomized, Cryptic Shift, Defect Designer


Asphyx says:

Sometimes I feel like I'm dancing on sharp shards. Sharpened pieces of glass cutting into my bare feet. Each place is associated with the brain and facial expression. My whole body burns, I break up into a thousand pieces. Weak, lonely, in the middle of a crowd. Strange states that you can experience only with a mental illness or listening to such bands as the Norwegian DISKORD. Crazy, chaotic, manic, you say to yourself at every song.

I am strangely restless, I am not comfortable. I keep turning behind me, watching the shadows for ghosts. The new album comes after many years of inactivity. The last EP band released in 2014 and this year they woke up again to drown us in a river of pus, dirt and hopelessness.


The riffs are sharp and dark. The album has such a strange, thoughtful and pensive atmosphere. It's like being in a gallery full of abstract art. My imagination is working at full speed and I find myself in two states. Either I really like the record, I admire it and devour it like thick blood, or it just flies around me unnoticed. I have to have a rested brain. The songs have many layers, branches, are rough and colourful. That's great, of course, but sometimes they seem too elusive to me, maybe even avant-garde. I guess that's how it's supposed to be, some moments I can't "banish" from my head at all, others fly past me like paper in the wind. But as a whole, I enjoy the new album "Degenerations". I like to dance on shards again and again with pleasure, I enjoy individual passages. I must not be tired and I must feel like unravelling more complex and complicated motifs. People with a rich imagination will probably enjoy the recording the most. I appreciate the good sound, I also enjoy the cover, which goes perfectly with the music. "Degenerations" is a cracked mirror for me, in which you will see demons!

For fans - Demilich, Carcass, Morbus Chron, VoidCeremony, early Cadaver, Atheist, Disharmonic Orchestra, Cynic, Atrocity, Phlebetomized, Cryptic Shift, Defect Designer



Line up -
Hans Jørgen - Drums and vocals
Dmitry (Defect Designer) - Guitars and vocals
Eyvind (Defect Designer) - Bass guitar, electric upright bass, cello, theremin, synth, vocals

Artwork by Sindre Foss Skancke
Mixed and mastered by Colin Marston (Gorguts)

Track listing -
1. Loitering in the Portal
2. Bionic Tomb Eternal
3. Abnegations
4. The Endless Spiral
5. Dirigiste Radio Hit
6. Lone Survivor
7. Dragged for Coronation
8. Clawing at the Fabric of Space
9. Atoms Decay
10. Raging Berzerker in the Universe Rigid
11. Gnashing
12. Beyond the Grime

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý čtvrtý - Plzeňské toulky mladého metalisty.


Příběh tří stý čtvrtý - Plzeňské toulky mladého metalisty.

Já vím, že se trošku opakuji, ale já jsem fakt do svého příchodu do Plzně nikdy nezažil pocity samoty. Bylo to pro mě úplně něco nového. Ve škole jsem sice sem tam s někým prohodil pár slov, ale to bylo jen na kouřový. Nic zásadního. Mí spolubydlící v Plasích pořád onanovali a tak jsem se tam vracíval až posledním autobusem. Mý nový kamarádky byly sice super holky, ale přeci jen, už trošku mladší. Měly jiný starosti. A tak jsem se toulal. Objevoval nové město. Kdysi dávno jsem tu byl na návštěvě. To mi bylo tak sedm a pamatuji si, že to bylo kolem kostela sv. Bartoloměje hrozně hnusný. Navštívili jsme bratra mé babičky, ze sedmi sourozenců. 

Takhle jsem si Plzeň pamatoval. Škodovka a komíny, šedivý město, nic moc, řekl bych. Ale to se všechno změnilo. Budovalo se, opravovaly budovy, všechno zářilo novotou a všude se procházely krásný studentky. Bylo hrozně příjemné si jen tak sednout na terásku, objednat si tehdy pro studenta velmi pitelný Gambrinus a jen tak se dívat. Nějak jsem netušil, co se děje na hodinách ve škole, přednášky jsem si zpočátku asi jako každý pečlivě zapisoval a pak chodil do posledního autobusu po městě. Studentský kluby mě moc nelákaly. Párkrát jsem tam byl, ale nehodil jsem se tam. Připadalo mi, že se všichni předvádějí, machrují, předhánějí se v tom, jak být v očích druhých co nejlepší. Já radši putiky. Objevil jsem třeba na náměstí hospodu U Kance, kde měli vynikajícího Ondráše a pak taky VOŠOUSTY, jak jsem si bramboráky spletl, správně jsou to vošouchy. Učil jsem se novému nářečí.

Všechno šlo hrozně pomalinku. Taky jsem to viděl po svém. Třeba jsem šel poprvé sám do všech kostelů, co jsem v Plzni potkal. Vlastně ani nevím proč. Asi abych se ujistil, že tam toho pro mě moc nového není. Někdy jsem se dokonce přistihl, že si samotu užívám. Sedl jsem si U Kance do rohu a sledoval dělníky, co byli celý den ve Škodovce. Byli trošku jiní, než ti boleslavští. Mě připadali naštvaný. To ale skoro všichni. Třeba jsem nikdy nechodil s plzeňskou holkou. Když jsem po první vlně vyhazovů ze školy dostal konečně kolej, rád jsem trávil čas ve společnosti jihočeských a moravských slečen. Dokonce i ze severu byly ke mě přívětivý. Plzeňačky nikdy. Ani nevím proč. Ale to je vlastně jedno. Nikoho jsem nehledal, nechal jsem všemu volný průběh. V Boleslavi jsem měl pořád Ester, víkendy byly divoký, ale znáte to, mladej kluk, sám v cizím městě. Nebudu si hrát na svatýho.

