CD 2017, Demonstealer Records Má duše opustila tělo a marně hledá svůj klid. Vznáší se v meziprostoru, má těkavě průzračnou barvu a každým dnem chřadne a chřadne. Kdy konečně pochopím věčnost? Novinka indických black/death metalistů DEMONIC RESURRECTION je plná východní filozofie, tamní nálady, vznešenosti, vesmíru a originality. Kapela není na scéně žádným nováčkem, datuje svůj vznik do roku 2000 a má na svém kontě již páté dlouhohrající album. Popisovat hudbu těchto šílenců snad ani nejde. Je doslova narvaná neotřelými melodiemi, chvěním, vibracemi. Pro poslech je nutné mít hlavu otevřenou a nasměřovanou na oblohu. Pokud najdete jen pár styčných společných bodů, tak neváhejte. Časem totiž "Dashavatar" dozraje v něco překrásného.
Připadám si, že jsem hlavní hrdina v nějakém sci-fi románu. Ocitl jsem se na indickém tržišti mezi světci, pak postupně přešel do chrámu se zlatými kopulemi a během celého výletu se vznášel na vlnách "Dashavatar". Z novinky doslova tryská fantazie a nadšení do všech stran. Album má i svůj jasný filozofický rozměr. Spínám ruce k nebi, hledám svoji ztracenou duši. Dívám se na své nebohé tělo a nakonec nalézám svůj klid. Nová nahrávka DEMONIC RESURRECTION je dokonale vybroušeným křišťálem, který když pochopíte, tak už nebudete chtít nikdy jinak. Black, death metal a temnota spojené v jeden dokonalý celek! Úžasné, zajímavé, magické!
sumariazce:
Na albu "Dashavatar" jsou DEMONIC RESURRECTION jako vesmírní kovbojové, kteří nám přivezli z jiné galaxie kousky místní hudby. Novinka je nádherně vybroušeným křišťálem, kouskem čistého umění, které vás doslova uhrane. Před očima vám ožijí příběhy z dávných dob, budete hltat kytarové riffy, všechen ten smutek a věčnost, kterou z dlouhé skladby cítím. DEMONIC RESURRECTION se povedlo doslova narvat do hudby obrovskou spoustu nálad. Album asi nebude vyhovovat každému, ale já jsem mu úplně propadl. Najde se zde sice pár slabších momentů, ale jako celek je nové CD úžasné. Křišťálově čistá nahrávka s vnitřním pnutím!
Asphyx says:
On the album "Dashavatar" are DEMONIC RESURRECTIONlike Space Cowboys, who brought us pieces of local music from another galaxy . The news is a beautifully cut crystal, a piece of pure art that will bewitch you literally. There are coming alive bygone tales in front of your eyes, you'll gulp down guitar riffs, all the sadness and eternity, which I'm feeling from the songs. DEMONIC RESURRECTION managed to cram a huge amount of mood into the musics. The album won't probably suit everyone, but I've been totally blown away. Although, there are a few weak moments, but as a whole the new CD is amazing. Crystal clear recording with internal tension!
Track list: 1. Matsya - The Fish 2. Kurma - The Tortoise 3. Varaha - The Boar 4. Vamana - The Dwarf 5. Narasimha - The Man-Lion 6. Parashurama - The Axe Wielder 7. Rama - The Prince 8. Krishna - The Cowherd 9. Buddha - The Teacher 10. Kalki - The Destroyer Of Filth
Line up: Demonstealer - Vocals/Guitars/Keys Nishith Hegde - Lead Guitars Ashwin Shriyan - Bass Virendra Kaith - Drums
Asphyxovy zápisky jsou krátkými povídkami, nad kterými jsem přemýšlel již dlouho. Občas mě něco napadne. Sem tam mám chuť sepsat pár postřehů ze současnosti. Jen tak si chodím, pozoruji život a pak najednou nadejde čas a musím usednout k počítači. Snad se budou líbit.
