Příběh sto dvacátý devátý - Míšenka
"Chlapi jsou, jak já to vidím, hrozně křehký stvoření. On vždycky nějakej přijde, je drsnej jak rohožka před bordelem, ale pak dojde na lámání chleba a roztaje a chce hladit, opečovávat. Prostě na každýho drsňáka platí pohlazení, obejmutí nebo jen pořádnej gáblík": rozumovala Jana cestou do Černý vdovy. Vzal jsem jí s sebou a ani ji vlastně moc neposlouchal, protože jsem přemýšlel nad tím, jak mě to štve v práci.
Jo štve, ani ne tak samotná práce, ale spíš lidi. Mě nevadí říkat "co má dělat" soustružníkovi, kterej si stěžuje na špatný výběr chladící kapaliny, na nůž z křehkýho materiálu, ani když za mnou přijde uklizečka, že jí dodali hadry na nic. Dokážou mě rozhodit namachrovaný kravaťáci v brejličkách, který jsou přechytralý, nedokážou se bavit jak chlapi a jsou zákeřný jak svině.
"No a já jsem prostě typ holky, která má ráda takový ty zmuchlaný ksichty, kluky, co vypadaj jak vágusové. Akorát oni nedovedou pochopit, že by taky měli mít něco v hlavě": pokračovala Jana typicky ženským způsobem. "No, hele, Jano, vono je to jednoduchý, ty prostě chceš někoho jako mě, akorát nás vošklivejch drsoňů se srdcem na pravým místě moc není, co? Ale můžeš o mě snít, to by ti myslím Káča dovolila": dělal jsem si legraci, ale má kamarádka ji moc nechápala. Mluvila úplně vážně, akorát já jí poradit nedokázal.
Došli jsme pomalu, s rukama v kapsách a s párou u pusy až do Debře. Pak se mi Jana rozplakala v náručí a já ji musel utěšovat. Achjo, jako bych neměl svých starostí dost. Práce v automobilce mě vyčerpávala. Fyzicky bylo vše v pohodě, ale cítil jsem se, jako kdyby mi někdo pořád seděl na prsou. Stres, čerstvě se rodící kapitalismus, taky Němci, kteří začali dělat ve Škodovce "pořádek" a čistky. Bylo toho na mě moc.
Utěšoval jsem Janu jako malé štěně. Chtěl jsem jí dát kapesník, ale když jsem jej viděl, raději jsem si to rozmyslel. Tímhle by si jen poškrábala obličej, jak říkával Prcalík. Uvnitř v Černé vdově bylo konečně teplo a pivo. Usedli jsme ke stolu. Sabath přitančil ke každému s jedním Klášterem a už švitořil: "Copak copak, máte nějaký chmury? Ale to snad ne, tady jsem ale já, váš kamarád a taky tak trošku psycholog - vrba, dejte pivko, roztajete a povídejte": sedl si k našemu stolu. Já řekl dvě věty a pak začala mluvit Jana, dlouho, smutně. Pořád hledala, jako všichni na tomhle božím světě, toho pravého.
"Jo holka, já jsem starej rocker, já ti asi moc neporadím. Ty se na to Smrťáku prostě vyser, lidi nepředěláš, musíš se stýkat jen s těma, se kterejma chceš, na ostatní házej bobek. Hele, já to tak už nějakou dobu dělám (už od čtyřicítky) a je mi fajn": dával nám ještě chvilku rady do života. Zajímavý je, že jsem si na jeho průpovídky nejvíc opravdu vzpomínal, když mi bylo také čtyřicet. Jana ale pořád měla pohled smutné raněné laně. Nemám rád, když holky pláčou. To se nemá, ženský se mají usmívat nebo radši klidně nadávat, ale brečet ne.
Dělal jsem ještě chvilku opičky pro rozveselení, pokazil pár vtipů, který pak nebyly vůbec vtipný, protože si je nejsem schopnej zapamatovat, ale nic nepomáhalo. Na Janu šla černota. Chtělo to ženskou. Ještě že přišla Míša. Přisedla si k nám. Prdelatá a kozatá, s tak obrovsky laskavým úsměvem, že jste ji prostě museli milovat. Moje babička by řekla "rozsochatá". Věstonická Venuše, matka rodu, žena s velkým Ž. Jestli jste viděli Helenu Růžičkovou v seriálu Vlak dětství a naděje, tak asi už víte, o kom píšu.
Pocházela odněkud z pomezí Čech a Moravy. Měla už dospělého syna a Sabathovi prodloužila o několik let život. Ani jsme nevěděli, že už tenkrát byl nemocný. Nikdo nám nic neřekl. Oni by se pro nás vůbec rozdali. Náš kamarád, starej, vyžilej rocker, mánička ze starých časů. Do nedávna ještě zapřísáhlý samotář, který teď doslova zářil. Byli oba úžasní. Lidi, na které nikdy v životě nezapomenete, protože mají v sobě dar dávat ostatním radost.