Šel jsem jednou večer do klubu kousek od náměstí. U Žumbery. Hospoda super, pivo parádní, až jsem se oblizoval. Pak přišly dámy tak kolem čtyřiceti let, pro který jsem byl koloušek a začaly se natřásat v rytmu Michala Davida. Po chvilce přišli lovci, napárovalo se to, záleželo jen na alkoholu a sympatiích. Co tady vůbec dělám? Takhle se dnes baví dospělí? Uff. Utekl jsem před jednou rozvášněnou dámou, která mi začala sahat mezi nohy pod stolem. Pila kolu, u jednoho stolu a pak chtěla tančit. Omluvil jsem se a zdrhnul. Někde kousek vedle postávali před barem samý studentíci. Košilky a vášnivý debaty. Kecy kecy kecy. Zase jsem si sedl bokem. Techno, disko, blikačky. Svíjející se těla naparujících se studentek. Pohled hezčí, ale musel jsem zase na vzduch. Jak se ty vole chceš zařadit, když ti všechno vadí? Taky vypadáš jak vágus, uvědomil jsem si, když jsem čůral za popelnicema a koukal do výlohy.

Nojo, ale já jsem prostě metalista, asi už trošku zastydlej, ale opravdovej. Já se měnit nebudu. To nejde, necítil bych se dobře. Byl jsem celou noc v Plzni, do Plasů jsem nejel. Ale nakonec jsem našel nonstop, ve kterým hrál na pódiu někdo na kytaru. Písničkáři se střídali, nic pro mě, hrozně mě vytáčely ty hrozný texty o vopuštěný lásce. Ale aspoň se na mě nikdo nedíval jako na vyvrhele. Dokonce se kolem mě začaly točit dvě ne moc hezké dívky v batikovaných sukních. Povídali něco o tom, že jsou nezávislý. Jako ale fakt tak moc, až byly závislý. Pár už jsem jich takovejch potkal. Pro mě to bylo nový, ale ony už nejedly maso, neholily si nic, jedna dokonce ani knírek. Přirozenost, svoboda, prázdný slova. A nakonec jim šlo taky asi jen o jedno.

Ty vole, kam mám jít? Byly tři ráno a tak jsem šel do parku. Sedl si na lavičku a vychutnával si ticho a samotu. Asi jsem divnej, jinej. Co s tím budeš dělat kámo? Máš cígo? Ozvalo se z křoví. Lekl jsem se, ale nabídl. Vypadal docela v cajku. Nějaká stará mánička, co neustála novej svět. Takovejch jsme znal spoustu. Když jsem pak spal na přednášce, tak jsem si říkal, že je hrozný, že si nejvíc rozumím s bezdomovcem. Smrděl jsem, dokonce mi to jedna dívka s beďarem na čele rozčileně řekla. Zeptal jsem se ji, jestli mě nechce umýt, že jsem spal v parku. Protočila oči, ohrnula rtík a utekla. Pak jsem slyšel jen chichot. Ty jooo, on se mě zeptal, jestli ho nechci umýt, tyy jo....hrozný kravky. Odpoledne jsem jel do Plasů, konečně se osprchoval a na chvilku se natáhl. Jenže. Jenže, asi už tušíte. Probudilo mě odpolední honění mých spolubydlících. Jako chtěl bych mít takovej apetit. Potřebovaly byste holky, řekl jsem a když jsem viděl ty jejich rudé tváře a ruce rychle vyndané na peřinu, musel jsem se smát. Vy volové, svět je venku. Nebo si ho můžete honit navzájem.

Neměli mě rádi. Já je taky ne. Odjel jsem radši do Plzně. To teď budu jako spát po parcích? Takhle jsem si to fakt nepředstavoval. Toulal jsme se městem, fixoval si do hlavy ulice, byl dokonce v pivovaru, kde mě trošku opili, pak v podzemí. v zoo, kde jsem se poblil. Nějakej lemur z toho měl hroznou srandu a nějaká paní ne. Zakrývala oči svému synovi a říkala mu, že takhle dopadne, když se nebude učit. Co děláte pane? Zeptala se a já ji hrdě napráskal, že jsem student vysoké školy. Ustal jsme si v parku, prospal se trošku a už byla fakt tma. Šel jsem městem a hledal hospodu, kde bych se najedl. U Kance bylo plno. Ale v Pražský ulici U Salzmannů bylo kupodivu volno. Poznal jsem tak místo, kde před válkou sloužil můj hluchý strýc. Cesty páně, znáte to. Byli tu i nějací divadelníci. U mě seděli dva pánové v letech, kteří moc hezky vyprávěli. Pak nás vyhodili a já se šel vyčůrat směrem k řece.

Najednou mě osvítil Duch svatý. Dole U Zvonu, U Hvězdy, byla prodejna Music Records. Plakáty mě ihned nalákaly. Sem musím! Hele, zítra vychází nový Testament. Spal jsem kousek od Mže, v jednom lesíku. A ráno, místo školy, se zmuchlanej vydal pro nové CD. Přivítali mě pánové, kteří byli od pohledu metalisti. Byl to ráj. Konečně jsem si měl s kým promluvit. Všechno, co jsem chtěl, mi pustili, já nakoupil celou igelitku a položil základy takového toho zvláštního kamarádství, přízně, které vzniká mezi věrnými zákazníky a prodavači. Kluci byli skvělí a dlouhých dvacet let mě zásobovali novými deskami. Sháněli mi, co mi na očích viděli. Stačilo se zmínit. Dnešní příběh je tak i takovou vzpomínkou na Honzu, který v březnu letošního roku zemřel na koronavirus. Byl to skvělej chlap, srdcař!

