Recenze/review - CRYPTOGENIC – There is no hope…beyond mutation (2015)

CRYPTOGENIC – There is no hope…beyond mutation

CD 2015, vlastní náklad

Království bolesti. Vypalování ornamentů do kůže, propichování různých částí těla, věšení na háky. Někteří lidé, jakoby si nevážili vlastního těla. Mnohdy krásné dívky se zcela zbytečně hyzdí. Přitom všichni vědí, že způsobit si radostnou „bolest“ lze i jinak. Ne, nejsem masochista, ale přiznávám, že mám moc rád, když hudba pořádně řeže. Dává mi to totiž pocit, že je živá, že není jen obyčejným produktem. Belgičtí death metalisté CRYPTOGENIC mě drásají, způsobují puchýře v uších. Dokázali mě v tom obrovském množství dnešních kapel zaujmout. Jsou lehce jiní, originální. A vůbec k tomu nepotřebují žádné zbytečné propriety a dnes tolik obvyklé černé pozlátko. Vystačí si s klasickým death metalem, sem tam nějakou tou melodičtější a atmosférickou vsuvkou. Něco lehce přes 42 minut je protkáno i thrashem. Když jsem poslouchal jejich prvotinu zpočátku, přišlo mi album poněkud nezáživné, stále stejné. Ta mrazivá krása vynikla až po nějaké době. Pánové sice nemíchají s kartami světového death metalu, ale jsou poctiví, svým způsobem originální a zajímaví. Tedy alespoň pro mě.

Líbí se mi jak lehce zahuhlaný zvuk, tak určitá patina old schoolu. CRYPTOGENIC jsou v některých skladbách mocní, rozvláční a roztahaní, v jiných zase úderní a řezající. Valivé pasáže střídají ty rychlejší a já si někdy říkám, že si opravdu přijdu jako v nějakém sado maso salónu. V reálu bych se asi domině vysmál do obličeje a zlomil ji bičík, ale takhle imaginárně, u přehrávače se této hudbě plně oddávám. Zametá se mnou podlahu, nutí mě klanět se jí až k zemi. O hladu, vyčerpaní, ohlodávám omítku ze zdí své hladomorny. Mysl je zanesena strachem a temnotou. Určitě znáte ten pocit, když jste totálně vyčerpaní, utahaní a chce se vám hrozně spát. A stejně musíte zabrat, kopnout do toho a udělat vše potřebné. Tělo i hlava se pak vzepřou a po pár odmítavých pohybech se znovu dostanete do stavu, kdy zkrátka musíte. Padám pak po nějaké době unavený do postele a říkám si, zda to mám zapotřebí. Člověk, jakoby se naladil na úplně jiné vlny. S hudbou Belgičanů je to hodně podobné. Také hrají způsobem, který připomíná závislost na pohybu a bolesti.

Byl jsem při poslechu odsouzený ke sto ranám bičem a následnému roztomilému kamenování. Pokud to všechno přežiju, snad si konečně začnu vážit obyčejného života, říkají. Nejhorší vždycky je, když se stane nějaká nespravedlnost. Člověk se dovede oprostit od svého těla, ale pokud to nezapadne do sebe v hlavě, nenajde nikdy klid. CRYPTOGENIC hrají přesně tím způsobem, že vám potřebné vyrovnání poskytnou. Je to hodně zvláštní, ale mé pocity se rovnají asi nejblíže těm, které zažívají lidé, když zajdou za svým knězem, vyzpovídají se, případně se svěří svým blízkým. Dlouho tutlaná špatnost totiž sama zraje, je mokvajícím vředem, který stejně jednou praskne. Pánové dokázali nemožné. Po jejich nové desce se vždy cítím očištěný, klidný, vyrovnaný. Nebude to asi fungovat na každého, ale já jsem s jejich hudbou navýsost spokojený. Nebudu je schválně k nikomu přirovnávat. Jednak je to poměrně těžké a hlavně si myslím, že se jedná přesně o ten druh hudby, u které je lepší ji na sebe nechat jen tak působit. Pak uslyšíte sami.

CRYPTOGENIC letos vydali své první album. Troufám si tvrdit, že hodně povedené. Death metal v belgickém podání je zajímavý hlavně tím, že je jiný, než stovky dalších dnešních kapel. Nevím, čím je to způsobeno, ale nálada celé desky je svým způsobem hodně tajemná. Pánové se nebojí ani odkazů na thrash metal, občas slyším i heavy metalové postupy. Výsledkem je potom hodně pestrá, příjemně zvláštní nahrávka, která si mě doslova získala. Pro poslech je nutné mít otevřenou hlavu. Album dozrálo až po nějaké době. Dejte mu čas, nechte ho uležet, jako zahnívající mrtvolu, pak vás uchvátí a už nikdy nepustí. Belgičané jako by vyprávěli dlouhé příběhy o nespravedlnosti, zlu a temnotě. Novinka je podobná knize, ve které se lidé svěřují se svými špatnými zážitky. Ostrost, tvrdost a krutost se zde ukrývá v naléhavosti. Zvláštně černá deska, plná utrpení a hniloby. Death metal, zahraný s plesnivým srdcem. Velmi dobře!

Asphyx says:

CRYPTOGENIC published their first album this year. I have to say that it is very good. Death metal in Belgian version is very interesting mostly because it´s different from other hundreds of nowadays bands. I don´t know why it is like that but the mood of this album is in some way very magical. These guys are not afraid of links of the trash metal and sometimes there are some heavy metal actions happening. The final results is a colorful and interestingly weird record which just caught my attention. If you want to listen to this album you should have a clear head. This album will grow after a while. Give it a time and let it be like a putrescent dead body and then it catch you and never let you go. These Belgians feels like they tell long stories about injustice, evil and darkness. This new album is like a book which is full of people´s bad experiences. Sharpness, hardness and cruelty is hidden inside the immediacy. Interestingly black album full of misery and blight. Death metal which is played with a moldy heart. Very good!