Až umře metal Nebudeme si nic nalhávat, ale praví metalisté vymírají. To je prostě fakt. Když jdu na koncert, tak tam je většině lidem něco kolem třiceti, spíš více. CD nikdo nekupuje, underground zmírá na úbytě a velké festivaly sice návštěvnosti netrpí, ale o tom metal není. Ten je o srdci, o kupování nahrávek, o oddanosti a věrnosti "svým" kapelám. Hlavní jsou pro nás již dávno jiné starosti. S rodinami a prací na krku máme co dělat, abychom se utrhli a alespoň občas jeli podpořit a poslechnout naši srdcovou muziku. Jsem často trošku v šoku, když některým svým mladým kolegům nabídnu odvoz na oblíbenou skupinu. A oni, nezatíženi povinnostmi, několik hodin před akcí odmítnou - nechce se jim. Mnohdy mám dokonce pocit, že se vtírám a přemlouvám je, aby se nechali jak pašové naložit, opít a pak v noci vyložit před svým domem. Raději sedí u počítače, píšou dlouhé hodiny do všech komunikačních kanálů tisíce zbytečných slov, než aby zvedli zadek a udělali si hezký večer, poznali stejně naladěné lidi (holky a kluky z masa a kostí, žádný porno!), zasmáli se. Kam se podělo nadšení a rebelský duch mládí - opravdu zbyly jen kecy? Když už se mi podaří je přemluvit, hovoří pak o akci roku, jak si to krásně užili a že na koncert do smrti nezapomenou (a přesně o tom to je, o realitě!). Jako mladý mlíko jsem jezdil s kamarády stovky kilometrů, abych mohl vůbec nějaké své polobohy vidět a dnes mám spíš opačný problém. Kolikrát si nemůžu vybrat, nejde stíhat všechno. Poslední roky mě často napadá, co budu dělat, až už nebudou moje kapely hrát (skončili mi už třeba BOLT THROWER, achjo - ještě, že jsem je stihl naposledy v Praze)? Viděl bych se v křesle, pořád u své staré hi-fi věže - nové už nikdo stejně nebude vyrábět, jak se probírám starými alby a bezzubými ústy říkám svým vnukům..."jo tenkrát, to jsem viděl koncert DEATH.." A budu za trapnýho, protože všude už bude znít jen elektronická odlidštěná muzika lidí propojených navzájem bezdrátově se svými computery. Otevřu lahev červeného vína, k tomu nějaké ty prášky na prostatu a srdce. Zatím to jde, zatím se mi daří jezdit (podporovat, kupovat, psát), jenže naše generace už to nezachrání. Opravdu mi chybí nadšené mládí (čest výjimkám). Všechno se díky internetu šíleně zrychlilo, každý odsoudí novou desku kapely tři hodiny po uveřejnění prvního klipu a ostatní papouškují, kopírují. Hergot, když se něco líbí mě, tak po tom ostatním nic není - vždyť to ani nejde, abychom se všichni shodli - občas mi u mladších ročníků chybí i trošku té nadsázky, tolerance, legrace. Vždyť o tom metal je (nebo aspoň býval), ne? Metal, ten pravý, undergroundový, je hudba pro starý fotry a přes to už asi nejede vlak. Muzika, která mi pomohla několikrát v životě se nezbláznit a kterou letos poslouchám třicet let, postupně upadá a rozmělňuje se už převážně jen na sociálních sítích. Přiznejme si, nové desky už nikdy nebudou takové, jako ty, které jsme poslouchali jako mladí. Nemá asi cenu nad tím přemýšlet, je to přirozený vývoj, cesta, která postupně dochází svého konce. Přesto mám poslední dobou pocit, že až umře metal, umřu asi s ním.
CD 2017, EVP Recordings Mám pocit, že se rozpadnu na tisíc kousků. Mé tělo získalo temně průhlednou barvu. Stačil závan větru a sesul jsem se na hromadu jako domeček z karet. Byl jsem křehký, přesto pevný jako skála. Byl jsem skleněným mužem. Australský technický death metal v podání HADAL MAW má rozhodně něco do sebe. Kombinace složitých postupů, disharmonické temnoty a "nepříjemného" řevu dělá z novinky "Olm" velmi zajímavou záležitost. Fanoušci MESHUGGAH, GOJIRA, FALLUJAH, chvílemi snad ABORYM by měli být na pozoru. Hudba je zde moderní, tlačící, náležitě ukřičená. Zkrátka album, které musí být snem každého dnešního mladého obdivovatele smrti.