Mizím do školy. Přijdu pozdě a zase jedna svědomitá slečna mě peskuje, kde jsem to zase byl. Chci ji poslat někam, ale má průsvitnou košili. Naschvál se jí dívám na prsa, aby znejistěla, ale vůbec nic to s ní nedělá. Zeptám se jí, odkud je a ona prozradí, že ze Slovanů. Jasný, už to chápu. Jestli ty nejsi západočesky studenokrevná. To jí samozřejmě neřeknu, ale hodně nahlas si to myslím. Sednu si dozadu, u tabule se snaží pan profesor vysvětlit něco, co mi je tak nějak u prdele. Hele, objevil jsem dneska ráj. Jsem sice osamocenej jak kůl v plotě. Lidi mi tu přijdou divný, ale aspoň ta muzika. Dělám to tak až do pátka. Pokaždé jedu odpoledne do Plasů, vysprchuju se a mizím zpátky. Večeře v hospodě, objevuji stále nové. V té době bylo město doslova rájem. To pivo, točený, řezaný, plzeňský. Ráj. Pro mě určitě.

Neměl jsem tenkrát ani kartu k účtu, musel jsem si vybírat v bance. A to si takhle stojím na autobusáku, že do Prahy pojedu busem, je to rychlejší a dojde mi, že nemám nic. Batoh plnej nových CD, ale jinak peněženka prázdná až běda. Musím na stopa. Doma v Boleslavi mám v deskách několik tisíc. Vylezu na Rokycanskou ulici a vyhodím ruku. Nic. Nikdo. Nojo, sám kluk. To bude na dlouho. Stojím hodinu, stojím dvě a nic. Pak zastaví nějakej chlápek v barevný havajský košili. Teplej jak zákon káže. Ale hodí mě až na výpadovku na Hradec. Přejdu Černý most v Praze a mířím na sever. Jedete do Boleslavi? Zeptám se mladý paní, co má vzadu malý dítě. No, já bych si tedy nezastavil. Asi ještě věří v dobré lidi. Nepředjímá jako já. Není zmuchlaná životem. Poděkuji, pochválím prcka a jdu rovnou k Hymrům. Konečně doma, někdo mi určitě půjčí na pivo. Všichni jsou na svých místech. Ester od pohledu nadržená. Vzbudí mě po zavíračce. Jsem grogy, týden jsem pořádně nespal.

Prostě ji nedám. Je to pro mě šílený, stane se mi to snad potřetí v životě, ale nejde to. Pláče. Ty máš v Plzni někoho jinýho. Snažím se obhajovat, ale fakt už nemám sílu. Usnu jako špalek a spím do desíti. Pak ji dokážu, že ji mám pořád rád. A nějak celý víkend nevím, jestli se do Plzně vůbec chci vrátit. Plzeňské toulky mladého metalisty byly totiž hrozně náročné po všech stránkách. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 19. června 2021

Recenze/review - MORBID BREATH - In the Hand of the Reaper (2021)


MORBID BREATH - In the Hand of the Reaper
EP 2021, Redefining Darkness Records

for english please scroll down

Stejně jednou všichni skončíme v kotlích plných oleje. Budou nás pálit žhavým železem, cejchovat nás, trhat nám nehty. Ve vnitřnostech se nám usadí sněť. Jsme prokletí, to už dávno víme. Před posledním soudem nám to ale rozhodně nepomůže. Alespoň takhle vnímám thrash a death metal já. Myslím tím teď ten starý, prašivý, poctivý, u kterého tančí všichni rohatí, nadskakují víka od rakví a zombie lezou z děr.

Chodí mi denně na recenze desítky kapel a snažím se je filtrovat dle svého nejlepšího svědomí. Požadavky jsou z mé strany jasné. Hudba v sobě musí mít drive, sílu, energii, temnotu a chlad. Jsem starý pes, který už zažil mnohé a švédští MORBID BREATH mě zaujali ihned svým prašivým zvukem. Pánové mají old schoolové cítění v sobě. To se stejně nedá naučit. Musíte hrát srdcem. Jinak to nejde.


"In the Hand of the Reaper" je odkazem starých dobrých SODOM, VENOM, SLAYER, KREATOR, PROTECTOR, ASSASSIN, ale i pradávných death metalových kapel z devadesátých let. Dnes se takto snaží oživit staré časy spousta mladých skupin, ale daří se to jen některým. Songy jsou sice občas možná trošku delší, ale rozhodně nenudí. Nutno si také uvědomit, že se jedná o prvotinu a teoreticky bychom měli nad spoustou věcí přimhouřit oči. Netřeba, vše odsýpá jak má, riffy řežou jako čerstvě nabroušené čepele, vokál je nasáklý chorobami. Celková atmosféra vás přenese o spoustu let zpět, do časů, kdy někteří z vás ještě nebyli ani na světě. Švédi prošli mým sítem a vlastně se nemuseli ani moc snažit. Vše odsýpá tak nějak samozřejmě, je radost si podupávat nohou, užívat si jednotlivé melodie. Rád nechávám svoji fantazii se rozlétnout a tentokrát jsem hluboko pod zemí. Zatím se na všechny ty kotle, ve kterých se vaří všichni poctiví fanoušci ryzího metalu, jenom dívám, ale nebojte, za chvíli jsem u nás. Čas je jenom pomíjivá veličina. Už se do pekla vlastně hrozně těším. Protože se v něm budou hrát podobné desky jako je "In the Hand of the Reaper". Old school thrash metal nesmí zemřít! Pokud budou hrát kapely jako MORBID BREATH, tak o to strach nemám. Peklo zase jednou hoří jasným plamenem!


Asphyx says:

The album includes everything I expect from good thrash metal - a strength, energy, pressure, devastating effect, angry, good riffs and death. The "In the Hand of the Reaper" threw me out and ground me into the meat-and-bone meal. The album literally compels me to headbang, jump, twist like after an electric shock. Fuck, this is good!



