Tento příběh je zcela pravdivý a všechny osoby i obsazení odpovídají pravé nefalšované realitě - stalo se v sobotu 23.1.2016 - cestou z Plzně vlakem do Železné Rudy a v lesích okolo tohoto horského městečka...
Od malička hory miluji. Pokaždé, když se mi naskytne příležitost, ihned vyrazím. Na běžkách to má pro mě ještě jedno další, zvláštní kouzlo. Kdysi jsem s tímhle sportem hodně koketoval a i když už dnes spíš působím jako takový zkušený turista, tak v srdci mi dvě prkýnka a hůlky navždy zůstaly. Každý rok se musím v televizi o vánocích dívat na film Krakonoš a lyžníci, jakmile napadne sníh, tak mi cukají nohy a pořád hledám místo v kalendáři, kdy bych mohl opustit město a zmizet v horách. Když jsem se dozvěděl, že mám volný víkend a ještě s pořádnou dávkou sněhu, začal jsem se těšit jako puberťák na novou hru na mobil. Taky už jsem potřeboval na chvilku uniknout do přírody, vyčistit si hlavu, doplnit kyslík do plic a protáhnout tělo. Jak už to tak bývá, všichni slíbili, ale nakonec jsem vstával v půl šesté v Plzni do mínus osmi stupňů sám.
První, koho jsem chtěl probodnout hůlkou, tak byl neskutečně smrdutý bezdomovec v tramvaji. Nějaká paní se o dvě sedačky vedle skoro dávila, já raději přešel na druhý konec vozu s představou, že za chvilku budu v chrámu zvaném Šumava. Volil jsem vlak, ranní, brzký, přesto narvaný k prasknutí. Ihned si ke mě přisedli dva kluci se snowboardy a začali. "Ty vole, píčo, se na to vyseru, matka je asi fakt socka, mi nekoupila páteřák za šest litrů, ale jen za tři a půl.": pronesl ihned první. Pak vytáhl svůj Iphone, prohlásil na celý vlak, že kdo tenhle telefon nemá, je debil a kretén. Raději jsem svůj poměrně drahý telefon schoval a koukal, jak venku na polích mrznou srnky. "Hele, dáme první sjezd, kouknem, vole, píčo na nějaký larvy (rozuměj dívky) a dáme panáka.": pokračoval uhrovatý kluk dál a druhý jen dokola opakoval: "Já na to mrdám, mě to mrdá, tu bych nemrdal a nemám peníze...!" Byl ihned označen za socku a samozřejmě píču. Pak mě dvakrát kopl přeskáčema do holeně. Zatnul jsem zuby, odříkal si mantru o tom, že dnes jsem na dovolené, chci relaxovat a nebudu nic řešit. Raději jsem si přesedl na druhou stranu vlaku.
Tam seděly dvě dámy (učitelky!), kolem padesáti let, jely na běžky a ihned začaly. Odkud že jsem, kam jedu, jestli nechci s nimi, pak mi nabídly svačinu, pak koupi piva a nakonec jestli prý s nimi nechci v Rudě přenocovat, že tam mají super pension s vířivkou. Odpovídal jsem jednoslovně, spíš mumlal, což byla asi chyba. Paní se rády poslouchaly, vzájemně doplňovaly a byly k nezastavení. Nakonec jsem to ukončil větou, že děkuji, ale že jsem dnes opravdu nevyrazil s tím, že bych chtěl smočit kladélko, ale že chci prostě jen klid. Šel jsem do chodbičky, k záchodům, kde to jenom smrdělo a bylo tam ticho.
Konečně Železná Ruda. Beru to útokem, rovnou za město, Trasu dopředu znám, už jsem tam mnohokrát byl. Když si nazouvám běžky, vyrojí se kolem mě asi deset mladíků a jedna dívka. Chlapci mi ihned sdělí, že jsou všichni manažeři a jestli prý taky nejsem. Řeknu že ne a ihned ucítím, že na mě koukají hodně pohrdlivě. Stejně jako na tu holku, která má starý vybavení, prý velký zadek a nebyla nikdy na "Kanárech". Je mi ji trošku líto, ale pak zjistím, že k ní jeden chlapec patří (snad ji "ochrání"?!) a tak mlčím a doufám, že jim uteču. Všichni na sobě mají elastické kalhoty a se svými postavami mi zdálky připomínají oškubaná kuřata, v kterých je velký objem vody. Kopnu do vrtule a něco okolo šesti kilometrů vyloženě vyběhnu.