"Olm" sbírá po celém světě jen samá kladná hodnocení. Není divu, splňuje ty nejnáročnější požadavky. Je technické, nepostrádá temnou auru, má v sobě spoustu progresivních prvků. Do krve vám přejde ale až po dlouhé době. Při prvních setkáních může působit dokonce nepříjemným dojmem, ale když vydržíte, budete po zásluze odměněni. Skladby jsou komplikované, složité a těžko vstřebatelné. Přesto mě pokaždé k reproduktorům doslova přišpendlil určitý studený magnetismus, který z HADAL MAW cítím. Technický progresivní death metal, který je zákeřný, ošklivý a zlý. Velmi dobré album!
sumarizace:
HADAL MAWnám letos přinášejí ochutnávku toho nejkvalitnějšího technického death metalu. Pokud se zaposloucháte pozorněji, najednou zjistíte, že jste spolu s kapelou jedno tělo i mysl. Muzika je sice složitá, náročná a spletitá, ale obsahuje v sobě určitý, velmi přitažlivý neklid. Nálada celého CD je chladná, ale zároveň přitažlivá. Jakoby v sobě hudba obsahovala nějakou magickou formuli. Poslouchat doporučuji s čistou a otevřenou myslí. Pak vynikne tahle ledová technická krása nejlépe. Nezapomíná se ani na melodie. A teď už mě prosím nechte, než abych psal slova, budu raději poslouchat. Inteligentní technický death metal, zahraný s noblesou!
Asphyx says:
HADAL MAW published a taste test of the technically highest quality death metal. If you listen to it carefully I will realize that you are the one with this band – one body, one mind. This music is complicated, ambitious and complex, however it has some kind of a restlessness which is very magnetic. The mood of this CD is very cold but very magnetic. It feels like it has some kind of magical formulation inside. I would suggest listening to it with an open and clear mind. Than you can feel the cold technical beauty. They don´t forget melodies. And now, let me go please, more than write a words I would prefer listening to this album. Intelligent technical death metal which is played with a nobleness.
Tracklist: 1. Leviathan (Instrumental) 2. Affluenza 3. Failed Harvest 4. Witch Doctor 5. False King 6. The Olm 7. Simian Plague 8. Germinate 9. Hyena 10. Circus Of Flesh
band:
Vocals: Sam Dillon Guitar: Nick Rackham Guitar: Ben Boyle Bass: Jim Luxford Drums: Rob Brens
CD 2017, Lavadome Productions Na oltáři bezbožnosti bylo obětováno další tělo. Z temných zákoutí podzemí přišli na tento svět další obrácení věrozvěstové, aby šířili spalující oheň, smrt a death metal. PESTIFER. Portugalští vyslanci samotného pekla. Temné, zákeřné komando, ničící obrovskou silou všechno živé v okruhu několika kilometrů. Jedná se o prvotinu, vyvrhnutou na světlo snad odněkud z těch nejskrytějších zákoutí podzemí. Pocta starým dobrým NILE, SUFFOCATION, HATE ETERNAL, MORBID ANGEL, MONSTROSITY. Neskutečně zabijácký zvuk, riffy plné šílenství a hlas otevírající víka od rakví. Takhle zní pravé, nefalšované peklo.
PESTIFER se pohybují v jasně daných mantinelech stylu, nepřesahují je, ale odvádějí neskutečně poctivé a uvěřitelné řemeslo. Pokud máte rádi death metalovou temnotu devadesátých let, s přihlédnutím ke zvráceným satanským rituálům, tak neváhejte ani chvilku. "Execration Diatribes" vás smete, zničí, vyvrhne a přikove navěky do plesnivých kobek vypáleného kostela. Mysleli jste si, že už jste zažili všechno zlo světa? Tak to jste na omylu. Pusťte si novinku těchto šílených portugalských bezvěrců a poznáte pravou nefalšovanou death metalovou nenávist. Nenašel jsem na albu jediné slabé místo a nahrávka se pro mě stala jednou z obrovských překvapení letošního roku. Vítejte v pekle! Smrt už na vás čeká!