"In the Hand of the Reaper" is an album that in many ways refers to bands like SODOM, VENOM, SLAYER, KREATOR, PROTECTOR, ASSASSIN, it's wild, crazy, and possesses excellent cutting sound. In Sweden, a bunch of angry and hungry pit bulls met. They shut away in the rehearsal room, where the material most reminding the thrash death metal tsunami was composed: no compromises, uselessness, or a rest. Guitars sound like a shotgun in full fire and vocals - there's probably someone who eats the nails for breakfast. I feel as if someone is chaining me to the wall, burning with a hot iron and tearing my nails with dirty pliers. I want to jump into the mosh-pit, kick the ass of all the bastards, tear the chains that we're all shackle with and just have a good time to the full exhaustion. This is the way how to play metal! Please, somebody give me a beer, I'm running out of breath. Hey friends, is this supposed to be a debut album? Shit, what some famous bands would give for such record! Invite Satan to this party, he will have fun, just like me. Dark, frantic, bestial thrash metal that removes all the flesh from your bones!


Tracklist:
01. In the Hand of the Reaper (04:49)
02. Hellbringer (03:14)
03. Ancient Beasts (03:49)
04. Beneath the Graves (03:31)
05. Death Trap (05:32)

band:
Estefan Carrillo - Rhythm Guitar
Marcus Eriksson - Bass & Vocals
Felix "Necroshredder" Klaesson - Lead Guitar
David Gustafsson - Drums

pátek 18. června 2021

Recenze/review - ODEUM DEUS - Brutal Slaughter (2021)


ODEUM DEUS - Brutal Slaughter
CD 2021, WormHoleDeath

for english please scroll down

Vždycky jsem si představoval, že zemřu jako hrdina. Že zachráním celý svět. Jenže realita bývá jiná, krutější a ošklivější. Spadla na mě hromada kostí. Dole v katakombách, u vstupu do podsvětí. Poslouchal jsem zrovna novou desku švédských maniaků ODEUM DEUS a užíval si death metalovou špínu a temnotu. Zavadil jsem o jednu lebku a sesunula se na mě celá pyramida úhledně vyrovnaných kostí. 

Udusil jsem se vlastním vztekem, zlobou a nenávistí. Teď stojím před posledním soudem a má další cesta je dávno jasná. Patřím samozřejmě do pekla, mezi démony, nemrtvé a bolestivou smrt. ODEUM DEUS hrají surový kov, který se nejlépe poslouchá v Hádově říši. Neurvalý, hnilobný, prašivý. Podej ruku vyschlé mrtvole a nelekej se, když se promění v prach. Cítíte také pach rozkládajících se těl? To hraje "Brutal Slaughter".

"Brutal Slaughter" je nahrávkou z toho nejhlubšího švédského podzemí. K provedení, zvuku, ani obalu nemám žádných námitek. Nemůžete samozřejmě čekat žádné novoty, ani progresi, ale o to tady ani nejde. Oceňuji nasazení kapely, uvěřitelnost, opravdovost. Rozdíl mezi pohřbem do země a spalováním těl vám asi nemusím vysvětlovat, ne? Tak přesně takoví jsou i ODEUM DEUS. Oškliví, morbidní, šílení, přesně jak to mám v death metalu nejraději. Pánové ctí veškeré dobré death metalové mravy. Přidávají navíc kus sebe samého. Úplně před sebou vidím dávno opuštěný sklep, hned vedle smradlavé stoky. Kapela hraje na pódiu postaveném z kostí. Pivo teče proudem a zombie jsou dnes mimořádně krásné. Já, jako starý fanoušek smrtícího kovu podléhám jejich novince s velkou chutí. Skladby se mi dávno zadřely pod kůži, mozek se vaří a těším se na další exhumaci. Tohle je hudba ze starých studených márnic, z mlhavých hřbitovů. Mrazivé melodie, chorobný vokál, co si přát víc? Satan tančí se Smrtí, oba se usmívají, tady se totiž hraje přesně pro jejich uši. Old school death metal, u kterého praskají víka od rakví!


Asphyx says:

I always imagined that I would die as a hero. That I will save the whole world. But the reality is different, crueller and uglier. A pile of bones fell on me. Down in the catacombs, at the entrance to the underworld. I just listened to the new record of Swedish maniacs ODEUM DEUS and enjoyed death metal dirt and darkness. I stumbled over one skull and a whole pyramid of neatly aligned bones slid over me.

I suffocated with my own anger and hatred. Now I stand before the Last Judgment and my next path is clear. I belong, of course, to hell, among the demons, the undead and the painful death. ODEUM DEUS play the raw metal that is best listened to in the Hades Realm. Grumpy, rotten, dusty. Give a hand to the dried corpse and don't be afraid when it turns to dust. Do you also smell decaying bodies? It plays "Brutal Slaughter".


"Brutal Slaughter" is a recording from the deepest Swedish underground. I have no objections to the sound or cover. Of course, you can't expect any news or progress, but that's not the point. I appreciate the band's commitment, credibility, authenticity. I probably don't have to explain the difference between burial to the ground and burning bodies, do I? That's exactly what ODEUM DEUS are like. Ugly, morbid, crazy, exactly as I like death metal. The Gentlemen honour all good death metal patterns. They also add a piece of themselves. I can see a long-abandoned cellar in front of me, right next to the stinking sewer. The band plays on a stage built of bones. Beer is flowing and zombies are extremely beautiful today. As an old fan of death metal, I submit to their novelty with great gusto. The songs got stuck under my skin, my brain is boiling and I'm looking forward to another exhumation. This is music from old cold mortuaries, from foggy cemeteries. Freezing melodies, sick vocals, what more could you want? Satan dances with Death, they both smile, because this music perfectly fit to their ears. Old school death metal! Coffin lids cracking!