V dálce slyším chichot pánů manažerů, kteří se předhánějí v tom, co kdo kde jak a hlavně za kolik koupil. Ta malá blondýnka pěkně zaostává, říkám si a těším se, že se někde zastavím, vyndám svačinu z domova, napiji se magnésie a konečně uslyším ticho. A ono jo! Stojím sám v lese, kolem začalo zase sněžit a mě se na tvář vkrádá úsměv. Došel jsem svého cíle. Pryč od všeho, tady je klid a neskutečná pohoda. Koukám do sněhu a krajiny, vzpomínám na krásné projížďky kdysi s mým dědou v Jizerkách a nikam se mi nechce.
"Doprdele, ty krávo jedna, dělej ne?!, furt jen žereš, místo toho, aby ses občas hejbla": naruší moji siestu šílený a opravdu zlý řev. Ohlédnu se a za mnou se snaží vydrápat do kopce nějaká slečna. Za ní její přítel, který na ni v jednom kuse křičí. Asi mu nikdo nikdy neprozradil, že k dámě se má chovat slušně, příjemně a být na ni hodný. Ona ho pak bude milovat a bude schopná být zapřažená klidně i za pluhem. Kroutím hlavou a přemýšlím o tom, že se odeberu někam do lesní skrýše. Dívka se na mě dívá útrpným pohledem. Mám sto chutí narvat tomu debilovi obě svoje boty i s hůlkami do prdele. Zasloužil by si to!
Jsem kousek od Debrníku, hltavě piju a po chvilce už si to dupu na Jezero Laka. Tam už jsou nějaké skupinky příchozích. Sundávám běžky z nohou a nemohu najít místo, kde bych se neocitl na nějakém selfie. Všichni se totiž navzájem dokola pořád fotí. Zběžným odhadem bych to tipnul na několik giga paměti. Několik děvčat je nešťastných, protože tam nemá mobilní signál a nemůže si aktualizovat profil na facebooku. Asi po čtvrt hodině dorážejí jak manažeři - kuřata, s holkou chudákem číslo jedna, tak chudák holka číslo dvě se svým debilem. Raději na nic nečekám a ujíždím dál do lesů.
Pár dalších jakože trampů, kteří vesele šlapou ze srandy do stopy a jejich pes se mi málem zaplete pod nohy, ani nějaký fotřík, řvoucí na svoji dceru takovým způsobem, že by se mohla utrhnout lavina, mě už nemůžou rozhodit. Jen nechápu, proč sem ti všichni nervní lidé přijeli? Nechci jim do toho kecat, ale takhle si asi moc neodpočinou. Spousta návštěvníků mi přijde jako kdyby plnila nějaký úkol. Jakoby odevšad znělo: "Já musím uběhnout tolik a tolik kilometrů, já musím dojet tam a tam a vyfotit se." Kam zmizela pohoda, relax, klídek?
To si to člověk takhle jednou sundá sluchátka z uší, myslí si, že dá odpočinout sluchu a po několika hodinách má sto chutí se zase vrátit do své ulity. Jsem na hřebenech, sněží a ta samota mi dělá neskutečně dobře. Člověk si najednou uvědomí, kolik je ve městě kolem něho různého šumu, nervozity a lidské debility.
Aby ale můj příběh neskončil špatně a nepůsobil jsem dojmem někoho, komu pořád něco vadí, jsou tu i poslední, hrozně příjemná a svým způsobem neskutečně dobíjející setkání.
Maminka s dvěma prckama, všichni usměvaví, chlapeček mi dokonce sám nabídl svoji sušenku. Jen tak! (kdy se vám naposledy něco podobného stalo?) Pak šedivě stříbrná dvojice stařečků, kteří byli jak z pohádky. Drželi se za ruce, svačili a že prý dnes už ujeli patnáct kilometrů, ale jsou spolu už 55 let. Já dal ve svém věku 22 km a mám toho plné kecky. Nakonec se pak ještě ve vlaku zpět zjevila snad samotná víla. Něco kolem čtyřiceti a tak neskutečně krásný úsměv na tváři, že jsem málem roztál. A co myslíte, našel jsem nakonec ten svůj klid? To víte, že ano. Tam nahoře, na hřebenech, ve sněhu a větru, uprostřed blyštivě bílých stromů, tam jsem viděl, slyšel i cítil spoustu krásných míst, různých jiskřivých pohledů do krajiny. Budu si je pamatovat navždy. A pokaždé, když potkám nějakého debila, kuře nebo nerváka, tak si promítnu před oči jako na plátno ten dokonalý, tichý šumavský les. Kristova noho, to byla zase nádhera!
 |
| toto není selfie! fotila mě jedna moc milá paní, díky...i za tu sušenku!:)) |