sumarizace:
Na oltáři bezbožnosti bylo obětováno další tělo. Z temných zákoutí podzemí přišli na tento svět další obrácení věrozvěstové, aby šířili spalující oheň, smrt a death metal. PESTIFER. Portugalští vyslanci samotného pekla. Temné, zákeřné komando, ničící obrovskou silou všechno živé v okruhu několika kilometrů. Pocta starým dobrým NILE, SUFFOCATION, HATE ETERNAL, MORBID ANGEL, MONSTROSITY. Neskutečně zabijácký zvuk, riffy plné šílenství a hlas otevírající víka od rakví. Takhle zní pravé, nefalšované peklo. PESTIFER se pohybují v jasně daných mantinelech stylu, nepřesahují je, ale odvádějí neskutečně poctivé a uvěřitelné řemeslo. Pokud máte rádi death metalovou temnotu devadesátých let, s přihlédnutím ke zvráceným satanským rituálům, tak neváhejte ani chvilku. "Execration Diatribes" vás smete, zničí, vyvrhne a přikove navěky do plesnivých kobek vypáleného kostela. Mysleli jste si, že už jste zažili všechno zlo světa? Tak to jste na omylu. Pusťte si novinku těchto šílených portugalských bezvěrců a poznáte pravou nefalšovanou death metalovou nenávist. Nenašel jsem na albu jediné slabé místo a nahrávka se pro mě stala jednou z obrovských překvapení letošního roku. Vítejte v pekle! Smrt už na vás čeká!
Asphyx says:
There was sacrificed another body on the altar of impiety. From the dark corners of underground came another reversal missionaries to this world. They are spreading burning fire, death and death metal. PESTIFER. The Portuguese envoys of the Hell itself. Dark insidious commando which destroys everything alive within a radius of several kilometres with its enormous power. It is a tribute to the good old bands like NILE, SUFFOCATION, HATE ETERNAL, MORBID ANGEL, MONOSTROSITY. The sound is unbelievably killing, the riffs are full of madness and the voice opens lids of coffins. This is how the Hell sounds. PESTIFER have their style boundaries, however they do honest and believable craft. If you like death metal darkness of the nineties with a small amount of perverted satanic rituals, do not hesitate and listen to this album. “Execration Diatribes” will swept you away, kill you, cast you out and finally chain you to mouldy dungeons of burnt church forever. You thought that you have experienced every evil of the world? Well, you are wrong. Listen to this new album of the mad Portuguese infidels and you will learn what the real death metal hate is. I haven´t found any weak spot on this album and the record has become one of the biggest surprises of this year. Welcome to the Hell! The death is waiting for you!
PESTIFER is: Pedro Silva - Guitars and Vocals Jorge Marinho - Bass Diogo Pereira - Drums Tracklist: 1. March of the Dead Orchestra 2. Mars Exult 3. Brutal Eruption of Chaos 4. Dark Dimensions 5. Enslavement of God 6. Awaken by Death 7. Nothing Remains 8. Riding the Storms of Hate MMXVI 9. Confront Death
Příběh osmdesátý - Otylka zvaná Janis Určitě to znáte. Ta setkání s lidmi, kteří vás ovlivní na celý život. Potkáte je nebo se spíš zjeví, třeba jen na pár měsíců a nasměřují vaše kroky úplně jinam. Změní vás. Jakoby v sobě měli nějakou moc, kouzlo, zvláštní přitažlivost. Přesně takovým člověkem byla i Otylka, jinak taky zvaná Otylá Janis (podle Janis Joplin). Holka ne moc krásná tělem, ale o to víc silná a velká duší.
"Jano, můžeš mi prosím tě říct, proč sem pořád taháš nějaký nový lidi?": rozčiloval se Prcalík, kterému nešlo pod vousy, že naše kamarádka zase přivedla někoho do naší party. Jenže ona argumentovala tím, že jediná z naší party není ve dvojici a že jí to nekonečné hledání kluků už nudí. A že je lepší mít kamarádku, s kterou může všechno probrat, pomluvit a pokecat. Měla pravdu, všichni jsme byli spárovaní a občas jsme na ní zapomínali. Před námi stála vysoká, velká, prostě obrovská holka, s úsměvem od ucha k uchu. Smála se smíchem, který spisovatelé rádi označují jako zvonivý.
