Příběh sto čtyřicátý pátý - Můj metalový pes Arlie
"Ty vole Smrťáku, vy si začínáte bejt s tím tvým psem fakt hrozně podobný. Máte stejnou bradku, pohled a nenecháte na pokoji žádnou fenu široko daleko": přivítal nás Prcalík na panelech. Následovalo další špičkování. Usmíval jsem se. Věděl jsem své. Pustím psa z vodítka a koukám do kraje. Chvíli očůrává nějaký keře a pak se začne věnovat své nejoblíbenější činnosti. Lovení syslů. Čeká u nory a když se objeví hlava, tak vystartuje. Nemá moc velkou úspěšnost, ale občas se mu zadaří. To pak přinese vítězoslavně kvičícího sysla a směje se u toho. Ano, můj metalový pes Arlie se uměl hodně smát.
Dostal jsem ho jako náplast za bolest. Ve svých čtrnácti letech. Dvouměsíční ukňučené klubko černých chlupů. Prý, že bude spát na chodbě v bedně od jablek. Prdlajs, už první noc jsem si natáhl molitan na zem a leželi jsme spolu. Byl poprvé pryč od mámy a za okny třískala obrovská dunivá bouřka. Držel jsem pár deka rozechvělého těla a šeptal mu do ucha, aby se nebál. Nespal jsem celou noc a už tenkrát jsem si s ním povídal. Každý, kdo někdy měl psa, ví, o čem píšu. Psi opravdu mluví. To je jasná věc.
Puberta nám začala tak nějak společně. Bylo to super. Holky rády ňufají na roztomilý zvířátka. A to on byl. Jmenoval se Arlie a díky němu jsem se často seznámil i s dívkami, na které bych si nikdy jinak netroufl (pardon slečno, já vím, já vám koupím nový punčochy, on za to nemůže, jakmile vidí hezkou holku, vysune drápy...měli jsme to nacvičený, i když pes drápy vysunout jako kočka nemůže). Ale protože jsem s ním nechodil na výstavy, protože přerostl o dva centimetr požadovanou výšku, tak mu sebrali papíry. Ne, já mu fakt budu dávat najíst. Nikdy nepoznal granule. Byl to pes s velkým P. Divoký, uštěkaný a poslouchal jen mě. Nebo spíš, dělal si co chtěl a když došlo na nejhorší, tak jsem ho pěkně poprosil. Protože to byl metalovej pes s duší pankáče.
Přišla konečně Káča a tulí se ke mě. Brzy bude krvavé nebe a nad Michalovickou putnou zapadne slunce. Zajedu dlaní své modré víle zezadu do džín a snažím se ji dělat dobře. Jsme stranou a už je zase tady. Ten jeho čumák, rve se mezi nás. Hrozně na mě žárlil. Kačenka byla první, kterou po čase přijal do smečky. Jediná holka mimo mámy. Ale že to trvalo. Na chalupě, když jsem ho musel zavřít do kuchyně, protože jsem nechtěl, aby viděl, jak děláme ty legračně příjemný pohyby, tak proskočil sklem. Pořezal si tlamu. Blbej pes, co mě miloval.
Hlídal mě doma, hlídal nás na procházkách, když jsme se s Káčou toulali po nocích v lese. Brali jsme ho na stopa a každý nám zastavil. Plemenem malý knírač, povahou osobnost, rebel a dobrák od kosti. Jednou mi přinesl potkana i mrtvou rybu v jeden den. Musel jsem ho pak drhnout ve vaně snad hodinu. Byl neskutečně naštvanej, chtěl mi přece udělat radost, ne? Nežebral u stolu, protože byl cvičenej. Získali jsme spoustu zkoušek ve stopování, rozeznávání pachů. Jen aportovat nikdy nechtěl. Byl na to moc hrdej.