Seznam skladeb:

1. There Is No Hope... 2. As a Prey 3. Worse than the Plague 4. Deep Into the Flesh 5. One last Glow of Humanity 6. Unchained Hatred 7. Requiem for Ashes 8. A Den of Iniquity 9. Dismember 10. Obsessed by the Screams 11. Beyond Mutation

Čas: 42:07

Sestava/band:

Geoffrey Cantamessa – basa

Yohann Thibaut – bicí

Stef – kytara

Rui Engardo – kytara

Cat - zpěv

https://www.facebook.com/cryptogenic1

https://soundcloud.com/cryptogenic-1

Recenze/review - HORRENDOUS REBIRTH – Devouring Chaos (2015)

HORRENDOUS REBIRTH – Devouring Chaos

CD 2015, Rotten Music

Kořeny zla jsou zasazeny hluboko v nás. Nejdou jen tak vytrhnout, ani vymýtit. Člověk má tendenci ho (zlo) omlouvat, vyhýbat se mu a přehlížet. Jenže je pořád tady. Trápí nás, občas vyvře jako láva na povrch a my potom litujeme, čeho jsme schopni. Ve vypjatých situacích ztrácíme kontrolu nad svými milými tvářemi. Možná za to mohou dávné pudy, které máme navěky zapsané v genech, možná společnost, která čím dál tím víc přitvrzuje, ale spíš jsme to mi sami. Neumíme relaxovat, neznáme pojem vypnout. Jedeme na sto deset procent. Pořád to jde, ještě chvilku v té práci zůstaneme, ještě něco doděláme. Pak se dostaví syndrom vyhoření a naše podráždění začne obtěžovat všechny okolo. Bylo to těžké, ale když už jsem toho měl nad hlavu, řekl jsem si dost! Vyrazil jsem na cesty, plahočil se do kopců, dýchal hluboce, navrátil se k počátkům. Nasadil jsem si sluchátka, spustil play a nalezl alespoň na chvilku klid ve společnosti italských HORRENDOUS REBIRTH. Jejich teprve první album mě očarovalo, pomohlo nalézt alespoň na chvilku rovnováhu v duši a dalo napomenout na starosti všedního dne.

Přitom se jedná zase „jen o obyčejný death metal“. Hutný, překapávaný ze samotné tmy, zákeřný, s výraznými drtivými riffy. Mocnosti pekelné jsou velebeny ve stylu IMMOLATION, INCANTATION, SUFFOCATION, DEICIDE, CANNIBAL CORPSE, MALEVOLENT CREATION, MONSTROSITY, ale i třeba DISGORGE a PATHOLOGY. Italové hrají mocně návykový, hnisavě se táhnoucí smrtící kov, který je plný nenávisti, rouhání, lehce komplikovaných melodií a hlavně všeobjímající temné nálady. Americká škola smrti zde dostala svůj vlastní kabát. Kapela hraje a tvoří s lehkou samozřejmostí, s odhodláním a je hodně slyšet, že tvořeno bylo s chutí a srdcem. Jsou to sice převážně postupy, známé ze zásadních desek jmenovaných skupin, ale myslím, že tohle dneska snad už nikomu vadit nebude. Důležitější je, že jako celek drží album krásně morbidně pohromadě, je návykové, dobře se poslouchá a dodává nám alespoň nějakou naději na to, vytrhnout kořeny zla ze země i z nás.

Zvuk, obal i celková produkce je přesně na té úrovni, kdy si ještě zachovává svoji syrovost a opravdovost a zároveň splňuje i veškeré moderní požadavky. Jsou to sice devadesátá léta, ale zahraná způsobem, kdy máte pocit, jakoby vám zrovna někdo přitloukal dlaně na kříž. Možná lehká monotónnost, sem tam nevýrazné nápady, dělají z nahrávky album, které asi nebude zatím útočit na přední žebříčky smrtících hitparád, ale to mi nijak nebrání v tom, si desku užít. Jsem znovu lámaný v kole, natahován na skřipec a když celá tahle sranda skončí, tak si odpočívám zavěšen za háky. Krve by se ve mně už nedořezal, ale pořád mám pocit, že docházím jakési očisty. Osobně nemám rád, jako každý normální člověk, bolest, ale musím uznat, že ta, kterou mi způsobují HORRENDOUS REBIRTH mě svým způsobem dělá moc dobře. Příznivci východních náboženství by asi věděli, o čem píšu. Ostatní se budou muset smířit s mým názorem, že mě „Devouring Chaos“ kope jako splašený kůň. Ne vždy se mi sice trefí přímo na solar plexus, ale těch důrazných zásahů je hodně.

Máte rádi klasický americký death metal? Tak to by vám potom neměla uniknout nová deska italských HORRENDOUS REBIRTH. Ta je totiž napěchována pořádně ostrým a nekompromisním materiálem. Pánové jsou zručnými muzikanty, kteří nezapomínají i na temné melodie. CD je svým způsobem až magicky návykové. Velmi dobrý zvuk, zajímavé nápady a mocný vokalistův hlas dělají z novinky opravdu zajímavou záležitost. Pokud jste byli v devadesátých letech prokleti a máte rádi klasiky žánru, myslím, že si budete nahrávku užívat stejně jako já. Drtivé kytary, dunivé bicí, mocné riffy. V těchto momentech jsou Italové nejsilnější. Občas se sice vkrade lehký stereotyp, ale v celku se to ztratí. Užívám si tenhle pokrm ze zahnívajícího masa, je perfektně dochucený a ostrý, jako to nejlepší chilli. Stejně chladný a pálivý. HORRENDOUS REBIRTH vydali desku, u které budete mít pocit, že vás zrovna zaživa pohřbívají! Masakr! Excelentní temný death metal!

Asphyx says:

Do you like the classic American death metal? You should take a look at the new album of Italian HORRENDOUS REBIRTH. This album is full of very sharp and uncompromised material. These gentlemen are very good musicians who don´t forget to include dark melodies. The album is magically addictive in its own way. Very good sound, interesting ideas and powerful vocalist´s voice, these things make this new album very interesting. If you had been cursed in the 90^th and you like classic bands of this genre, I think you will like this album as much as I do. Crushing guitars, booming riffs. These moments are the strongest for these Italian guys. From time to time you can hear a slight stereotype, however as a whole it is OK. I really enjoy this piece of food of putrefactive meat, it´s perfectly tasteful and sharp like the best chili you have ever had. Cold and hot at the same time. HORRENDOUS REBIRTH published an album which makes you feel like you are being buried alive! Massacre! Excellent dark death metal!