Okřikl jsem Prcalíka, ať je raději zticha a představil jsem Kačenku a mě jako první. Seděli jsme v hospodě, která je přilepená ke klubu Černá vdova. Měl jsem v sobě snad páté pivo, byl pátek a měli jsme s Káčou konečně taky někdy brigádové volno. Ostatní po představení pokračovali v rozhovoru o nějaké nové metalové desce. Proto byl taky Prcalík hrozně rozčilenej, všem se líbila a jemu ne. Mě bylo trapné se s Otylkou nebavit a tak jsem ji přinesl židli a sedla si vedle nás. Vedle Kačenky vypadala jako obrovský chlap. Jo, myslel jsem si to taky, byla sádelnatá, ne - pěkná a divně oblečená. Dneska bych si dal pár přes hubu, protože nám o sobě začala vyprávět a my se postupně ztratili v jejím krásném hlase i životním příběhu. Moje babička by o ní řekla, že je nádherný člověk. Opravdu byla. Bydlela na konci Debře, vlastně jen pár kroků od klubu a její táta měl statek velký jako JZD. Od malička musela místo hraní si s kamarády makat na poli, pomáhat v hospodářství a na zábavu nebyl moc čas. Otec nešel daleko k ráně a jednal s ní občas jako s dalším kusem dobytka. Pak poznala jednoho souseda, kluka, se kterým přišla o panenství (to jen naznačila, ale Káča mi říkala, že to je jasný, já bych to z těch slov nepoznal). Její kamarád byl stejně násilnický jako její táta (máma jí umřela udřená jako osmileté). Utekla na druhou stranu vesnice k babičce, která sice nebyla nadšená, ale vnučku nevyženete, že ano? Když nám vyprávěla svůj život, měl jsem neodbytný pocit, jako bychom se znali od malička. Káča, duše citlivá, měla občas ty své kaštánkové oči plné slz. Otylka totiž vyprávěla způsobem, že jste jí viseli na rtech. Opili jsme se a zůstali v hospodě sami. Sabath měl taky pěkně nakoupeno a jak měl ve zvyku, tak otevřel sál, vlezl na pódium a začal zpívat. Vydával skřeky jako podsvinče, řval, kňoural a my se tomu všemu řehtali jak prokopnutí. Pak vylezla nahoru Otylka a vystřihla z fleku "Cry Baby" od Janis Joplin. V nás, kteří jsme byli touhle hudbou odkojeni (pouštěli nám ji z gramofonů rodiče), by se krve nedořezal. Ten hlas, ta jiskra, chvění, to bylo něco neskutečnýho. Mě padla dolů čelist a Kačenka zase plakala. Otylka nikdy neměla sebevědomý pohled vnitřně silné ženy. V očích se ji zračila spíš nejistota, ale když začala zpívat, hrozně ji to slušelo a její hlas byl neskutečně sexy. Ano, jak jsem už psal, byla tlustá a ne moc hezká, ale její duše byla obrovská. Pohazovala hlavou, tahala tóny odněkud z jejího velkého těla, lehce se natřásala a my na ní mohli oči nechat. Nádherný kus holky, která v sobě měla jiskru. Na tom jsme se s klukama po vystoupení shodli všichni. Druhý den jsem musel zavolat Máru, který s námi začínal v kapele, ale protože nám to moc nešlo (a jemu jo), stal se z něj postupně studiový hráč na bicí. Oddával se převážně jazzu, ale na své začátky nikdy nezapomněl. Vzali jsme Janis (jak jsme od teď Otylce říkali) do zkušebny, dolů do plynárny a páni muzikanti z ní byli taky hotoví. Začala ve mě a v Kytkovi postupně zrát myšlenka, že naší novou kamarádku přihlásíme do nějaké pěvecké soutěže. Shodou okolností jedna v kulturáku asi za měsíc probíhala a my jako správní spiklenci zfalšovali podpis a podali přihlášku. "Já nikde před lidma vystupovat nebudu, jsem tlustá, vošklivá a budou se mi smát": zlobila se na nás Otylka, když jsme ji za týden postavili před hotovou