Tracklist:
01. Putrid Forever (03:09)
02. Ancient Roots All Knowing (02:52)
03. Bend and Obey (03:08)
04. Destructive Psycho (03:02)
05. You Deserve Even Worse (04:00)
06. Hairy Midgets (03:19)
07. Walk on Difference (02:58)
08. Filthy Whores (02:32)
09. Pitch Black (04:21)
10. Satan Will Come Back Again (04:39)



KNIŽNÍ TIPY - Druhý život pana Roose - Håkan Nesser (2020)


Druhý život pana Roose - Håkan Nesser
2020, MOBA (Moravská bastei)

Začátek knihy byl pro mě něco úžasného. Když popisuje Håkan Nesser Valdemarovy pocity z práce, z lidí okolo, z rodiny, donutil mě hodně přemýšlet. Možná za to mohly dny strávené na home office nebo současný stav světa, ale někdy se cítím hodně podobně. Mít chatku někde v lese, daleko od lidí, ten božský klid. V mnohém jsem se s hlavním hrdinou ztotožnil. Mě se na knihách pana Nessera hrozně líbí, že zbytečně neplýtvá mrtvolami. Možná už jsme trošku otrlí, zblblí ze sériových vrahů, kteří sází jedno tělo v každé kapitole, ale život je zaplať Bůh, přeci jen lepší  a vražda je stále něco šíleného. Ona je tahle kniha zvláštní i v tom, že není vlastně ani moc detektivka. Gunnar Barbarotti se dostane ke slovu až po půlce knihy. A vyšetřuje obyčejně, klasicky. Není to žádný zázračný detektiv s geniálním mozkem, ale další stárnoucí chlápek v knize. Má své problémy, slabosti, ale postupuje kupředu jako pitbull.

Nevím, jestli kniha zaujme každého, to asi ani nejde, ale pokud u čtení i rádi přemýšlíte, tak budete spokojeni jako já. Výtisk jsem si koupil vlastně náhodou, v Praze na hlavním nádraží, když jsem dočetl předchozí román a nevěděl, co s časem. Knihkupectví bylo jasnou volbou. A ve vlaku jsem se stal opět velkým fanouškem Håkana Nessera. Po všech těch neskutečně inteligentních a zatraceně vychytralých vrazích, kteří nemají skoro žádné emoce a autoři se snaží za každou cenu šokovat (víc krve, víc úchyláků), je pro mě vyprávění v Druhém životě pana Rooseho takovým hrozně příjemným osvěžením. 

Asi budu mít knížku navždy spojenou s cestováním, s chalupou v horách, s kaštanem, jehož listy mi pořád padaly do piva, které jsem si k četbě otevřel. Čtení je pro mě, asi jako pro každého, hrozně osobní záležitostí a jsem opravdu rád, že se vám dle ohlasů, můj páteční čtenářský deník tak líbí. Můj dnešní tip je určen všem, kdo si chtějí v klidu sednout, vypnout okolí a naplno se ponořit do příběhu jednoho starého chlápka. Je to vlastně hrozně smutná záležitost, po přečtení jsem zase asi hodinu seděl, nikdo na mě nesměl mluvit a přemýšlel jsem. Pokud to bylo účelem, tak se kniha opravdu povedla. Já si to třeba myslím. 
---------------------------------------------------------------------------------------

Když bylo Antemu Valdemaru Roosovi dvanáct let, spáchal jeho otec sebevraždu. Valdemar od té doby vytrvale volil v sázkové kanceláři stejnou kombinaci čísel. Nyní už je mu téměř šedesát a moudrá slova, která praví, že „trpělivost růže přináší“, se ukazují být pravdivá: Roos vyhraje dva miliony korun. Aniž by něco řekl rodině, podá v práci výpověď a koupí si malý domek v lese. Místo, kde může být sám sebou. Jednoho dne ale zmizí a po jeho stopách se musí vydat inspektor Gunnar Barbarotti…



----------------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 17. června 2021

Recenze/review - FETID ZOMBIE - Transmutations (2021)


FETID ZOMBIE - Transmutations
CD 2021, Transcending Obscurity Records

for english please scroll down

Bomby v záhrobí, plameny v márnici. Lebky pukají, zbytky shnilého masa se škvaří ve vlastní šťávě. Naslouchej bedlivě, řekla mi stará dáma s kosou. Zahalená v kápi mě probudila uprostřed noci. Její kostnatá ruka se mi zasekla do tváře. Z úst jí lezly tisíce červů. Neskutečný pach hniloby. Tenká je hranice mezi naším a oním světem. Pro někoho bývá přechod na druhou stranu krutý a bolestivý. Já jsem připraven. Poslouchám totiž novou desku FETID ZOMBIE. 

Mark Riddick patří již dlouhá léta k jednomu z mých nejoblíbenějších malířů a grafiků (rozhovor dole pod článkem). Jeho umělecký talent je obdivuhodný. Není to ale jenom mistr ve svém oboru. Je to také člověk, který je undergroundu oddaný celým srdcem. Že má co říci i jako muzikant, opět dokazuje na letošním albu "Transmutations". Smrt má nové jméno!


Stejně jako minule se Mark obklopil skvělými muzikanty. Podobné projekty bývají často roztříštěné, ale v tomto případě to není rozhodně pravda. Každý vokalista i kytarista sice má svůj jasný rukopis, ale vše je spojeno v jeden kompaktní celek. Songy zní skvěle. Mají potřebnou atmosféru starých hororových filmů. Hudebně se potom jedná o hrubozrnný, syrový death metal staré školy s odbočkami do ostatních stylů. Touláme se spolu s autorem v nekonečných bažinách, nasáváme pach rozkládajících se těl. Krvavá mlha, vyděšené tváře utopenců, doomový odér. FETID ZOMBIE dokáží být suroví, syroví a jsou postaveni na pevných základech. Kolem riffů se jako pára vznáší temné zrůdné obrazy. Stejně jako ve slavné povídce Franze Kafky procházíme proměnou. Ledový motiv, který prořízne jedovatě tmu, se mi pokaždé zařízne hluboko pod kůži. "Transmutations" není jen obyčejnou deskou, ale spíše obřadem, průvodcem v zemi stínů. Připravte si minci pro převozníka přes řeku Styx. Nebo můžete jako já zaplatit vlastní duší. O zvuku ani obalu netřeba diskutovat, vše je samozřejmě v nejlepším pořádku. Pro mě je ale hlavní, jaké jsou mi předány hudbou emoce. Mark Riddick a jeho smečka mě opět uchvátili do svých představ a melodií. Jsou ošklivé, chladné a temné. Vítejte v morbidní galerii smrti!