Seznam skladeb:

1. This New War 

2. Haunted 

3. They Devour 

4. Mechanical Evisceration 

5. Extinction 

6. Brainless 

7. Nailed

Čas: 29:11

Sestava/band:

Paolo Miles Spinella – basa

Graver – kytara

Raijin – zpěv

Paul Petta - bicí

https://horrendousrebirth.bandcamp.com/album/devouring-chaos

http://www.facebook.com/horrendous.rebirth

http://www.rottenmusic.net/

Minirecenze/ minireview - CAULDRON - In Ruin (2016)

CAULDRON - In Ruin

CD 2016, The End Records

Kanadské heavy retro jako řemen! Pánové ctí klasiku všemi způsoby. Texty o alkoholu, životě a metalu, nekompromisní riffy, přístup podobný jako u kolegů SKULL FIST. Všechno se dá odbýt několika slovy o kopírkách, ale vážení, není to tak úplně pravda. Pokud totiž u muziky hledáte hlavně sílu a energii, tak těch je nové album "In Ruin" doslova plné. Perfektně zpracované vokály, motivy a melodie vytažené odněkud z osmdesátek a hlavně taková ta jiskřivá nálada, dělají z novinky hodně návykovou záležitost. Staré, "vyšeptané" kapely mnohdy tápou a postrádají takový ten vnitřní náboj. CAULDRON ale bojují za práva heavy metalu dál a s obrovskou chutí. Poklekněte a pojďte se spolu s těmihle šílenci pomodlit k dávným bohům. Svět jakoby se nejednou ve spirále zase vrátil do osmdesátých let. Pokud to takhle máte rádi, tak dejte určitě CAULDRON šanci.

Trojice kanadských bojovníků se zaplať Satan vyhnula klasickým klišé a zbytečné pompéznosti. Jejich heavy metal je ohlodaný na kost. Občas mi evokují IRON MAIDEN někdy v období "KIller" (1981), případně maniaky SATAN. Těch vlivů je samozřejmě velké množství, každý si najdete to své, ale já bych spíš hodnotil tuhle desku jako celek. Pokud si totiž jen tak sednete, vložíte CD do přehrávače a osolíte volume, bude vás chvílemi dokonce mrazit. Mě se to alespoň stávalo. A právě ta jemná husí kůže na zádech a zátylku u mě dělá z dobrých desek ty skvělé. CAULDRON jsou jako sen o starých časech, jako mantra odříkávaná od počátků heavy metalu. Pravověrní vědí dávno své a moc dobře chápou, o čem píšu.

"In Ruin" je albem, které je poctou starých heavy metalovým klasikům. Je nahráno s velkým nadhledem, s citlivým přístupem a velkou silou. Já z téhle desky opravdu cítím ducha osmdesátých let. Je po okraj plná zajímavých melodií, skvělých vokálů a jiskřivé nálady. Kanaďané moc dobře vědí, jak nahrát dobrý riff. Nahrávka plyne převážně klidně, ale je velmi přitažlivá a nebál bych se říct i sexy. Takto nějak bych si představoval poctivý a dobře zahraný heavy metal! Perfektní deska! Buďte heavy! Buďte CAULDRON!

Asphyx says:

"In Ruin" is an album that is a tribute to the old heavy metal classics. Recorded with great insight, with a sensitive approach and with great force. I really feel the spirit of the eighties from this album. It's full to the brim of interesting melodies, great vocals and sparkling mood. Canadians know very well how to record some good riff. The recording goes mostly calm but it's very attractive and I'm not afraid to say it's sexy too. This is how I imagine honest and well played heavy metal! Perfect album! Be heavy! Be CAULDRON!

http://www.facebook.com/CAULDRONmetal

https://www.reverbnation.com/#!/cauldronmetal

https://www.youtube.com/user/CauldronVEVO/videos

http://instagram.com/cauldronmetal

http://www.theendrecords.com/

Recenze/review - DIRA MORTIS – Psalms of Morbid Existence (2015)

DIRA MORTIS – Psalms of Morbid Existence

CD 2015, Defense Records

Čekám, nekonečně dlouho čekám. Klepu se mrazem a mám abstinenční příznaky. Kde hergot je? Zase se opozdil. Žmoulám v ruce nervózně peníze, pálí mě žíly, hlava mi třeští. Kdy, panebože kdy už? Šeptám do ticha ulice. Najednou se v dáli zjeví kulisa v černé kápi. Kývavým krokem, s tušeným úsměvem na tváři a šustotem bot po chodníku jde ke mně. Beze slov, jen tak, s jasnou samozřejmostí mi předá nové CD polských DIRA MORTIS. Můj dealer z pekla opět nezklamal. Utíkám domů, svlékám za běhu bundu. Otevírám slot pro CD a mačkám play. Konečně! Je to jak zlatá dávka. Pravý, nefalšovaný a reálný death metal. Padám v rauši do pohovky a zmítám se v Satan-libé křeči. Nádhera, krása, špína, hnus, zloba, nenávist, tisíce protichůdných emocí. O tomhle je pro mě hudba. O přenosu prožitků z kapely na posluchače. Dnes nepůjdu spát. Jsem prokletý, spokojený ve své závislosti. Rozervaný, jako nějaký bohém, následně mnohokrát sešitý rezavými jehlami. Z potrubí se začínají ozývat prapodivné zvuky, na stěnách pokoje se procházejí přízraky. Ano, tady jsem správně, v této společnosti je mi stejně nejlépe.

Polští DIRA MORTIS jsou u nás poměrně neznámou kapelou. Je mi to divné, protože na scéně působí už od roku 1998. Svoji činnost sice na nějakou dobu (1998-2004) přerušili, ale jinak byli, jsou a budou vždy nedílnou součástí evropského death metalového podzemí. Možná je to způsobeno tím, že první dlouhohrající album vyšlo až v roce 2012, nevím, ale předpokládám, že každý postarší maniak o nich ví. A pokud ne, tak doufám, že to dnes napraví. Nevím proč, ale tahle smečka mě svoji tvorbou letos zasáhla přesně do mého černého srdce. Bude to asi tím, že se lehce vymyká naší představě o polské death metalové škole. Ta je sice v jejich skladbách patrná, ale jinak se jedná spíše o nápady podobné klasikům školy americké. Těch vlivů je samozřejmě spousta, nemá cenu je všechny jmenovat, tentokrát bych doporučoval raději několik poslechů na internetu a potom sami uvidíte. DIRA MORTIS zaplať Satan neztratili určitý undergroundový feeling a to i přesto, že produkce je velmi „příjemná“. Zvuk, obal, provedení, tohle všechno jsou věci, které by se od nich jiné skupiny mohly učit. Pro nás fanoušky, velmi dobré a ode mě letí do Polska velká pochvala.

Neumím a ani vlastně nechci být tentokrát kritikem, který nenechá na albu nit suchou. Záleží hodně na úhlu pohledu. Moje maličkost je deskou zcela pohlcena, jiný ohrne nos. Je to v pořádku a pokud bude tahle „recenze“ sloužit alespoň k tomu, že se o kapele dozvíte, budu jen rád. Osobně se mi nejvíc asi líbí tlak, černá energie, kterou z desky cítím. Je svým způsobem hodně chytlavá, s určitým puncem magické přitažlivosti. Připomíná mi to chvíle, kdy potkáte nějakou ženu, která sice není úplně dokonalá a ze svých snů byste ji raději vyloučili, ale když promluví a podíváte se jí do očí, přestanete myslet a oddáte se jen svým citům a pudům. Tady je to hodně podobné. Kapela mě pokaždé vezme za ruku, otevře dveře od našeho bytu a místo toho, aby mě odvedla na světlo Boží, jsme náhle v tom nejtemnějším podzemí. Potkáváme duchy, zahalené v dlouhých pláštích, stíny, utkané z nenávisti, i obrovské nádoby, plné překapané lidské zloby. Jsme poutníky, pozorovateli ošklivých skutků. Nehodnotíme, nevybízíme, jen pozorujeme a nasáváme všechno jako nějaké obrovské houby.

Vezměte několik tun zla, smíchejte je se špínou, lisujte pod obrovských tlakem a nakonec vypalte na hudební nosič. Přesně takto si představuji, že vzniklo nové album polských pekelníků DIRA MORTIS. Poslouchám jejich desku s obrovskou chutí, líbí se mi jak zvuk, tak produkce. Kapela umí přesně zasáhnout ty nejcitlivější nervy v mém těle. Nahrávka je hodně temná, chytlavá, nakažlivá, jako nějaká hodně zákeřná choroba. Už od prvního okamžiku mi přijde, že do mě tato hudba zasekla svůj dráp a nechce mě nikdy pustit. Nebráním se tomu, užívám si. S Poláky se procházíme podzemím, velebíme temnotu a drtíme nohama staré plesnivé kosti. Kombinace tmy, šílenství a velmi dobrých nápadů, dělají ze skladeb až chorobnou záležitost. Hádova říše opět vydala další svědectví. Takto nějak si představuji skvělý, temný, propracovaný death metal. Album, které se dotklo samotné smrti. Skvěle!

Asphyx says:

Take a few tons of evil, mix it with dirt, press it under a really high pressure and burn it on a music bucker in the end. That´s how I imagine the genesis of this new album by Polish hell workers DIRA MORTIS. I listen their album with so passion, I like the sound and also the production. The band knows how to hit the most sensitive nerves in my body. The record is very dark, catchy, and contagious like a very insidious illness. Since the first moment I listen to it I feel that this music cut its nail inside of me and don´t want to let me go anytime soon. I don´t care I love it and I enjoy it. With these Polish guys you can walk underground, you can praise darkness and smash old moldy bones with your legs. This is a combination of darkness, craziness and very good ideas and this combo makes it very insidious. The Hades world published another attestation. This is how I imagine great, dark and elaborate death metal. This album hit the death itself. Amazing!

Seznam skladeb:

01. Filth Agonizing Echoes Of Putrid Invocation
02. Humanity Enforcement Proceedings
03. Dawn Of Psychotropic Ages
04. Transcendental Fleshless Incineration
05. Adoration Of Transcended Essence
06. Self - Destructive Salvation
07. Cold Uncreation
08. Slavery (Krabathor Cover)

Čas: 47:00

Sestava/band:

Meszek Makowiecki - kytara

Piotr Rajus – basa

Krzysztof Saran – bicí

Lukasz Gliňski - zpěv

https://www.facebook.com/diramortis/?fref=ts

http://www.defensemerch.com/

http://www.defense.8merch.com/services/store

Recenze/review - DYSTROPHY – Wretched Host (2015)

DYSTROPHY – Wretched Host

CD 2015, Selfmadegod Records

Drtič (nebo drtička) je stroj sloužící k rozmělňování materiálu do formy zrn, ne však až na prach – k tomu slouží mlýny. Konstrukce drtiče vychází z fyzikálních vlastností drceného materiálu.

V našem případě jsem tím drceným materiál já sám, včetně mojí hlavy. Strojem jsou pak američtí death metalisté DYSTROPHY. Při poslechu jejich novinky „Wretched Host“ se totiž opravdu cítím jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Rozmělňování je prováděno tentokrát velmi zvláštním a chytlavým způsobem. Mezi skladbami nalezneme až psychedelické chvilky morbidní poezie, různé šumy, kousky shnilého masa a hlavně neskutečný tlak. Tohle všechno působí hodně uceleným dojmem a určitým těžko popsatelným neklidem. DYSTROPHY se nebojí jak klasických brutálně drsných motivů (CANNIBAL CORPSE, MORBID ANGEL), tak progresivních momentů (CIGAN, MESHUGGAH), ale zabrousí klidně i do vod, kde se cítí dobře třeba takoví GORGUTS, ATHEIST, MARTYR, VOIVOD, DEATHSPELL OMEGA. O téhle kapele se nedá rozhodně říct, že by nehrála pestře. Zajímavý (a pro mě velmi přínosný) je způsob provedení. Nikde se zbytečně nikdo nepředvádí, extrémní kousky jsou podávány s citem a perfektně zapadnou do celkové, skoro až doomové, nálady. A jako bonus navíc dostanete ještě pořádnou ostrost. Svět vám tak bude připadat shnilý, nehostinný a budete mít sto chutí nastartovat raketu a odletět pryč.

Na své si přijdou všichni ti, kdo vyhledávají u hudby novátorské postupy. Stranou nezůstanou ale ani klasici, jen budou muset trošku otevřít své receptory pro příjem komplikovanějších částí. DYSTROPHY mají tu úžasnou schopnost působit dojmem, jako by přednášeli z nějaké death metalové učebnice, kterou sami vytvořili. Rytmy v převážně pomalejším a středním jsou natolik návykové, že jsem měl co dělat, abych taky začal poslouchat něco jiného. Určitý pocit disharmonie, který se občas dostavuje, sice pořád přetrvává, ale kapela má neskutečnou schopnost vše předložit tak, že je zkrátka musíte mít rádi. Jednou jsem viděl dokument, ve kterém se nějaký štáb dostal přímo do nitra sopky. Také tam všechno pobublávalo, zurčelo, sálalo, prskalo a v určitých momentech bouchlo a spálilo vše živé i neživé. S letošním albem to mám položené hodně podobně. Úplně cítím pach rozkládajícího se spáleného masa, jak mezi vesničany na úpatí samotné sopky proniká rozžhavená hornina. Pálí to, bolí to a nechává to po sobě jen a jen spoušť. Země už nikdy nebude taková jako dřív. A moje mysl po poslechu této desky také ne.

Před letošní novinkou amerických DYSTROPHY se klaním až k zemi. Je totiž po okraj naplněná žhavými, pálivými nápady, které vyvěrají ze samé podstaty death metalu. Skladby mají neskutečné množství vrstev a působí jako samotná symfonie zla. Ano, takhle nějak by hráli skladatelé vážné muziky, pokud by se rozhodli pro extrémní smrtící kov. Progresivní nápady je možné potkat na každém kroku. Přesto si pánové ponechali schopnost složit syrové a nekompromisní motivy. Album neskutečně řeže, pálí, transformuje samotnou smrt v čistou bolest. Je jako řeka, plná hnijící krve, která teče sice pomalu, ale s o to větší jistotou zničí vše živé. Na desce je možné pozorovat doslova erupci nápadů. Přesto není nic zbytečně komplikované a DYSTROPHY se povedlo vyhnout zbytečným exhibicím. Všechno sedí na svém místě a z nahrávky se tak stává hodně ostré koření. „Wretched Host“ je pro mě na dlouhou dobu jedno z nejposlouchanějších alb vůbec. Progresivní death metal, který nepostrádá temnotu a je zahraný s neskutečnou silou! Masakr!

Asphyx says:

I bow down to this new album by American DYSTROPHY. It is full of hot, spicy ideas which spew from the death metal itself. The songs have unbelievable amount of layers and they feel like a symphony of evil. Yes, this is how would classical musician played if they would decide to play death metal. Progressive ideas are everywhere on this album. However these gentlemen still have their ability to compose raw and uncompromising motives. This album cuts unbelievably, it burns, and it transforms the death itself into a clear pain. Like a river full of rotting blood which although flows slowly it will kill everything live on earth for sure. These guys managed to avoid some unnecessary exhibitions on this album. Everything is on its place so this album is like a very hot spice. “Wretched Host” is one of my most played albums at all for a very long time. Progressive death metal which doesn´t lack of darkness and it is played with an unbelievable power! Massacre!

Seznam skladeb:

01. Apex [feat. Ben Karas]
02. Singularity
03. Within The Mind
04. Exoparasite
05. Wretched Host
06. Demise
07. Anhedonia
08. Nadir [feat. Ben Karas]

Čas: 46:23

Sestava/band:

Peter Lloyd – kytara

Peter Brown – kytara, zpěv

Gregory Bueno – zpěv, basa

Matthew Thompson - bicí

http://www.facebook.com/selfmadegod

https://selfmadegod.bandcamp.com/album/wretched-host

http://dystrophy.bandcamp.com/

https://soundcloud.com/dystrophy

http://dystrophynj.blogspot.cz/

https://www.facebook.com/DystrophyNJ

https://www.youtube.com/user/Dystrophy666

Minirecenze/minireview - VENOMOUS CONCEPT - Kick Me Silly - VC III (2016)

VENOMOUS CONCEPT - Kick Me Silly - VC III

CD 2015, Season of Mist

Zrovna často se do oblastí, kde se pohybují punkeři a hard coreoví fanatici nepouštím, ale tentokrát udělám výjimku. VENOMOUS CONCEPT jsou totiž, jak je vám zajisté známo, takovým malým úkazem. Kapelu provází jakási aura upletená z opravdu slavných jmen extrémní scény. Každý si jistě dohledá sám (pokud ne, zde je odkaz). Riffy jsou zde opravdu hodně podobné jako u NAPALM DEATH, jen s tím rozdílem, že nejsou podle mě tolik důrazné a průbojné. Masakr je to samozřejmě pěkný, ale také pořádný chaos. Album se tak sice stává velmi dobrým, ale ne vynikajícím. Mám trošku pocit, jakoby mezi sebou jednotlivé slavné persóny lehce soutěžili a výsledkem je sice solidní album, ale není to nic, co by mě rozsekalo, jak bych u takových jmen očekával. Některé pasáže vyznívají už lehce neprůbojně, nejsou tolik ostré a důrazné. Celku to nakonec nevadí, naživo si tuhle smečku stejně všichni užijí, ale z desky je to jednoduše slyšet, nemohu si pomoct.

Mám trošku problém i s texty, ne se vší tou politickou kritikou souhlasím do puntíku, ale to k podobné hudbě patří. Stejně bude většina fanoušků hodnotit, jestli je to pořádné maso. A to samozřejmě pořád je. Nemohu si ale pomoct, obě dosud vydaná alba mi přišla o nějaké to procento lepší. Možná mi chybí nějaký spojovací prvek, který by ten všechen chaos alespoň trošku zprůhlednil a utřídil. Jinak je ale vše v nejlepším pořádku. Užívám si tak nakonec úplně nejvíc punkové chvilky poezie, což se u mě rovná skoro zázraku. Co jsem měl možnost číst různě po světě, zrovna tuhle desku nikdo zase tak moc vysoko nehodnotil a spíše jsem se setkal s lehkým zklamáním. Tak tomu u mě vyloženě není, jen bych příště poprosil o trošku víc hudebního násilí navíc. 

VENOMOUS CONCEPT jsou na své novince opět naštvaní jako dřív. Zdá se mi, že jim ale trošku otupěly zuby. Nápady ve skladbách nejsou špatné, jen je na mě ten chaos někdy až moc velký. Přiznám se, že minulá alba se mi líbila víc. Kapela ztratila trošku ze své síly a energie. Není to zatím nic zásadního, ale napsat to musím. Tahle hudba asi nejvíc stejně vynikne při koncertech. Pokud bych měl hodnotit procenty, dal bych tak sedmdesát. Dobré album. Příště bych ale poprosil o trošku víc energie.

Asphyx says:

VENOMOUS CONCEPT are on their new album again angry as before. It seems to me that their teeth have blunted little bit.. The ideas in the songs aren't bad, but the chaos  is sometimes too big for me. I admit that I liked their last albums more. The band lost a bit of its strength and energy. It isn't nothing cardinal yet, but I have to write it. This music will probably most excel at concerts. If I had to evaluate by percent, it would get seventy. Good album. But next time I would ask for a little more energy.

https://www.facebook.com/pages/Official-Venomous-Concept/150740511612469

https://myspace.com/venomousconcept

http://www.season-of-mist.com/

Recenze/review - BLAZE OF PERDITION – Near Death Revelations (2015)

BLAZE OF PERDITION – Near Death Revelations

CD 2015, Agonia Records

Dlouhá, zdá se i nekonečná, řada zbloudilých duší. Pokašlávání ve frontě, klení, nadávky. Na město padl dávno černý mrak. Beznaděj, chorobná nenávist, smrt. Nikdo vlastně neví, kdy to začalo. Možná v dobách, kdy se všichni odvrátili od Boha. Kdo ví? Jedno je ale jasné. Prvním, kdo dal lidem do ruky zbraně, byl tenhle kněz. Nemohl se už dívat na ten lidský hnus. Neměl rád nikoho, protivil se všem pravidlům. Jednou pak, v podzimní večer, při cestě z večerní modlitby ho potkal. Byl zahalen v kápi, elegantní, se šibalským úsměvem. Měl příjemný hlas našeptávače. Podlehl jeho slovům, začal si užívat i světských radostí. Zhřešil a navěky propadl peklu. Roznesl, jako posel samotné tmy, zlo mezi obyčejné lidi a teď jim dává do úst krvavě zbarvenou hostii. Cítíte to zlo, které se čím dál tím víc mezi nás vkrádá? Potřeboval ke své nehodné misii všechny prostředky. Nebál se ničeho a black metal polských BLAZE OF PERDITION mu pomohl získat nadvládu nad padlými dušemi. Zahalil svět do beznaděje a zvěstoval příchod samotné Smrti.

Na třetí řadové album polských rouhačů jsem četl nepřeberné množství recenzí, často si odporujících snad ve všem, co je možné napsat. Někteří pisatelé novinku hanobili jako starý hrob, jiní ji zase vynášeli do nebes. Tentokrát naše společná setkání s kapelou neprobíhala dlouhodobě, ale spíše nárazově, setkávali jsme se jen, když jsem měl opravdu chuť na pořádnou černotu. Osobně sice považuji novinku za lehce horší, než předchozí počiny, ale i tak jí nemohu upřít určitou chytlavost a naléhavost. Naladit se na náladu „Near Death Revelations“ je pro mě tentokrát těžší, ale o to větší radost vždy mívám, když si sedneme dohromady v jeden celek. Líbí se mi zvuk i jednoduché, stále se opakující nápady. Někdy ale, když jsem v dobrém rozpoložení, raději společné chvilky nevyhledávám. To mi pak přijde celá deska nenápaditá a zcela obyčejná. Pokud ale zahalí ulice špinavé stíny podzimu a pod nohama se mi prohání víry z listoví, to si pak přijdu jako na samé hraně propasti. BLAZE OF PERDITION mi šeptají, abych už konečně skočil. Já tak imaginárně činím. A potom už jen ztraceně letím vzduchem a čekám, kdy se roztříštím na tisíce kousků.

Popisovat hudbu, která je velmi pocitová a v které si páni muzikanti hrají s náladami, jako hrobník se svoji lopatou, je velmi těžké. Dlouho jsem uvažoval, zda to má vůbec cenu. Raději, než abych se snažil volit slova, jsem poslouchal, vstřebával, plnil se tmou. Letošní album mi připomíná trychtýř, který mi někdo zarazil z hora přímo do hlavy. Díra, vyvrtaná do lebky, je plněna černými brouky, slizem a špínou lidského pokolení. Vzniká mi potom v čele neskutečný tlak a hrozí vyhřeznutí mozku. Většinou pak musím vypnout přehrávač a volit raději jinou činnost. Muzika na mě tentokrát působí zvláštně, zajímavě, někdy odpudivě, ale přesto přitažlivě. Jako bych byl opravdu prokletý, jako bych spatřil nějaký tajný symbol a byl navěky odsouzený k nicotě. Nihilismus a beznaděj, dávno odepsané lidské pokolení, které je nepoučitelné. Ano, zlo se opravdu ukrývá v každém z nás. BLAZE OF PERDITION ho „jen“ vzali a vypálili na hudební nosič. Myslete si o kvalitách alba, co chcete, ale takto to cítím a jiné to nebude.

„Near Death Revelations“ je albem, na kterém se polští black metalisté BLAZE OF PERDITION pokusili překapat zlo. Povedlo se jim to. Novinka je svým způsobem hodně zákeřným albem, které od posluchače vyžaduje pozornost a dlouhý čas, strávený s deskou. Teprve potom, po dlouhé době, vynikne všechna temnota, kterou na CD polští nihilisté doslova vysekali. Nahrávka je hodně o špatných pocitech, o nicotě, o prázdnotě. Je opatřena dobrým zvukem, zajímavými nápady a nepropustnou tmou. Zahalte své tváře do kápí a očekávejte příchod samotného Satana. Čas strávený v obrácených modlitbách a pod zapáleným křížem, vám ukrátí právě BLAZE OF PERDITION. Tohle album hodně bolí. Stačí ho jen pochopit a vstřebat. Nad městem se opět vznáší padlý anděl s hořícími křídly. Za chvilku spadne z nebe a zapálí onen svět. Buďte připraveni a poslouchejte „Near Death Revelations“! Black metalová deska, která pálí jako oheň.

Asphyx says:

“Near Death Revelations” is the album where Polish black metalist BLAZE OF PERDITION tried to distil the evil itself. They did it. This new album is very cruel album in its own way and it needs an attention from the listener and a lot of time spend with this record. And after this, after spending a lot of time with this album the darkness which this Polish nihilists cut out will came outside. The record is about bad feelings, nihility and about emptiness. It is full of good sound, interesting ideas and impervious darkness. Cover your faces in capes and wait for the arrival of the Satan itself. BLAZE OF PERDITION will short the time you spend in turn prayers and below the fired cross. This album hurts so much. You just have to understand and absorb it. Upon the town there is a fallen angel with burning wings. In a minute it will fall from heaven and it will burn the world beyond. Be prepared and listen to the “Near Death Revelations”! Black metal album which burns like a fire!

Seznam skladeb:

01. Królestwo niczyje
02. Into the Void Again
03. When Mirrors Shatter
04. Dreams Shall Flesh
05. Cold Morning Fears
06. The Tunnel
07. Of No Light

Čas: 54:40

Sestava/band:

Revenger – basa, kytara

XCIII – kytara

S. – zpěv

Vizum - bicí

http://blazeofperdition.bandcamp.com/

http://www.facebook.com/blazeofperdition

http://www.agoniarecords.com/

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh dvacátý pátý – Nejlepší kapela na světě se jmenuje Big Foot

Příběh dvacátý pátý – Nejlepší kapela na světě se jmenuje Big Foot

Prcalík zase jednou dostal nápad založit kapelu. Nám je to docela jedno, protože už moc dobře víme, že to skončí u výběru jména. Tentokrát je to ale trošku jiné. Kytka má totiž nějaké peníze od babičky, já právě dostal zaplaceno za brigádu a tak se zdá být dobré nastavení hvězd. Dostávám do ruky baskytaru, se kterou pak nějakou dobu trápím své sousedy. Moc mi to nejde, ale snaha je obrovská. Chybí materiál ke studiu a hlavně prostory. V garáži se většinou pije. Je nás už moc. Nakonec najdeme zkušebnu v plynárně u Sabbatha. Obložíme stěny platy od vajíček, dýcháme donekonečna vlhký vzduch podzemí a když mě jednou omylem zamkne Prcalík na několik hodin za pancéřované dveře bez piva a jídla, opět se hraním končím.

Jenže tentokrát to mají všichni v plánu trošku jinak. Dokonce se uspořádá v garáži (a ve vedlejší hospodě Na Rychtě) pár koncertů, které jsou pak sáhodlouze několik měsíců diskutovány. Co na tom, že to znělo šíleně? Komu to prosím vás vadí? Dokonce se k nám přidává Mára, který jako jediný pak v budoucnu dosáhne hudebního vzdělání a dnes je velmi žádaným, nejen rockovým, studiovým bubeníkem. Tenhle kluk má úplně plešatou hlavu, neskutečnou energii a přesvědčivost. Víc z nás toho asi už nebylo možné vymáčknout, ale úplně marní jsme asi taky nebyli. Já zažívám nejsvětlejší chvilku jeden večer, kdy do garáže zavítá „opravdový“ hudebník Sabbath a pochválí mě, že dokážu držet rytmus. Mám takovou radost, že se opírám do studia ještě víc a cvičím tak, že mám krvavé prsty.

Nahráváme první a poslední pásku s názvem „Vyblitej měsíc“. Demo se šíleným zvukem je šířeno jako mor a neustálým kopírováním se mění v kazetu, která připomíná nasnímání větráku v nedaleké továrně. Pro kamarády a ostatní příznivce jsme ale nejlepší kapelou na světě. Bohužel dochází k tomu, že Prcalík, jako kapelmajster omylem přehrává původní záznam novou deskou KINGA DIAMONDA. Marně hledáme po kamarádech zpětně původní nahrávku. Mára od nás odchází, protože objevuje kouzlo jazzu a my ostatní o muzice raději zase diskutujeme. Bylo to sice hodně příjemné, si vyzkoušet těch několik měsíců pocit muzikanta, ale neměli jsme tu trpělivost, sebe odříkání a hlavně nikdo nechtěl být šéf, tahoun, organizátor. Vlastně by se dalo říct, že jsme byli mnohými z tisíců, jen s tím rozdílem, že jako thrasheři jsme byli v našem městě jedni z prvních. Pokud se tomu tedy thrash dalo říkat.

Zajímavé je, že nakonec jediné, co po téhle předem ke smrti odsouzené kapele zůstalo, je příběh o jejím názvu. Big Foot se jmenovala podle jednoho vlahého večera, kdy jsme opilí kempovali na Máchově jezeře. Někoho napadlo se svléknout a skočit do vody rybníka s názvem slavného básníka. V tu chvíli se dostavilo družstvo asi dvaceti volejbalistek a my se styděli nazí vylézt. Jedno takové malé, oplácané děvče šlo k našim oděvům a nad mými botami prohlásilo, že tohohle maníka by chtěla poznat, že to je dost těžký Big Foot. Měl jsem radost a chtěl jsem utéct za ní z vody, abych se jí představil, ale Prcalík mě chytnul za ruku a přesvědčil mě, že studená voda určitě udělala své a byl bych jen pro smích.

Holky odešly a nám zbyl příběh. Jako název kapely se Big Foot sám nabízel. Po rozpadu po nás neštěkl ani pes. Nových, svědomitějších skupin bylo čím dál tím víc a vše vyšumělo do ztracena jako pára nad hrncem. Pro nás to ale byla obrovská zkušenost a neskutečná sranda. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html

Report, photogallery, video – AD NAUSEAM, HATEFUL, HEAVING EARTH – club Divadlo pod Lampou, Pilsen - Czech republic – 15. 1. 2016

Ad Nauseam

Hlásí se vám opět po nějaké době váš oblíbený zuřivý reportér z Plzně! Vážení čtenáři, dámy a pánové. Nemožné se stalo skutečným a do našeho města zavítaly taky nějaké death metalové kapely. A to rovnou samá současná temně-brutální šlechta. Každý, kdo se tímto stylem zaobírá, musel určitě o poslední novince italských chaotiků AD NAUSEUM slyšet. Osobně jsem sice jejich desku moc nepochopil, ale i já, starý prašivý pes, jsem musel ocenit alespoň hráčské umění (recenze zde). Páteční koncertní výmlat tak byl pro mě víceméně otázkou death metalové cti. Vždyť kdo jiný, než já, slovutný archivář různých hudebních zvěrstev a zhůvěřilostí, by měl stát pod pódiem připravený v pozoru, že ano?!

Je pátek ráno, přichází mi výplata a plynule ji přeposílám na všechny možné další účty. Když poplatím energie, byt, děti, auto, daně, další daně a odvody a já nevím co ještě, jsem nadšený, protože mi zbude něco i na metal. Ihned objednávám další sadu CD do sbírky a po chvilce zjišťuji, že dneska mi asi bude v práci pořádně „mrdat v hlavě!“ Neskutečně se totiž těším na večer. Máme s klukama rozplavby v hospodě U Ševců. Letím z práce rychlostí blesku, cestou dobíjím v bankomatech zbývající poplatky a vybírám obnos na akci. 

Hateful

Doma jen proberu „problémy“ devítiletých dětí ve škole (tatííí, všichni už viděli nový film Kameňák a my ne, proč?, tatííí, proč doma neposloucháme Maxim Turbulenc, ale Motorhead?, tatííí, proč se nedíváme na Ordinaci v růžové zahradě jako všichni?). Pohladím také svoji nekonečně trpělivou manželku po tváři a pronesu něco o tom, ať mě večer nečeká a že zítra budu vhodný asi jen na poklidné procházky, případně lehkou manuální práci (co třeba žehlení vlastní tuny metalového merchandise?). Oblékám své oblíbené triko BRUTE a jsem připraven jako rytíř k boji.

V tramvaji se těším na pokec v hospodě tolik, že se usmívám jako pomatenec. Metal, hurá, povídání o muzice, hurá, konečně se budu bavit s lidmi, se kterými já chci a ne s těmi, se kterými musím v práci, joj! Usedám, dávám chlazené točené a ocitám se v době svého mládí. Naše parta obstarožních metalistů, milujících hluk, extrémní riffy a pivo, posedává ve velmi příjemném rozpoložení a připomíná mě zážitky z doby, kdy mi ještě koukaly jazyky z kecek.

Heaving Earth

Je nám dobře, probíráme nejen hudbu, ale i knihy a vůbec všechno, co nás zajímá (včetně přípravy festivalu DEADLY STORM IN BOŽKOV 10). Pryč jsou najednou zástupy moderních mužů s odhodláním uvařit večer to správné nezávislé jídlo, pryč jsou silikonové pohledy dívek, které vypadají jako umělá monstra, pryč jsou nekonečné výlevy internetových mudrlantů. Tady, v pajzlu, u piva, se cítím dobře. Nikdo tady nemá hubu plnou politiky, ani mě nenutí, abych si koupil nějaký nový seriózní obleček, případně věci, které vůbec nepotřebuju. Hergot, to jsem se zase rozvášnil. Berte to třeba jako takové malé povzdechnutí, případně jako tláskání postaršího odkvetlého mladíka, který občas nestíhá dnešní svět. Ale co, je tu metal, pojďme na něj!

Po mnoha pivech, po spoustě rozebraných desek a koncertů, po nekonečných úsměvech odcházíme do Divadla pod Lampou, které se stalo na páteční večer naším útočištěm. O tomhle tradičním klubu toho bylo napsáno již mnohé (i u mě), myslím, že netřeba představovat. Pivo mi tam pořád chutná, zvuk bývá vždy alespoň solidní, obsluha tak akorát a prostředí příjemné.

Ad Nauseam

Vcházíme dovnitř a po chvilce mám ruku červenou od plácání s podobně postiženými kamarády. Stále stejné tváře, toužící po hradbách z kytar. Skoro rodinná atmosféra, pohoda, klídek a zase ty úsměvy. Je mi fajn. Alkohol v krvi tak na akurátní hladince, nálada, že bych objal celý svět a foťák připravený. Pojďme na muziku.

HEAVING EARTH jsou pro mě něco jako death metalová filharmonie. Pro jejich tvorbu musím být správně naladěn a abych pravdu řekl, ocením je vždy nejvíc doma v klidu, když všechny skladby pořádně vyniknou v přehrávači. Naživo bývá občas problém s tím, aby pan zvukař vše naladil, jak má být (tentokrát byl zvuk velmi dobrý). Některé songy také vyznívají při koncertním provedení poněkud dlouze, komplikovaně. V pátek mi žádná z mých připomínek ani nevytanula na mysl. Všechno tak nějak zapadlo dobře do sebe. Jak mám jejich desky dobře „naposlouchané“, byl jsem spokojený. Symfonie zla propukla, postupně gradovala, měnila mě k obrazu svému a já si chvílemi říkal, že takhle by asi skládal Hieronymus Bosch, pokud by místo štětce vzal do ruky hudební nástroj. Nějak se mi vše spojilo dohromady a já si opravdu připadal jako v nějaké death metalové galerii, ve které jsou pověšeny všechny namalované hříchy světa. Co dodat víc? Výkon to byl perfektní, profesionálně odvedený. Možná by neškodil kousek živočišnosti navíc, ale to je asi při komplikovanosti hudby těchto bezvěrců trošku problém. Byl to masakr? Byl a pořádný! Odcházel jsem po posledním songu opět nadšený. Pánové si u mě potvrdili status současné první death metalové ligy. A ještě mi pořádně nakopali zadek. Velká spokojenost.

Heaving Earth

Pokud máte chuť, přečtěte si recenzi na jejich poslední desku zde

HATEFUL jsou italští death metaloví technici, kteří nám naložili hezky ve stylu HATE ETERNAL, MORGID ANGEL, SUFFOCATION, FLESHTIZED a dalších preludujících „progresivců“.  Vystoupení to bylo sluchově náročné, musel jsem napínat uši, co to jen šlo, abych rozeznal jednotlivé nuance. Celkový dojem velmi dobrý, užil jsem si to, jen jsem si chvílemi říkal, jestli není podobných kapel poslední dobou už nějak  moc.  Všechny umějí perfektně hrát a všechny také znějí úplně stejně. Líbilo se mi, že to bylo takové syrové, lehce neučesané (v rámci stylu). Obě vydaná alba kapely mám doma (dokonce si je i občas přehraji) a musím říct, že pánové působili opravdu velmi uvěřitelně. HATEFUL asi nikdy nebudou moje vyloženě srdcová smečka, ale naživo si je dám klidně někdy znovu a moc rád.  Spokojenost!

Hateful

AD NAUSEAM jsou něco jako zdechlina. Jako mrtvola, válející se pořezaná v roztříštěném zrcadle. Kombinace chaosu, deathu (ve stylu novějších GORGUTS, ULCERATE), sem tam progresivního blacku (DEATHSPELL OMEGA) a lehké avantgardy byla pro mě hodně náročným soustem. Přiznám se rovnou, že mě jejich tvorba z desky moc nebaví, i když uznávám její kvality. Nebudu vám lhát, já už to zkrátka někdy nepoberu. Live to bylo sice o nějaký řád lepší (muzikantsky dokonce vynikající), ale přikládal bych to spíš alkoholu v krvi, než tomu, že bych z toho byl nějak na větvi. Hnilo to pěkně, o tom žádná, ale když já naživo raději jednodušší a přímočařejší masakr. Naživo kapela působila jako nějaký svíjející se had (i když hodně dlouhý a ke konci monotónní), který vás může každou chvíli uštknout. Musím ocenit nasazení, celkové provedení i určité černé a zahnívající fluidum, které jsem z vystoupení cítil. Jsem moc rád, že jsem tuhle smečku viděl. Sice jsem si jen potvrdil svůj ne úplně nadšený názor, ale i tak se jednalo o zajímavý zážitek, který mi zůstane dlouho v hlavě.

Ad Nauseam

Podle dostupných informací přišlo 42 návštěvníků. Přiznám se, že mi bylo za plzeňské trošku stydno, jinak totiž dorazili lidé ze všech koutů republiky. „Moje“ město tak opět potvrdilo svoji nechvalnou pověst. Nechápu to, všichni tady pořád brečí, že u nás na západě nic není a když už se něco vyskytne, tak nepřijdou. Hlava mi to moc nebere.

ready for death metal - BRUTE

Všechno dobré jednou končí a i já musím někdy domů. Už se trošku motám (opojený hudbou i pivem) klubem, asi už blábolím (rozhodně ale nejsem sám) a po nějaké době (jejíž délku už nedokážu nějak definovat) se ocitám u kolegy Michala v autě. Veze mě domů, klábosíme a kolem jak pápěří létá sníh. V Plzni jev skoro nevídaný, stejně jako dobrý death metal. Jsem nakonec rád, že spatřím doma na záchodě známé dlaždice, je to pro mě znamení, že jsem to zvládl a můžu jít s klidem spát. Bylo to mocné, díky všem za pokec a hlavně za hudbu. Zuřivý reportér se pro dnešek loučí a zase někdy příště, pod pódiem plným repráků.

DALŠÍ FOTKY ZDE/ OTHER PHOTOS HERE – author of photos Asphyx

VIDEOS – omluvte prosím, sníženou kvalitu zvuku/ sorry for worse sound