V našem případě, respektive spíše v případě Jany, to šlo jako po másle. Míša, které jsem důvěrně říkal Míšenka a pořád ji tvrdil, že si v příštím životě pospíším na svět, abych předstihl Sabatha a vezmu si ji za ženu, si sedla vedle nás, objala Janu rukou velkou a teple konejšivou. Nemluvil jsem, nedalo se, jen jsem poslouchal a připadla si jako na mši. Z její pusy se linula hebká, mateřsky teplá, ale zároveň rozumná a povzbudivá slova. Trošku mi připomínala mé moudré babičky a tetičky.
"Pojď, dáme si panáka, zapomeneme chvíli na chlapy a všechnu tu bolest, kterou nám někdy dělají. Budeme myslet radši na radost, pohodu a bezpečí, které tenhle čertovskej druh taky dokáže vytvořit": s těmito slovy odešly do kumbálu. Nevím a vlastně ani jsem nechtěl vědět, co si holky řekly, ale když se Jana znovu objevila ve dveřích, smála se na celé kolo. Byl jsem moc rád, protože ty její problémy s chlapama byly už nekonečný.
"Pojď, opijeme se": řekla Jana a já musel. Byla to kamarádka. "Ale na radost, ne na bolest": dodal jsem ještě a ona ke mě přišla, dala mi obrovskýho hubana a řekla mi, že je moc ráda, že mě má. To já byl samozřejmě taky. Stačilo se na ní podívat ze všech stran (a hlavně chvíli poslouchat - máš to má milá dodnes v hlavně neskutečně srovnané).
Pilo se hodně, desítky panáků. Byly to soukromé pivní slavnosti. "Na život, na lásku, na metal": řvali jsme až do zavíračky.
"Mládeži, musíte jít, nedá se nic dělat, my jdeme se Sabathem pryč": naznačila nám jemně Míšenka a my dopili poslední pivo. Vzala mi ruce do dlaní, hřála jako kamínka. Úplně jsem cítil, jak z ní září pozitivní energie. Hladila mi ruce a jako nějaká cikánka mi pořád dokola říkala, že se musím opatrovat, abych na sebe dával pozor a měla takovej divnej pohled. Milej, ale zároveň smutnej, prý mě brzy čekají těžký časy. Pamatuji si, že ztichla celá hospoda a všichni ti opilci a štamgasti na nás koukali jak na zjevení. "Míšo, nebuď jak Sybila, musíme končit": přerušil všechno Sabath a my se vydali na cestu.
Vzal jsem Janu kolem pasu, občas ji pohladil po vlasech. Celé se to odehrávalo přesně na hraně mezi kamarádstvím a něčím víc. Vím moc dobře, že kdybych tenkrát chtěl, tak by asi podlehla. Jenže já měl Kačíííí a taky dost zábran na to, abych chtěl Janě ještě víc ublížit. Slíbili jsme si zase, že se budeme milovat jen platonicky.
Pak už jsme si jen vyprávěli o Míše, o naší Míšence. O ženský, která byla naší důvěrnicí (jo, i my drsňáci, metaláci, hovada a chuligáni jsme potřebovali pevný přístav, někam, kam se můžeme jako mladý mlíka obrátit pro radu - mámy měly většinou dost starostí s otcema nebo jen samy se sebou), člověkem, který uměl naslouchat. Trpělivě snášela naše srandičky, často blbý kecy. Nikdy jsem ji neviděl naštvanou, roztrpčenou. Často jsem se jí ptal:"Míšenko, lásenko, kde se rodí takové dobré ženy, jako jsi ty?". A ona se jen smála a její smích byl nejen nakažlivý, ale také zněl jako šustění ohně v krbu, jako zachumlání v peřinách, jako když proséváte mezi prsty jemný písek.
Snad se nám povedlo moji kamarádku trošku povzbudit. Znáte to, na člověka občas přijdou smutné stavy. Je nevrlý, smutný, cítí se osamělý, i když má okolo sebe spoustu lidí. Byl jsem tenkrát opravdu moc rád, že jsem snad alespoň trošku Janě pomohl. Je hrozně dobré kolem sebe mít moudré a hodné lidi jako byla Míšenka. Dodnes se občas ptám, odkud se podobné ženy - bohyně vlastně berou? Myslím, že se vyplatí je hledat, potkat a nosit je na rukou, protože neznám nic krásnějšího, než laskavé a milé oči Míšenek celého světa.
Dostal jsem od Jany pusu, zašeptala děkuji, takovým tím dívčím hlasem, kterým normálně vůbec nemluvila a pak už jsem viděl jen mizející záda v džínové bundě poskakující na schodech. Zastrčil jsem si ruce do kapes, povytáhl límec kolem krku a šoural se domů. Kolem se vznášel mráz a blikala světla panelových domů. Zítra zase do práce. No a co, pokaždé když uvidím debila, představím si Mišenku a bude dobře. Pevně v to věřím.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