Pro fanoušky - Nocturnus, The Chasm, early Septic Flesh, Horrendous, Revel In Flesh, Heads For The Dead, Deceased


Asphyx says:

Bombs in the grave, flames in the morgue. The skulls pop, the remnants of rotten flesh simmer in their juice. Listen carefully, the old lady with the scythe told me. Wrapped in a hood, she woke me up in the middle of the night. Her bony hand got stuck in my face. Thousands of worms crawled out of her mouth. The unbelievable smell of rot. The line between our world and the other is thin. For some, the transition to the other side is cruel and painful. I'm ready. I'm listening to the new FETID ZOMBIE record.

Mark Riddick has been one of my favorite painters and graphic artists for many years (interview below the article). His artistic talent is admirable. But he is not just a master in his field. He is also a man who is devoted to the underground with all his heart. That he has something to say as a musician, he proves again on this year's album "Transmutations". Death has a new name!


As before, Mark was surrounded by great musicians. Similar projects are often fragmented, but in this case, this is definitely not true. Each vocalist and guitarist has their clear handwriting, but everything is combined into one compact unit. Songy sounds great. They have the necessary atmosphere of old horror movies. Musically, it is then coarse-grained, raw old-school death metal with diversions to other styles. We wander together with the author in endless swamps, we absorb the smell of decaying bodies. Bloody fog, frightened faces of drowned people, doom abrasion. FETID ZOMBIE can be raw, raw and built on solid foundations. Dark monstrous images float around the riffs like steam. As in Franz Kafka's famous short story, we are going through a transformation. The ice motif, which cuts through the poisonous darkness, always cuts deep under my skin. "Transmutations" is not just an ordinary record, but rather a ceremony, a guide in the land of shadows. Prepare a coin for the ferryman across the Styx River. Or you can, like me, pay with your own soul. There is no need to discuss the sound or the cover, of course, everything is in the best order. But for me, the main thing is what emotions are conveyed to me by music. Mark Riddick and his pack captivated me again with their ideas and melodies. They are ugly, cold and dark. Welcome to the morbid gallery of death!

For fans - Nocturnus, The Chasm, early Septic Flesh, Horrendous, Revel In Flesh, Heads For The Dead, Deceased


about FETID ZOMBIE on DEADLY STORM ZINE:


Interview - MARK RIDDICK - I do think that critique is a vital tool for developing as an artist.


Album line up -
Mark Riddick - Rhythm guitar, bass, synth, effects
Ralf Hauber (Heads For The Dead, Revel In Flesh) - Vocals
Chris Monroy (Skeletal Remains) - Vocals
Clare Webster (Yylva) - Vocals
Josh Fleischer (Svierg) - Rhythm guitar
Jamie Whyte (Beyond Mortal Dreams) - Lead guitar
James Malone (Arsis) - Lead guitar, synth
Malcolm Pugh (Inferi) - Lead guitar
Toby Knapp (Affliktor, Waxen) - Lead guitar

Track listing -
1. Chrysopoeia
2. Conscious Rot
3. Beyond Andromeda
4. Dreamless Sleep Awaits
5. Deep in the Catacombs
6. Breath of Thanatos

středa 16. června 2021

Recenze/review - OLDSKULL - Nether Hollow of No Return (2021)


OLDSKULL - Nether Hollow of No Return
CD 2021, Inhuman Assault Productions

for english please scroll down

Často hledáme sami sebe, svoji prokletou duši a nalézáme jenom špínu a hnis. Jedinci, kteří páchají zlo, se nikdy nedívají do zrcadla. Bez lítosti, bez svědomí, trápí všechny kolem. V domě hluboko v lesích zavírají bezbranné. Peklo lze zažít již v našem světě. Stačí si občas přečíst zprávy. Mučení, trápení, pokřivená mysl. Soudy pracují pomalu a Satan se usmívá. Zohavená těla žalují, strach se vznáší všude kolem. Svět je někdy hodně těžké místo k žití.

Je všeobecně známo, že jsem fanouškem starého prašivého death metalu. Prosévám svojí myslí nekonečnou řadu demonahrávek, CD, kazet a mým sítem projdou jen někteří. Sázím hlavně na atmosféru, na temné nálady. Hudba ve mě musí probudit představy, musím si ji užívat. Z Thajska zase tolik kapel neznám, ale prvotina kapely OLDSKULL mě zaujala na první dobrou. Pánové dělají čest svému jménu.