Když bylo ouvej a svět zahalila temnota, tak byl jedinej, kdo za mnou přišel. Pokaždé vycítil moje nálady. A neměl rád heavy metal, hrozně u něj vyl. Asi ho vytáčely hlasy. U Lemmyho ale usínal a vrněl blahem. Vždycky jsem tak nějak počítal, že bude doma, že ráno, než půjdu do práce, tak ho vyvenčím. A odpoledne vezmu na panely. Moc dobře jsem věděl, že má rád pivo. Kluci mu dávali občas líznout a měli z toho hroznou srandu. Já jim pak nadával. "To je cvičenej pes, kterej má služební zkoušky, vy volové. Když mu řeknu nesmíš, tak poslechne": křičel jsem na ně. Věděli, že mám pravdu. Kromě piva. Tak mu aspoň nedávejte dvanáctku, blbci.
Když mi bylo šestnáct, tak jsem ho málem obrečel. Viděl jsem tenkrát na ulici jednu slečnu s takovým tím úchylně bílým pudlem. Ona měla povýšený úsměv a hrozně se mi líbila. Princezna, která se s nějakým vlasatcem nikdy bavit nebude. Dneska ale jo. Pustíme pejsky, co říkáš. Ať se proběhnou. Její fenka hárala a přeběhla silnici. Můj metalový pes ne, srazilo ho auto a já dal dva platy z brigády, aby ho mohli operovat. Přišel o oko a měsíc jsem se u něj po nocích modlil, aby přežil. Začal jsem na něj dávat ještě větší pozor. Chvíli se mnou nemluvil a mě to hrozně bolelo. Jeho víc, ale vůbec u toho nebrečel. Na rozdíl ode mě. Ta kráva slečna mi pak řekla, že je bez oka ošklivej. A že už se mnou nikdy nepůjde venčit. Odpověděl jsem ji, že doufám, že tu její načančanou fenku jednou zprzní nějakej toulavej pes a jí taky.
Nejlepší stejně bylo, když si s ním Káča na Radouči hrála. Běhali po zvlněné trávě. Rozevláté vlasy a kolem dvaceti kilo divoké radosti. Uměl kousnout jen tak jemně, aby to nebolelo, špičkami zubů, jako to umějí fenečky, když nosí štěňata. Dvě bytosti, které jsem měl rád nadevše. Nakonec skončili pokaždé na zemi, kde se navzájem pusinkovali. Drbala ho pak za ušima a on bručel jako když dostal kost. Hovězí, pro kterou jsem chodil speciálně na jatka.
Jednu dobu jsme byli oba nešťastně zamilovaní. Já do sousedky, který bylo něco kolem třiceti. Chodila věšet prádlo jen v kalhotkách, dělala na mě pusinky a vkrádala se mi do snů. On do fenky naproti z baráku. Byla proti němu taky starší a hlavně o tři hlavy větší. Jednou ji tajně obskočil. Já sousedku nikdy. Zůstalo jen u představ. Škoda.
V parku, hned u baráku sedávali na lavičkách různý existence. Občas byly agresivní a chtěly se prát. Pokaždé mi pomohl. Prokousl lýtko či ruku. Nebo mě hlídal, když mě dokopali na hromadu. Proti přesile nešlo často vyhrát. Říká se, že když vás pes olíže, má to léčivé účinky. Asi jo, protože jinak bych měl ten svůj ksicht ještě víc zmuchlanej. Aspoň to říkal Kytka a ten tenkrát věděl všechno.
Ne mami, slibuju, že si ho nikdy nebudu brát do postele. Kecal jsem. Stačilo jen, když se ve vedlejším pokoji zhaslo a přicupital. Dokonce se naučil neťapkat po linu. Aby si mohl vlézt ke mě. Přitulit se a povídat si. O tom, co mě trápilo, o ženských, o naší partě. O bolesti, o radosti. Vždycky poslouchal. Byl tak vyčůranej, že věděl, kdy nás má nechat s Káčou spolu a kdy už je po všem a může si k nám zalézt.
Kačenka moje milá, holka s dobrým srdcem, si domů pořád tahala kdejakýho toulavýho vořecha. Arlie byl rváč, rebel, takový to věčně uštěkaný, neučesaný zvíře, ale psím bezdomovcům nikdy neubližoval. Jakoby vycítil, že na tom nejsou dobře. Zajímavá věc, jedna z mnoha, kterou si nedokážu dodnes vysvětlit. Já vím, jsme ateisti a vědci, ale stejně. Má modrá víla mu říkala Korálku, protože v tom jednom zbylém oku bylo vidět všechno. Odlesky nálad, oddanost, síla a asi i nekonečno. Může být pes moudrý? Občas o tom přemýšlím a přiznám se, že nevím, ale spíš jo.
Kolik máš štěňat, fešáku? Říkali nám lidé, co prý rozumějí psům. Ale jen do doby, než jsem jim prozradil, že už nemá papíry. Nechápali. Takovej krásnej kousek, to děláte špatně. Ale kdepak. Já jen nechci, aby byl v tabulkách, aby byl kusem masa na výstavě. Není to žádná miss, milá paní, ale metalovej pes. A štěňat má spoustu, jen to zatajujeme. Což tedy byla mimochodem pravda. Byl fakt fešák a feny na něj šly. Trošku jsem mu záviděl.
Měl rád vanilkový rohlíčky a dokázal čekat u trouby a spálit si čumák, když je konečně máma vytáhla z trouby. Jana mu je nosila i kupovaný z krámu, ale bylo na něm vidět, že mu tolik nechutnají. Přesto ji olízl ruku a podal pac. Stejně, jako když se mu pustili Slayer. To jsem ho naučil já. Dokonce i pařil hlavou, jako správnej metalák. Šíleně jsme se u toho pokaždé nasmáli. Taky jsem ho naučil kutálet sudy, tančit a dělat děvku, což spočívalo v tom, že vykrucoval zadek. Hrozně mi připomínal jednu sousedku, co dávala za prachy diskofilům.
Utekl mi jednou, když jsme se šli s Káčou na Švarďák koupat. Stál tam stoh plný hlodavců a přemohly ho geny. Měli jsme strach a nereagoval na naše volání. Neměl čas, rovnal si do řady své úlovky na druhé straně. Taky nám jednou zmizel, dole na Krásné louce, u Cikánský zátoky. Chtěli ho ukrást, ale já se kvůli němu porval. Mýho psa nikdo jíst nebude.
Někdo je za dveřmi, bála se Káča v jednom podzimním sychravém dni. Chalupu navštívili zloději a nebýt našeho hlídače, asi bych je dědovou sekyrou nevyhnal. A úplně nejvíc mě zachránil, když jsem si byl zaběhat dolů roklí. Na pískovcových oslizlých kamenech jsem padl naznak a omráčen zůstal ležet v mlze. Doběhl pro kamarády na panely. Měl jsem namále. Díra do lebky, destička, šití a sražená krev. Dostal ode mě obrovskou kost plnou morku a od holek asi tři plechy vanilkových rohlíčků. Prcalík mu koupil jednu Plzeň dvanáctku.
Byli jsme jako jedno tělo. Spřízněné duše. Nerozdělitelná dvojka. Chodil mi u nohy bez vodítka, vycvičen a přesto samorost, hlava dubová, šelma a malá chundelatá koule, kterou jsem sám stříhával na panelech. Neměl to rád, nesnášel stejně jako já, když mu někdo šahal na hlavu. Připadal si pak nahatej a naschvál se vyválel v první mršině. Stejně, dodnes nevím, kdo co od koho odkoukal.
Měl jsem knížku 100+1 rad pro chovatele psů. Psanou ještě postaru, aby pes zůstal psem a člověk jeho pánem. Na Arlieho moc rad nefungovalo. Byl svůj. Originál. Pes, který se mnou byl 17,5 roku. Pochoval jsem ho na chalupě v Jizerkách. Pod kaštanem, protože to tam měl hrozně rád. A pokaždé, když se na hory dostanu, jdu si s ním promluvit. Vypadám u toho sice jako blázen, protože každej normální člověk přece věří tomu, že psi nemluví. My ale víme svý, viď Arlie?
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):