věc. Vypadala pevně ve svém rozhodnutí, ale to mě ještě neznala. Stal jsem se našeptávačem, pořád za ní chodil, přemlouval, prosil. Ukecal jsem k tomu i ostatní, ale je pravda, že nakonec naše Janis dala hlavně na Janu. Bylo na čase svolat všechny kamarády a připravit pořádnou kulisu. Do kulturáku jsme šli snad všichni, jeden kamarád dokonce přijel na vozíku. Soutěž byla takovým ne moc dobrým pozůstatkem Pionýrské noty, ale sem tam se přihlásila i nějaká dobrá kapela. Jmenovala se Talent 1993 a tenhle ročník bylo pod pódiem pořádně modro. Sál byl rozdělený na dvě pomyslné části. Na chlapce a dívky v nejlepším oblečení, s nažehlenými puky a šaty do tanečních a pak na černo modrou kavalerii s lahváči v rukou. Nejdřív vystupoval kluk s kytarou, esence toho nejhoršího, co můžete potkat u trampů, pak kapela, které to neladilo. Potom pár skupin, kterým to ladilo, ale hrály srágory. Janis jsem musel jít povzbudit placaticí rumu a několika panáky. Měla na sobě hippie vytahaný rozepínací svetr, džíny a triko Iron Maiden, které jí darovala Jana (obě holky měly mohutná poprsí, tak jí docela sedlo). "Tak ti pěkně děkuji, se asi poseru trémou": opakovala mi Otylka stále dokola a já jí povzbudivě poplácal po zádech, objal a šlo se na to. Na pódium přišla holka, která vypadala jako hromádka neštěstí. Ze "slušné" části publika se ozval takový ten ošklivý posměch. Na Otylce bylo vidět, jak se zarazila. Bolelo jí to. Mára začal zvučit bicí, ostatní se postupně přidávali a když zkoušeli mikrofon, měl jsem sto chutí vše zrušit. Jenže pak jsem zažil jeden z nejlepších koncertů ve svém životě. Od prvního tónu až do konce jsem byl v jiné dimenzi. Osm skladeb (muselo se několikrát přidávat), bylo maximum a rekord, který na soutěži kdy zazněl. Naše Janis rozbrečela snad všechny v sále. Síla, barva a duše jejího hlasu - to bylo něco neskutečného. Párkrát dokonce museli přerušit díky potlesku vystoupení. Byli dokonce dojati i samotní muzikanti. Janis jsme z pódia odnesli na ramenou a na nějakou cenu se vybodli (samozřejmě, že vyhrála!). Šli jsme s ní jako s nějakou císařovnou přes celé město, až dolů na Radouč a kolem panelů až do hospody v Debři. Sabath narazil dva sudy piva a nechal jazzmany i s Otylkou hrát několikrát všechny skladby, které měly nacvičené, pořád dokola. Naše zpěvačka nás hladila po tvářích, líbala, dojatá a šťastná. My měli radost, že se dobré dílo podařilo. S Kačenou jsme se potom toulali snad do rána nočním městem. Jednak abychom vystřízlivěli a hlavně abychom se po tom všem vypětí uklidnili. Tento příběh musel vzniknout, už jen z toho důvodu, že Janis několik měsíců po pěvecké soutěži otěhotněla s debilem a vlastně pak už jen rodila děti. Potkal jsem ji nedávno na jednom pracovním jednání, víceméně náhodou. Nejdřív jsem ji nepoznal. Proti mě stála neskutečně sexy ženská (byla tam jako doprovod s manželem), taková ta, na kterou chlapi koukají na porno kanálech s označením milf. Nepoznal bych ji. Prozradil ji až zvonivý smích a obrovské objetí, v kterém jsem se doslova rozplynul. Sedělo se, vzpomínalo, povídalo. Otylka už zpívala jen doma, svým čtyřem dětem, postupně dvěma manželům a zvířatům na jejich statku. Pro mě bude ale navždy jednou z nejlepších zpěvaček, které jsem kdy potkal. Děkuji ti za to Otylko, jinak také zvaná Janis.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