OLDSKULL uctívají starý, klasický death metal v podobě, v jaké ji hrály kapely typu DEATH, OBITUARY, BOLT THROWER, MORGOTH, PESTILENCE, BENEDICTION, MALEVOLENT CREATION, MASSACRE. Navíc přidávají svůj vlastní rukopis, prašivý zvuk a spoustu nápadů. Jasně že to není nic nového, ani převratného. Troufám si ale tvrdit, že fanoušci podobných záležitostí na tom budou stejně jako já. Hodně záleží, co od nahrávky chcete. Mě kupříkladu většina progresivních kapel nudí, nebaví mě. S věkem se to ještě zhoršuje. Zato "Nether Hollow of No Return" si neskutečně užívám. Některé skladby jsou možná trošku rozvláčné, ale pořád mějme na paměti, že se jedná o prvotinu. Nemám thajský underground nijak zvlášť nastudovaný, ale OLDSKULL rozhodně odvedli velmi dobrou práci. Podobné návraty do devadesátek samozřejmě pořád miluji. Tradice, odhodlání, kus mokvajícího masa. Smějící se lebky, čerstvě otevřený hrob. Myslím, že jsem zde správně. Paralela s úvodem se mi potvrzuje i v jednotlivých pasážích. Jako bych právě objevil v hlubokém lese malý domek. Už na dveřích je krev. O zbytku netřeba diskutovat. Jedná se o pravé zlo. OLDSKULL vás vykostí zaživa! Poctivý old school death metal!


sumarizace:

OLDSKULL jsou thajská death metalová kapela, která hraje podle pradávných postupů a pravidel. Letos přichází se svoji první dlouhohrající deskou, který je až po okraj narvaná tmou, špínou, prašivinou a smradem, který můžete cítit jen na místech, kde se staly nějaké zlé činy.

OLDSKULL nám připravili nechutný koktejl old school death metalu volně inspirovaného třeba takovými DEATH, OBITUARY, BOLT THROWER, MORGOTH, PESTILENCE, BENEDICTION, MALEVOLENT CREATION, MASSACRE. Pánové se pohybují mezi starými hroby elegantně a se samozřejmostí. Do nečisté hry vás uvede a na poctivý smrtící masakr připraví už parádně vyvedený obal. Na hromadu vyskládané kostry jasně definují, co se bude na desce odehrávat. Ryzí, skvěle zahraný death metal, s parádním zvukem. Kapela působí od začátku do konce jako posedlá démony. Album jsem poslouchal převážně v noci, za absolutní tmy. Vynikly tak nejlépe jednotlivé zákeřné nuance. Z "Nether Hollow of No Return" je cítit, že muzikanti nasávali základy death metalu v devadesátých letech. Je upřímnou výpovědí o starých časech, kdy se hrálo od srdce. Songy se sypou jako lavina z kostí, ale nezapomíná se ani na temnotu a chlad. Dostanete tak do rukou dílo, které si nejvíce užijí fanoušci klasické smrti do země. Cítím na jazyku pachuť krve a smrti. Démoni se probudili! Skvělá smrtící pocta stínům!


Asphyx says:

OLDSKULL is an Thai death metal band that plays according to ancient methods and rules. This year, they come with its first full-length record, which is filled to the brim with darkness, dirt, dust and stench, which you can only feel in places where some bad deeds have happened.

OLDSKULL prepared a disgusting cocktail of old school death metal loosely inspired by such as DEATH, OBITUARY, BOLT THROWER, MORGOTH, PESTILENCE, BENEDICTION, MALEVOLENT CREATION, MASSACRE. The gentlemen are moving between the old graves elegantly and with certainty. The excellent cover art will introduce you to an unclean game and prepare you for an honest deadly massacre. On the skeletons pile, they clearly define what will happen on the record. Pure, well-played death metal, with great sound. The band acts like demon-possessed from start to finish. I listened to the album mostly at night, in complete darkness. Thus, the individual insidious nuances stood out the best. From "Nether Hollow of No Return" you can feel that the musicians were absorbing the basics of death metal in the nineties. It is an honest confession of the old days when it was played from the heart. The songs spill out like an avalanche of bones, but the darkness and coldness are not forgotten either. You will get a record that will be most enjoyed by fans of classic death. I can smell blood and death on my tongue. The demons have awakened! A great deadly tribute to the shadows!

Tracklist:
01. None Shall Live
02. Funeral Culmination
03. Murky Waters
04. Perpetual Void
05. Spectral Congregation
06. Execution Temple
07. Frostmen
08. Arcane Serpents
09. When Downfall Comes


A few questions - interview with death metal band from Thailand - OLDSKULL.

 

A few questions - interview with death metal band from Thailand - OLDSKULL.

Ave, can you introduce your band to our readers? – When was it founded and what style of music do you play etc.?

Hails, we are Oldskull, old school death metal band hailing from Thailand. Oldskull was formed in May 2015 as a three-piece, including Saran (Savage Deity), Nocturnal Power (Bonghill, ex-Goatchrist666, ex-Terroreign) and Warranat (Bonghill, ex-Goatchrist666, ex-Terroreign). In early 2016, Patiwat (Nocturnal Damnation, Reincarnated, Masochist, ex-Zygoatsis) and AKK66 (Nuclear Warfare) joined and make the band stronger.


Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering?

We recorded each instruments in various places. Vocals and guitars recorded at Saran’s studio. Bass recorded at AKK66’s studio. And drums recorded at Rockhouse studio. Saran did the mixing and engineering process, then we sent the materials for mastering at Moontower Studio in Spain, which operated by Javi Félez.

How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?

We put in in all formats. CD is limited to 500 copies, vinyl limited to 300 copies and cassette limited to 200 copies.

Who is the author of the lyrics and how were they created and about what do the lyrics deal with?

I’m (Warranat) responsible for all the lyrics and concepts. The main lyrical themes and concept are mystery, darkness, death from beyond and extermination towards mankind as well as mental illness, depression and suffering.


Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important?

Our new logo illustrated by Sickness666 one of the most well-known underground metal artists. He also takes care of layout and design, as well as Patiwat. I’m handle the social networks of the band, mostly Facebook and email. Yes, I think they are important these days especially for direct communication and spreading words to the supporter around the world. The world has changed, and we have to keep up with it.

Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takés care about you?

The label that put out our debut album is Inhuman Assault Productions which is owned and operated solely by Patiwat. We are more than satisfied with what he has been doing as a label. This album wouldn’t have gone this far if it hadn’t because of him.

Which bands do you idolise and where do you get your inspiration?

Bolt Thrower, Obituary, Benediction and Death.

