Příběh sto třicátý druhý - Dívka v květovaných šatech
Má milá dívka, které to poslední rok gymnázia neskutečně slušelo, byla žena jak se patří. Pomalu se sama učila od mámy vařit, mohl jsem za ní vždy a se vším přijít. Postěžovat si, dát hlavu do klína a nechat si jen tak čechrat vlasy. Byla vlastně dokonalá. Se štíhlým tělem, menšími prsy a zadkem, který mívám dodnes ve svých snech. Uměla to se mnou, chytrá, na svůj mladý věk možná až moc přemýšlivá. Škoda, že se nedožila dnešních dnů. Mohla být moudrou ženou, kterých zase tolik nebývá.
Chtěl jsem ji tenkrát, na začátku února v roce 1994 udělat radost. Jen tak, abych zase jednou viděl na její tváři úsměv. "Mám jedno přání Smrťáčku, ale jestli si chceš koupit tu novou kazetu Death (už přes rok staré album Individual Thought Patterns), tak nemusíš...ale kdyby přece...víš, když jsem byla malá, tak moje babička měla krásné květované šaty. Šila jí je její kamarádka ze školy, se kterou se znala od dětství. A byla v nich nádherná!": zeptala se mě totiž jednou v neděli ráno, když jsem vstal dřív, nakrmil u nich doma všechny rybičky, hlodavce, papouška debila i dalšího opuštěného voříška, co si přivedla domů.
Zamyslel jsem se, představil si letní deku u Jizery, jak se Káča svléká ze šatů a řekl jí, že ona v nich bude také krásná. Vždyť co bych pro ty její kaštánkové oči neudělal? Šlo se ven, má milá mi vyprávěla o svých vysněných šatech a já jen trpělivě přikyvoval hlavou. Jo, zaplatím ti je, protože chci, abys v nich chodila a vlály ti kolem stehen. Abych byl napnutý a těšil se, až se přede mnou v trávě bosky roztočíš a já zahlédnu alespoň kousek krajky tvých kalhotek. Protože tohle je pro mě velkej rajc, má metalová vílo.
Dojdeme na panely, my s klukama zrovna řešíme Kinga Diamonda. Vůbec mi v té době nesedí, vadí mi jeho ječák. A nejsem sám. Náš tehdejší verdikt byl dost nevybíravý, naivní a extrémní. K názorům, že ho musí někdo brát dole kleštěmi, že je to kastrát a podobně, se sice už dnes nehlásím, ale tenkrát jsem diamantového krále heavy metalu vnímali tímto způsobem. Do krve nám pronikl až o hodně déle.
"Tak jsem slyšela, že koupíš Káče šaty, ty se teda nezdáš...zatím to bylo jen samý pivo, výlety, koncerty, pivo, CD, kazety, pivo...to čumím!": přijde ke mě Jana a já se před klukama trošku stydím, protože nejsem najednou za tvrďáka, ale za obyčejného stydlivého mladého chlapce. Plácnu něco děsně vostrýho, aby se vidělo, že to mám jako na háku. Jenže tomu tak není. Mám totiž šaty a ženský zafixovaný v hlavě od mých babiček, z francouzských filmů i černobílých vzpomínkových návštěv kina a příběhů pro pamětníky.
Neměly to se mnou jednoduchý, obchody s oblečením nesnáším celý život. Necítím se v nich dobře, vadí mi i vůně/zápach uskladněných látek, ale bylo mi slíbeno, že se bude šít v soukromém bytě, pivo taky dostanu a spíš se stanu závěrečným hodnotitelem, než že bych se musel nějak aktivně zúčastňovat. Najednou mě to lákalo. Dvě holky, já a z toho Káča, která se bude různě převlékat. To beru. Janě jsem ale kývl až cestou domů, když jsem své křepelky zase vyprovázel. Pusu a pac, zítra se uvidíme. Začínáme v pět.
Kdybys můj čtenáři jen tušil, o čem se mi v noci zdálo, asi bys mě zavrhl do pekla a do smrti se mnou nepromluvil. Natolik sprosté mé sny byly. Ráno jsem do práce doslova běžel, s nikým se celý den nebavil a přemýšlel, z čeho že vlastně Káče ty šaty zaplatím? Peněz nemaje, vše jsem vždy utratil. Ale to se určitě vymyslí, vždycky to nějak dopadne. Konečně druhá hodina. Letím pro Janu, pak se stavíme pro Kačenku.
Byl to zvláštní starý dům. S přerostlou zahradou, už lehce neudržovanou, protože paní domácí a naše krejčí byla již žena v letech. Spíše bych řekl dáma. Rozdíl asi už z mých předchozích příběhů každý pozná. Nejdřív mě olízla strakatá doga, párkrát bafla a lehla si mi k nohám. "Igor vás má rád, budete mít dobré srdce...vy jste panenky na doporučení od paní Kačenkové...ty budeš Kačenka, jsi podobná své bábi, stejně krásná...na tebe bude radost šít?": podá mi ruku a já ji jemně uchopím. Z legrace vyseknu lehkou úklonu, okoukanou z poválečných veseloher a u Oldřicha Nového. Odměnou mi je úsměv a pozvání na kávu.
Dýchne na nás historie. Vyprávěn je příběh, v kterém je paní Horáčková hlavní postavou. Mívala krejčovství, noblesní, luxusní. Pro nejlepší klientelu. Pak přišel komanč, všechno zničil, jejího manžela utrápili prací ve Škodovce. Kolik jsem už takových příběhů za poslední dobu slyšel? Bylo vidět, že nás dáma ze starých časů vidí ráda. Byla ve svém živlu. Nabídla panáčka becherovky, kterou nesnáším a následoval pohovor. Nejdřív mluvila Kačenka, ale uprostřed věty ji jemně přerušila a velmi elegantně se zeptala mě, jaké šaty bych chtěl pro svoji kočenku já. Vždyť žena se má hlavně líbit svému milému, nemám pravdu?
Zasnil jsem se. A začal vyprávět o lehkém větru, o tiché ulici, jemně a hebce našlapujících krocích. O vlnivě plovoucích bocích, o tanci za teplých letních nocí. Jemně, abych neurazil, jsem se otřel i o to, o co šlo mě. O květované šaty šustící a spouštějící se z nahého těla do čerstvě vypraných peřin. Nepokračoval jsem, neslušelo se to, ale paní Horáčková se zasněným pohledem pochopila. Vy jste jak můj nebožtík muž, akorát on byl vždy upravený a oholený. Ani bych neřekla, že mladík s vaší vizáží bude mít takové básnické střevo. "Nestává se to u vaší generace zase tak často": doplnila ještě s lehkou hořkostí v hlase.
Z první návštěvy jsme museli jít rovnou do hospody U Hymrů. Má milá se cítila jako princezna, právě přeměřena krejčovským metrem. Já jsem věděl, že s ní budu na šití chodit moc rád. Už jen kvůli tomu starému křeslu, vůni čerstvých koláčů (musela jsem vždycky své hosty uctít, dřív to dělala služka, ale to víte, už bych ji neuživila), kvůli tomu, protože je vždycky hrozně krásné, když někdo umí své řemeslo. A tak jsem vůbec nevnímal kecy od kluků, kteří si ze mě dělali srandu, že chodím s holkama šít šatičky. Volové.
Chvílemi mi přišlo, že naše návštěvy stará dáma prodlužuje, že nechce být sama. Ale šila nádherně - koncert rukou s nitěmi a jehlami, starodávných průpovídek a pro mě lehké nahlédnutí do světa žen. Kačenka zářila, já si směl vzít do křesla pivo (první výjimka, jinak pánové vždycky pili je džin, koňak nebo whiskey). Seděl jsem, spřádal v hlavě fantazie a někdy byl asi úplně mimo. Jana s námi chodila jen někdy a když ano, tak mě budila šťouchanci do žeber - nevejrej tolik! Jenže já musel, já dívky v květovaných šatech miluju.
Všechna práce jednou končí a když jsem byl vykázán do vedlejší místnosti, že teď je to ženská záležitost, bylo hotovo. Chvilka napětí, zvonivý smích ženy a dívek z poza zavřených dveří. Na své víle jsem vždycky obdivoval chůzi, jak kladla jako kočka jeden krok za druhým. Taky vlasy a samozřejmě zadek, to se ví. Představy a těšení, jak práce dopadne? Ano, v břiše mě lechtalo a zároveň jsem se začal usmívat. Věděl jsem, že spatřím něco krásného. I stalo se.
Nebyl jsem ve starém domě vonícím kouřem, starobou, vodou a zatuchlinou. Čekal jsem najednou na rozkvetlé louce, na naší mýtině uprostřed Radouče, odkud nebylo a dosud není vidět na šedivé město ani továrnu. Sedím na pařezu a ONA jde proti mě. Ne, hloupost, nejde, vznáší se. Už vím, proč ji říkám vílo. Kouzlo okamžiku, síla krásy, ženství, vznešenost jemně smíchaná s mládím. Všichni stojíme v úžasu.
Paní Horáčková stvořila dokonalé, do francouzského stylu hozené dílo. Už jen ty barvy, sladěné s vlasy, s chuchvalci květů obepínajících boky i prsa. Hergot a já jí pořád nutím navlíkat do černých triček a džínů (které se mi ale dosud také líbí nadevše). Kačence to neskutečně slušelo. Na tváři lehký úsměv, který mě tolik vzrušuje a trošinku zarudlé tváře. "Smrťáku, ty jsi fakt šťastnej chlap": prohodí Jana a naruší svým upřímným smíchem moje myšlenky i atmosféru.
Házím jí do vzduchu, jak v blbým romantickým filmu, ale nemůžu jinak. Tolik blaženosti, tolik štěstí. "Aby toho nebylo málo a protože jsem už dlouho nepotkala tak milé mladé lidi, mám pro vás ještě jedno překvapení, dárek": vyhrkne dámská krejčová a zamrká na mě (a lesknou se jí dojetím oči). Pak se otočí, z kulaté krabice sundá víko a vytáhne ještě jedny šaty. "Pro tebe princezno a vás mladíku vlastně taky..ode mě, chtěla jsem vám udělat radost": má snad poprvé nejistý a dojatý hlas. Otevřel jsem v úžasu oči dokořán, šokovaný a překvapený, jak mohla stihnout ušít ještě jedny?
Zmínil jsem se dámě totiž, v jedné nestřežené chvíli, že jsem v jakémsi starém francouzském filmu viděl, jak běží kočkovitá dlouhovlasá (akorát blonďatá) dívka po vinici a má na sobě červené šaty s bílými puntíky (a ve tváři měla podobný úsměv koutkem úst jako Káča - jen ještě velká prsa navíc, která se mi líbí, ale ve filmu mě spíš rušila).
Přesně takové, červené - puntíkaté si právě Kačenka začne zkoušet, zalyká se dojetím a pak už jí jen kapou po tvářích slzy. Holka moje, panenka citlivá, jak já se těším, až ji zase budu držet večer v náručí.
Ano, vůbec nevíme, jak máme poděkovat. Zaplatím vlastně jen látku. Nepamatuji si přesně kolik, ale vím, že mi něco půjčoval Kytka. Bylo to jedno, hlavní byl výsledek a úsměv, který jsem Káče na tváři vykouzlil. Taky je dobré vědět, můj milý čtenáři, že jsme nebyli jen parta neustále opilých metalistů, ale i boží hovádka s jemnou duší. Koneckonců, většinou tomu tak bývalo i u jiných, nemám pravdu? Vždyť ty naše pózy, drsný hlášky a hlasitá muzika jsou nakonec jen mimikry nadšenců do hudby jako takové.
"Nechám vás samotné, chápu....jen na ty šaty dejte bacha": usmála se na nás spiklenecky Jana, když jsme se loučili na Mírovém náměstí. O následující noci, kdy byli Kačenky rodiče na horách, psát nebudu. Prozradím jen, že mě má dívka v květovaných a puntíkovaných šatech odměnila opravdu nádherně. Převlékni se ještě jednou, prosím...
Uložila je ráno, jako by byly svatební, do skříně. Že si je prý vezme až bude teplo. Nezbývalo, než se těšit. Na jemné našlapování po asfaltu, na tiché ševelení větru kolem boků, na hrdě vztyčenou hlavu a jiskru v očích. Na povlávající rozpuštěné vlasy. Na krásu.