Did you send your record to some Labels - which are the labels? How was the response?

No, We didn’t send our album to any label prior to it’s release.

How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best?

We have played nine gig to this day, and we really, really miss the stage badly, also the crowd and the madness that keep going on when we are playing. The best gig for us is gonna be the Mamat Fest 2018. The crowd there was totally insane. And we hope to invade some parts of Europe, including Czech Republic in the future.


What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band?

Put out more deadly quality albums, like this one. Gain more supporters and more reputation as a new band who have been trying to keep the old spirit alive!

How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information?

Of course, you all can contact us as following:




oldskullofdeath@gmail.com

Thanx for the interview.

Like wise, hope we could have a chance to visit your country and play some gigs there in the future. Stay safe, and stay underground. Worship the fucking DEATH!!!

úterý 15. června 2021

Recenze/review - MAJESTIC DOWNFALL - Aorta (2021)


MAJESTIC DOWNFALL - Aorta
CD 2021, Personal Records

for english please scroll down

Venku pršelo a já jsem šel jako každý den do práce. Chodím pěšky, rád poslouchám muziku a sleduji ruch ulice. Je velmi brzy ráno a všichni ještě spí. Mlha a lehký déšť. Chlad se mi prodírá do kostí. Padá na mě splín. Vidím sanitku a houf lidí kolem. Srazili nějakého nebožáka. Všichni mají v ruce mobilní telefony a nahrávají si, jak umírá. Chce se mi zvracet. Lékaři marně prosí, aby je nechali pracovat. Najednou mám pocit, že vidím duši, jak vylétne nad město. Je smutná jako dnes já. Jdu dál a poslouchám novou desku americko-mexických death doomařů MAJESTIC DOWNFALL.

Schoulím se do sebe a celý den se mnou není řeč. Ve zprávách vidím, že oběť nepřežila. Bojím se otevřít sociální sítě, setkání se smrtí bylo až moc bolestivé. Raději poslouchám hudbu. Užívám si ledový a temný zvuk alba "Aorta". Je masivní, hutný, drásavý.


MAJESTIC DOWNFALL vycházejí ze stejných kořenů jako třeba takoví OPHIS, KATATONIA, MOURNFUL CONGREGATION, OCTOBER TIDE, SATURNUS, SWALLOW THE SUN. Jedná se o desku, u které budete mít pocit, že se svět kolem zastavil a mraky jsou nízko. Z nebe někdy prší krev. Je nasáklá lidskou zlobou, nenávistí, hloupostí. Také máte někdy chuť zmizet, odstřihnout se od všeho a ztratit se v lesích? Občas to dělám, čím jsem starší, tak častěji. Beru si s sebou jenom alba, která ve mě dokáží probudit emoce. "Aorta" je takovou deskou. Bolestivou, smutnou, pochmurnou. Jako ranní mlha, jako temné ulice. Už dávno neposlouchám muziku jenom ušima, ale spíš srdcem. Nic nového nelze vymyslet, užívám si raději dobré řemeslo, které umí MAJESTIC DOWNFALL na výbornou. Navíc přidávají kus sebe samého. Ze skladeb je to cítit, věřím jim každý tón, každou notu. Nemá cenu rozebírat jednotlivé pasáže, nahrávku je lepší poslouchat vždy v celku. Nechat ji na sebe působit. Užít si ten smutek a vyplavit jej ze sebe. "Aorta" je jako tichá modlitba za všechny hříšníky, za všechny prokleté a ztracené duše. A teď už mě prosím nechte, musím jít dál. Album si vezmu s sebou. Je totiž skvělé! Intenzivní death doom metalový zážitek! Panychida!


Asphyx says:

It was raining outside and I went to work like every day. I walk, I like to listen to music and watch the bustle of the streets. It is very early in the morning and everyone is still asleep. Fog and light rain. The cold is penetrating my bones. Spleen falls on me. I see an ambulance and a bunch of people around. They knocked down a man. Everyone has mobile phones in their hands and they record how he dies. I want to vomit. Doctors are asking to let them work. Suddenly I feel like I see a soul flying over the city. She's as sad as I am today. I go on and listen to the new album of Mexican-American death doomers MAJESTIC DOWNFALL.

I curl up and I haven't talked all day. I see in the reports that the victim did not survive. I'm afraid to open social networks, meeting death was too painful. I prefer to listen to music. I enjoy the icy and dark sound of the album "Aorta". It is massive, dense, poignant.


MAJESTIC DOWNFALL come from the same roots as OPHIS, KATATONIA, MOURNFUL CONGREGATION, OCTOBER TIDE, SATURNUS, SWALLOW THE SUN. This is an album where you will feel that the world around you has stopped and the clouds are low. Sometimes it rains blood from the sky. It is soaked by human anger, hatred, stupidity. Do you also sometimes want to disappear, cut yourself off and get lost in the woods? Sometimes I do it the older I get, the more often I do it. I only take albums with me that can arouse my emotions. "Aorta" is such an album. Painful, sad, gloomy. Like the morning mist, like the dark streets. For a long time I have not listened to music only with my ears, but rather with my heart. Nothing new can be invented, I prefer to enjoy a good craft, which MAJESTIC DOWNFALL can do great. In addition, they add a piece of themselves. You can feel it from the songs, I believe them every tone, every note. There is no value in analysing individual passages, it is better to always listen to the recording as a whole. Let it work on you. Enjoy the sadness and wash it out. The "Aorta" is like a silent prayer for all sinners, for all cursed and lost souls. And now please leave me, I have to move on. I'll take the album with me. It's great! Intense death doom metal experience! Mourning ceremony!



about MAJESTIC DOWNFALL on DEADLY STORM ZINE:


Tracklist:
01. Roberta (19:40)
02. A Dying Crown (13:11)
03. Aorta (16:47)
04. Become Eternal (19:02)

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine