Recenze/review - MOTÖRHEAD – Bad Magic (2015)

MOTÖRHEAD – Bad Magic

CD 2015, UDR Music

Je půl páté ráno a z nočního stolku mi začne hrát budík. Melodií je už několik měsíců „Lost Woman Blues“ z minulého alba „Aftershock“. Motám se bytem, vykonávám nezbytné úkony k tomu, abych přežil dnešní den. Za rohem cinká tramvaj a tak vybíhám se sluchátky na uších. Přelaďuji setlist na nové album „Bad Magic“. Na nástupiště dorazím s úsměvem na rtech. Nasedám a kolem mě jsou samé zachmuřené tváře. Ve vzduchu je cítit takový ten puch lidí jedoucích do práce. V některých obličejích se prohlubují čím dál tím víc vrásky, získané léty strávenými v těžké práci. Lapám po vzduchu a marně se snažím najít někoho, kdo nebude tak naštvaný. Po chvilce těkání mých očí nacházím jednoho postaršího chlápka v tričku MOTÖRHEAD. Usmívá se, asi je na tom podobně jako já.

Ten den jsem v práci úplně k ničemu. Nevnímám vzteklé nářky kolegů, jsem nad věcí, když mě u kopírky osloví spolupracovnice, která nadává na svého manžela. Mě dneska nic jen tak nerozhodí. Vyšlo nové album MOTÖRHEAD a já si tenhle svátek nenechám nikým zkazit. Se sluchátky na uších podupávám u počítače a vzpomínám, že když jsme byli mladší, u každé nové desky jsme se sešli a vypili na oslavu láhev Jacka Danielse. Čas nás rozevlál všude po republice, ale ty zážitky a jejich zpětná projekce mi vyvolá úsměv na tváři.

U píchaček stojím odpoledne jako jeden z prvních a nohy mi začínají tančit tak nějak samy od sebe. „Bad Magic“ má v sobě asi opravdu nějakou tajnou formuli, která mě hodí vždycky do neskutečné pohody. Některé songy jsou od prvního poslechu jasnými hitovkami a já mám co dělat, abych třeba takovou „Victory or Die“ nevyřval spolu s Lemmym některým lidem přímo do tváře. Nějak nechápu, kde se ve starých pánech bere tolik energie. Tohle je jeden z mála posledních pravých rock´n´rollů. Tak možná právě proto. Proplétám se mezi kapkami deště a konečně vcházím do jedné opuštěné, zaplivané hospody. Do nosu mě uhodí cigaretový kouř. Je to oáza, kousek záchranné pevniny. Tady nejsou žádné moderní technologie, ani namachrovaní týpci v metrosexuálech oblečcích. Tady ještě stéká po stěnách testosteron a číšnice i přes to, že její krásu už dávno nahlodal zub času, je pro tuhle chvíli nejkrásnější ženská na světě. „Můžu?“: zeptám se. Přikývne a usměje se na mě zkaženými zuby. Směji se také. Podávám ji cestou na poště vyzvednuté, před-objednané CD a lokálem se rozezní hlasité a dunivé tóny „motoráků“. Cítím se jako v ráji. V rockovém nebi.

Objednávám si panáka a v žilách se mi rozlévá neskutečná síla. Řekněte mi, jak mám něco napsat o kapele, která u mě požívá kultovního statusu? Já moc dobře vím, že Lemmy a jeho úderka už nikdy nenatočí alba, která by převrátila hudební svět naruby. Nevadí mi to. Na minulé desce „Aftershock“ mi přišlo, jakoby se kapitán téhle lodi smířil s naším světem i smrtí (vznášel se nad ní stín Lemmyho zdravotních potíží). Byla to svým způsobem krásná, ale smutná nahrávka. Pak následoval plzeňský koncert, který jsem si neskutečně užil (report zde). Bral jsem ho tak trochu jako takové mé rozloučení se skupinou, která mě provází celý život. Jenže jsem se šeredně mýlil. MOTÖRHEAD mi na „Bad Magic“ neskutečně vytřeli zrak. Letošní novinka je úderná, rychlá, s poměrně krátkou stopáží a neskutečným drivem. Nechápu jen jednu věc, deska mi přijde na jednu stranu jakoby hozená do jiskřivé temnoty, ale zároveň se pořád při přehrávání usmívám.

O tom, jak jsem nechtěl jít domů, jak jsem nutil ostatní tančit, jak jsem vyřvával texty do tichých ulic a málem nedošel do svého bytu, vám raději psát nebudu. Že jsem se celou dobu „smál jako blázen“, vykládal všem okolo, že Lemmy má novou desku a že to je bůh, diskrétně pomlčím. Já si moc dobře uvědomuji, že tohle je hudba pro starý páprdy, pro nevyléčitelné máničky, pro rebely z podstaty, pro všechny ty, které dokáže pořád „motorová hlava“ pořádně nakopnout. A co má jako být? Čekal a chtěl snad někdo něco jiného? Já rozhodně ne. S novinkou jsem neskutečně spokojený a tak nějak tuším, že stejně jako u minulé desky spolu strávíme nekonečné hodiny v autě, v práci, při chůzi po ranním mlhavém městě, i pokaždé, když se budu chtít usmívat. A to si myslím není rozhodně málo.

Tak a je to, vypsal jsem se z toho. Už jsem to potřeboval. Muselo to ven. Zákon o zachování energie mluví jasně. Já jsem od MOTÖRHEAD dostal dávku umotanou z elektrických výbojů poctivého rock´n´rollu a musel jsem ji nějak předat dál. Pokud jste byli kdysi podobně uhranuti a prokleti touto smečkou jako já, myslím, že byste mohli být také spokojeni. A když se ještě navíc budete usmívat, věřte tomu, že alespoň tady je svět stále v pořádku. Řekněte mi na rovinu, co si přát víc?

MOTÖRHEAD si ke svému čtyřicetiletému výročí nadělili album, které dělá čest jejich jménu. Kdo čekal desku z povinnosti, bude pravděpodobně v šoku. Nechápu, kde se ve starých pánech bere tolik energie, síly a schopnosti složit další a další vynikající skladby. Už teď, po krátké době, jsou některé songy jasnými kandidáty na hity. Lemmy zpívá jako o život a mě nezbývá nic jiného, než se poklonit obdivem až k zemi. Dokud budou hrát MOTÖRHEAD, tak rock´n´roll nikdy nezemře! „Bad Magic“ je nahrávkou, která je rychlá, úderná a je doslova narvaná emocemi. Na své si přijdou jak staří fanoušci, tak všichni ti, kdo si cestu ke kapele teprve hledají. Novinka nepostrádá jakési zvláštní kouzlo nebo snad magii. Ale dost slov! Jdu si raději album znovu pustit. Volume doprava, láhev něčeho dobrého a přísahám, že budu zase tančit! Usmívám se. Hraje mi další album nesmrtelného rock´n´rollu. S MOTÖRHEAD až navěky! Amen!

Asphyx says:

MOTÖRHEAD have given themselves to their 40^th anniversary an album that does credit to their name. Who has waited CD of from duty, will be in shock probably. I don't know where the old masters can take so much energy, strength and the ability to write more and more excellent songs. Already now, after short time, there are some songs being hits. Lemmy sings like for life and I have to bow down to the floor. As long as MOTÖRHEAD will play, rock'n'roll will never die! „Bad Magic“ is rapid, unrestrained and full of emotion. The old fans and everybody, who is looking for the journey to the band, will be satisfied. The news doesn't miss any special magic. But words enough! I'm going to listen to the album again. Volume right, a bottle of some tasty drink and I swear, I will dance again! I am smiling. The album of immortal rock'n'roll is playing. MOTÖRHEAD forever! Amen!

Seznam skladeb:

1. "Victory or Die"
2. "Thunder & Lightning"
3. "Fire Storm Hell"
4. "Shoot Out All of Your Lights"
5. "The Devil"
6. "Electricity"
7. "Evil Eye"
8. "Teach Them How to Bleed"
9. "Till the End"
10. "Tell Me Who to Kill"
11. "Choking on Your Screams"
12. "When the Sky Comes Looking for You"
13. "Sympathy for the Devil" (Rolling Stones cover)

Čas: 42:57

Sestava/band:

Lemmy Kilmister – basa, zpěv

Phil Campbell – kytara

Mikkey Dee - bicí

http://www.imotorhead.com/

https://www.facebook.com/OfficialMotorhead

http://www.udr-music.com/en/

Recenze/review - CULT OF ENDTIME – In Charnel Lights (2015)

CULT OF ENDTIME – In Charnel Lights

CD 2015, Svart Records

Zvedá se vítr. Stoupám pomalu, se stále víc těžkýma nohama na horu zapomnění. Cesta se zdá být nekonečná. Vytouženého vrcholu dosáhnou jen vyvolení. Záda, ruce i hlava mají snad sto kilo. Do plic se mi dostává čím dál tím míň kyslíku. Neustále a častěji zastavuji. Nastavuji svoji tvář nebi a přemýšlím o tom, co mě na death metalovém Olympu čeká. Na tuhle cestu jsem se chystal již mnohokrát, ale nikdy mi nebylo dáno zdolat vrchol. Dnes cítím ve svých starých kostech, že se to stane. Konečně uvidím pradávné pohřebiště, odkryji jedno z posledních tajemství mého oblíbeného hudebního stylu. Přede mnou se náhle objeví kamenná brána s tajemnými ornamenty na dveřích. Poklekám a pokorně žádám o vstup. Po chvilce se se skřípěním vrata otvírají a mně se zatají dech. Jsem zde. Kolem cest na mě hledí lebky, napíchané na zpuchřelé kůly a po cestě se plazí zmítající se klubka hadů. Z největší hrobky, vytesané do samotné skály, se začnou ozývat klasické tóny jediného pravého death metalu. Marně pátrám v paměti, cože je to vlastně za kapelu? Pak moje oči spočinou na nápisu pod obráceným křížem. CULT OF ENDTIME. Zase jedna ze smeček, která mě v cestě za nekonečnem předběhla.

Finové hrají přesně tu esenci pravého poctivého překapávaného death metalu, kterou mohu vždy a všude. Jejich prvotina připomíná kousky tmy, rozemleté na malé kousíčky, vylouhované a následně napěchované dělostřeleckým prachem. Songy jsou převážně v pomalejším tempu, určitě ve vás budou evokovat vzpomínky třeba na takové HOODED MENACE, ABHORRENCE, INCANTATION, CONVULSE, DEMIGOD, DESECRESY možná snad chvílemi dokonce CATHEDRAL nebo VAINAJA. Zkrátka a jednoduše, plazící se zlo, hnijící obličeje nemrtvých, zákeřně zvuky z otevřených hrobů. Atmosféra zmaru, strachu a potřeba právě teď a tady obětovat samotnému peklu přichází pozvolna, postupně, bez jakýchkoliv příkras. Na ramenou mi najednou sedí bratr krkavec a rozmlouvá se mnou o jsoucnosti bytí a nebytí. Jsem prostoupen jednotlivými riffy, umírám někde na opuštěném místě. Sám, konečně propojený s matkou přírodou. CULT OF ENDTIME žalují, bědují, pohřbívají poslední zbytky dobra do nikdy nekončící temnoty.

Frenetické riffy, mentorující hlas, připomínající vraha rozmlouvající se svojí obětí. Přirovnání může být mnoho, připodobnění a různých obrazů ještě více. Nic ale nedokáže popsat a vykreslit bolest, způsobenou vzájemným propojením mezi mnou a kapelou. CULT OF ENDTIME jsou sice nováčky, nemají vždy vše dokonalé, ale umí pro mě jednu ze zásadních věcí. Dokážou mě spolknout, upěchovat k obrazu svému. Jsem najednou kamenem a oni do mě bodají rozžhavenými dláty. Trhají mou kůži, pálí má chodidla, utváří mě ve zrůdnou sochu. Celé pohřebiště najednou hoří (to když jde celá deska do finále) a rozeklané hadí jazyky jsou stále blíž. Padám nakonec dobrovolně k zemi, tisíckrát uštknutý, pohřbený navěky. Stávám se nemrtvým, procházím závojem reality a odvrácenou stranou života. Jsem prokletý, s litry jedu v žilách. Kdo z vás bude další?

Pokud bych měl letošní rok doporučit svým přátelům nějaké doom deathové album, byla by to určitě deska z dílny finských CULT OF ENDTIME. Je totiž plná zla, špíny, chladu, nenávisti. Finové postavili svoji tvorbu na velmi pevných starých základech. Album mě dokázalo strhnout a přenést mě na onen svět. Připadal jsem si jako na old school death metalovém pohřebišti, kde spolu s kapelou obětujeme samotnému Satanovi. „In Charnel Lights“ je jako smrtící mantra, kterou odříkávají buddhisté při svých meditacích. Při poslechu jsem pohřbený za živa a užívám si dlouhé, zkažené melodie. Death/doomové CD, které by si s sebou měl vzít do hrobu každý poctivý fanoušek. Absolutní temnota!

Asphyx says:

If there is only one doom death metal album this year I would have to suggest to my friends to listen it would be this album by Finish band CULT OF ENDTIME. Andy why? It´s full of evil, dirt, coldness and hate. This Finland´s guys have built their work on stiff old staples. This album knocked me down and brought me to the other world. I felt like I was at an old school graveyard where the band and I are sacrificing ourselves to the Satan. The song “In Charnel Lights” is like deadly mantra which is said by Buddhists during their meditations. During listening to this album I was buried alive and I was enjoying long, rotten melodies. This is the death/doom album which every single real fans should bring to the grave with him. This is an absolute darkness!

Seznam skladeb:

1. A Vast Cosmic Horror
2. Cairns On Mercury
3. Prognatus De Sigillum
4. The Colossus Fell
5. Hidden Gods
6. Gnostic Haeresis
7. Funeral Voyagers
8. Discourse With The Dead

Čas: 43:01

 

Sestava/band:

Ohto Jaatinen - Guitar

Heikki Miettinen - Vocals

Janne Roiha - Guitar

Sami Ratilainen - Drums

Mikko Kytösaho - Bass

https://www.facebook.com/cultofendtime

https://cultofendtime.bandcamp.com/album/in-charnel-lights

http://www.svartrecords.com/

Recenze/review - NILE – What Should Not Be Unearthed (2015)

NILE – What Should Not Be Unearthed

CD 2015, Nuclear Blast Records

Snil jsem o téhle chvíli už hodně dlouho. Archeologii se věnuji dlouhá léta, ale zatím jsem objevil vždycky jen pár bezcenných grošů v hrncích. Od začátku jsem ale věděl, že mě čeká něco velkého. O téhle hrobce jsem nikomu nic neřekl. Vykradači hrobů sice mají svá echa, ale já za ty roky už vím, jak je obelstít. Tady, stranou celého dění, kousek za písečnými dunami, by měl být pohřbený jeden z faraónů. Podle maleb na zdi je jasné, že to byl mocný muž. Těch několik mumií, které se rozpadly v prach vlivem čerstvého vzduchu, neberu v potaz. Teď stojím před obrovskými kamennými vraty a měl bych do obrazce vložit nějaký symbolický artefakt a vyřknout dle legendy zaklínadlo. Nic takového nemám. Bude mi asi muset stačit nové album amerických death metalistů NILE. Opatrně pronesu modlitbu z Knihy mrtvých a dveře se otevírají. Ovane mě po staletí usazený puch. Na stěnách se začnou pohybovat stíny a já se náhle ocitám o několik tisíciletí zpět v čase. Na rameni se mi usadil skarabeus a čeká, co bude dál. Padám na kolena. Je zde. Pravý pokračovatel bohů. Všemocný a krutý faraón.

Poslech novinky NILE se od počátku nese v podobném duchu, jako jejich alba z přelomu tisíciletí. Snaha o „návrat“ v diskografii je více než patrná. Oproti minulému albu „At the Gate of Sethu“ ubylo atmosférických meziher a naopak přibylo techniky. Nálada Blízkého východu je navozována převážně pomocí kytar a vokálů. Samozřejmě za obrovského přispění bicího mistra George Kolliase. Album tentokrát roste u mě o hodně pomaleji. Žádný počáteční šok a úder do obličeje nezažívám. Zvuk je ošetřen dobře i když samozřejmě hlasitě. S tím, ale asi už bohužel nic neuděláme. Nejvíc patrné je to u hlasu, který jakoby se nad vším doslova vznáší. Jsou to ale jen drobné připomínky, berte to spíš jako povzdechnutí zmlsaného fanouška, než něco zásadního, co by mi kazilo poslech. Celkově si to totiž u mě novinka vyloženě oddřela. Přes tu techniku jsem se musel doslova prokousávat, některé pasáže mi zprvu neseděly, ale nakonec došlo k vzájemnému propojení a stali jsme se jedním mumifikovaným tělem i duší. Oceňuji klasické „Nile“ riffy, které jsou hodně mocné a svým způsobem vznešené.

Asi nejvíc se mi ale stejně líbí, když se zvolní a mumie vylezou ven. To si pak užívám, jako faraon se svými otrokyněmi. Doslova a do písmene cítím, jak mě omotávají fáčem a mažou mastmi. V sarkofágu jsem pak spoutaný, bezmocný a nepomůžou mi ani mé oblíbené kočky, které mají tu smůlu, že odejdou na onen svět se mnou. „What Should Not Be Unearthed“ se zdá být nejdříve velmi hrubozrnným, neotesaným albem. Chce čas. Pro to, abyste pochopili jeho náladu a směr, musí nějaká ta voda v egyptské řece řek ještě odtéct. Spletité vyhrávky si dávají rande se středovýchodními motivy a styl, který je téhle kapele vlastní už dlouhá léta, je patrný již podle pár prvních tónů. Pánové asi už ničím příliš nepřekvapí a spousta příznivců death metalu bude hovořit o vaření stále stejné vody, ale buďme rádi, že je máme! Jsou totiž velice vítaným osvěžením v jinak poměrně zatuchlém jezeru technického smrtícího kovu.  Za sebe mohu hrdě prohlásit (a opravdu mám ze sebe radost!), že jsem jako archeolog uspěl. Opět se sice nejedná o bůhvíjaký objev a v historických knihách se o desce asi nebude psát jako žádném přelomu, ale svůj odstavec o poctivé práci si určitě zaslouží. Osobně mi to „stačí“ a jsem hrozně rád, že mohu stále objevovat další a další zákoutí nového alba.

NILE se vrátili mezi pyramidy s velkou energií a chutí. Exhumace mumií pokračuje, jen tentokrát je více technická a propracovaná. Ubylo různých meziher, šumů i nářku otroků. Album ale kvůli tomu rozhodně nepostrádá atmosféru ani náladu starých časů. Naopak, faraoni jsou opět o něco krutější, šílenější a z Knihy mrtvých se stále předčítá. Deska je takovým velmi příjemným návratem k prvním albům, jen s modernějším zvukem. Vše korunuje krásný obal od Michala „Xaay“ Lorance. Osobně si desku více než užívám, rád rozplétám jednotlivé motivy a na každý další poslech se těším, jako oživlá mumie na čerstvé maso. Pokud bych měl nahrávku charakterizovat jedním slovem, napsal bych, že je mocná. NILE sice nepřekročili hranice stylu, který sami vytvořili, ale rozhodně obstáli se ctí. Letos nahráli velice solidní CD, které ocení každý opravdový fanoušek kapely. Vítejte ve starém Egyptě! Velmi dobré album!

Asphyx says:

NILE are coming back among pyramids with energy.  The exhumation of mummies is going on, but this time it is more technical and sophisticated. There are no interludes, no hums and cry of slaves. The album doesnt miss neither the atmosphere nor the mood of old times. The Pharaohs are crueler, madder and there is reading from the Book of Death again. The sound is modern and it is a pleasant return to the first albums. There is a very nice cover of Michal "Xaay" Lorance. I enjoy this record very much, I look forward to the next listening, like mummy to fresh meat. The characteristic of this recording, in my opinion, is powerful. Nile recorded this year a very decent album for every fan of this band. Welcome to old Egypt. Very good album!

Seznam skladeb:

1. Call to Destruction
2. Negating the Abominable Coils of Apep
3. Liber Stellae - Rubaeae
4. In the Name of Amun
5. What Should Not Be Unearthed
6. Evil to Cast Out Evil
7. Age of Famine
8. Ushabti Reanimator
9. Rape of the Black Earth
10. To Walk Forth from Flames Unscathed

Čas: 50:03

Sestava/band:

Karl Sanders – kytara, basa, zpěv, klávesy

Dallas Toler-Wade – kytara, basa, zpěv

George Kollias – bicí, perkuse

Brad Parris – basa, zpěv

http://www.facebook.com/nilecatacombs

http://www.nile-catacombs.net/

http://www.nuclearblast.de/de/

Recenze/review - HATE ETERNAL – Infernus (2015)

HATE ETERNAL – Infernus

CD 2015, Season of Mist

Předpovídal jsem to už hodně dlouho. Všichni mě sice měli za blázna, ale já to očekával. Dokonce mě prohlásili za nesvéprávného a všichni se mě zřekli. Teď mi musí dát za pravdu. Apokalypsa opravdu přišla. Z nebe začali padat andělé s ohořelými křídly a znetvořenými obličeji. Řeky zčernaly krví, lidé začali mít ve svých tvářích už jenom nenávist. Tajné pudy, uložené u každého někde v paměti, vylezly na povrch v plné síle. Už jsme dlouhou dobu dělali všechno pro to, abychom si naši krásnou modrou planetu zničili. Věrozvěstové z HATE ETERNAL to moc dobře věděli a upozorňovali na to také. V dnešní době jsou obrovský pojem na poli death metalu. Letos s novou deskou, při které si přijdu jako semletý, rozdrcený mlýnskými kameny. Jsem náhle jen prachem, čekajícím na svůj osud. Erik Rutan a jeho věrní (s novým jménem za bicími) zhudebnili čiré zlo. Protknuli ho občasnými disharmoniemi, obrovským tlakem a infernem. Přiznám se, že bezmezně vyznávám pouze první dvě alba, tedy až do letošního roku. Apokalypsa opravdu přišla. Je tady, jasně hmatatelná na novém CD „Infernus“.

Pánové se s tím vůbec nemažou. Prvotní pocit neskutečného hluku a změti zdánlivě chaotických riffů se časem začne rozkrývat a na povrch lezou jako červi jednotlivé melodie. Jsou naléhavé, bolí a pálí. Pocitově se ocitáme někde na hranici šílenství. HATE ETERNAL sice styl nikam neposouvají, ale zdají se být trošku přístupnější. Na minulých albech jsem si nemohl zvyknout na zvuk, který se mi zdál příliš umělý a neosobní. Letos tomu tak není, sound je jasně čitelný, plnotučný a syrový, jako ráno na pitevně. Hltám novinku plnými doušky, postupně se skrze ní prokousávám, nenechávám se odradit občasnou složitostí. Některé songy v sobě mají obrovský hitový potenciál a celkově drží deska pohromadě jako víra ve zlo. Čekali jste pekelný oheň? Nebo dokonce vlnu očišťující vlny tsunami? Tak to jste se šeredně mýlili. Konec světa nastává díky hudbě amerických death metalistů. Přijdu si jako na nějakém rouhačském setkání, kde se protíná stará smrtící škola s lehkými a občerstvujícími prvky nového, techničtějšího způsobu hraní.

HATE ETERNAL jsou ve své podstatě dnes již klasici. Zdá se, že lehce zvolnili, nechali na povrch vyniknout temnotu a pro mě je to jen a jen dobře. Zmítám se v křečích, způsobených opakovaným poslechem. Podlehl jsem a má slova se zdají být nedostačující. Uléhám do své rakve a v očekávání absolutního konce vnímám jednotlivé skladby o to intenzivněji. Nový mesiáš, který by přišel a zachránil náš rod, už nikdy nepřijde. Doslova chcípl umlácený a ponížený v zaplivané uličce. Po světě se potulují tlupy kdysi vznešených lidí a hlavní slovo mají hrubá síla, mačety a střelné zbraně. Možná vám tyhle obrázky připomínají válečné konflikty z poslední doby, ale věřte tomu, že to byl jen slabý odvar proti tomu, co se děje nyní. Není nic horšího, než zfanatizovaný, tupý dav, lačnící po krvi. Lidskost už dávno ustoupila do ústraní a veškerý hnus, po dlouhá léta tutlaný pod pokrývkou krásných tváří, musel ven. Na hromadě z lidských ostatků stojí malý chlapec, má kalašnikova a nepřítomný výraz. Svět se řítí do záhuby. Jak z toho všeho ven? Zdá se, že cesta zpět už byla dávno spálena.

HATE ETERNAL na letošním albu zhudebnili zlo a apokalypsu. Technicky náročné pasáže se střídají s temnými vyhrávkami a svět je při poslechu náhle hodně černý. Vynikající zvuk, perfektní produkce a všude se vznášející opar z nenávisti. Přesně takové jsou moje pocity z nové desky „Infernus“. Působí jako bodnutí nožem do břišní dutiny, jako úder pěstí na solar plexus. Procházíte se spálenou zemí a zdá se, že jste poslední člověk na zemi. „Infernus“ je soundtrackem ke konci světa. Zkáza, apokalypsa, smrt. Nic víc už nečekejte. Perfektní kytarová práce, bicí party od nového skvělého bubeníka a vokál ze záhrobí. „Infernus“ přináší jen utrpení, nářek nevinných a beznaděj. Nic jiného zde nečekejte. Zlo zase jednou zvítězilo a HATE ETERNAL jej přenesli na hudební nosič. Death metalové album, na kterém byla zhmotněna apokalypsa! Vynikající!

Asphyx says:

HATE ETERNAL have set the evil and apocalypse to music on their new album. The parts, that are technically difficult, are changing with  those dark and the world is very black when listening. Excellent sound, great production and mist of hate everywhere. These are my feelings from the new record "Infernus". It is like stabbing with the knife to the belly, like a punch. You are going through the burnt land, you seem to be the last man on the world. Destruction, Apocalypse, Death. Don´t expect more. Perfect guitat, perfect drums from the new drummer and vocals from the other world. "Infernus" brings suffering, despair and crying of innocents. The evil wins once again and HATE ETERNAL gives it on an album. Death metal album incarnating the Apocalypse. Great!

Seznam skladeb:

01. Locust Swarm
02. The Stygian Deep
03. Pathogenic Apathy
04. La Tempestad
05. Infernus
06. The Chosen One
07. Zealot, Crusader Of War
08. Order Of The Arcane Scripture
09. Chaos Theory
10. O' Majestic Being, Hear My Call

Čas: 45:45

Sestava/band:

Erik Rutan – kytara, zpěv

J.J. Hrubovcak – basa

Chason Westmoreland - bicí

http://www.hateeternal.com/

http://www.facebook.com/Hate.Eternal

https://www.youtube.com/user/HateEternalMusic

http://www.season-of-mist.com/

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh druhý - garáž, místo, kde se zastavil čas

Příběh druhý – garáž, místo, kde se zastavil čas

Trávili jsme v garáži dlouhé hodiny. Já to měl promakaný, protože jsem tou dobou trénoval kousek vedle volejbal i karate. Zpocený a udýchaný jsem sice dobíhal k neudržované budově jako poslední, ale o to víc jsem se těšil. Začaly chodit i holky, ani nevím, kdo je přitáhl, ale jednu jsem si zvlášť oblíbil. Měla sice ráda Beatles (ti byli z nějakého důvodu u nás v Boleslavi „zakázaní“), ale několikrát pronesla, že jako může i Motorhead. Jediné, co ji vadilo, bylo to, že Lemmy prý kouří. Mě to bylo jedno, já na ni rád koukal, asi jsem musel být i otravný, ale bylo nám spolu dobře. Svět je ale někdy pěkně sviňské místo k žití a tak jednoho dne, když jsem ji dokonce přinesl nahranou kazetu Led Zeppelin (které taky zbožňovala), nepřišla. Pak se nám doneslo, že ji někdo přepadl, znásilnil a zabil.

Byli jsme jako opaření, já tajně brečel doma do polštáře. Ne, nebyla to ještě láska, ale v tom šíleném šoku to muselo ven. Míša tak, aniž by to tenhle anděl vlastně kdy zjistil, způsobila to, že jsem si sehnal všechny její oblíbené, převážně šedesátkové a sedmdesátkové kapely a poslouchal je neustále dokola. Čas všechno spravil snad až po roce, kdy mi domů přišlo oznámení s tím, že se dostávám na střední zemědělsko - technickou školu. Což vzhledem k tomu, že jsem ani k zemědělství (díky nekonečné robotě na baráku), ani k technice neměl žádný vztah, byla výhra jako prase. Jenže přicházely prázdniny, my vylétli ze základky, kde jsem měl skoro samé jedničky od začátku až do konce, jako střelení a těšili se na dva měsíce prázdnin.

Garáž vládla světu, nikam jinam se nám nechtělo a když jsem ještě rodičům prozradil, že vlastně všichni mí kamarádi jsou na učňáku nebo ve škole, ani mě nepřemlouvali, abych s nimi někam letos jel. Jedinou skvrnou na jinak krásném létě tak zůstal stín vraždy a několikerá návštěva Veřejné bezpečnosti, která nás vyslýchala. Nakonec se zjistilo, že vrahem byl na vycházku propuštěný deviant z nedaleké léčebny v Kosmonosích. Realita dělnického města, neustálé šarvátky s jinými partami i nezájem okolí z nás utvořilo hodně silnou smečku, která si v garáži vybudovala oázu mezi všude přítomným betonem. Nosili jsme si navzájem kazety, všichni se znali, čerpali zkušenosti od starších, pili nekonečné hektolitry piva a vůbec užívali života. Krásná doba, co říkáte? Jenže to jsem ještě nevěděl, co mě čeká na střední škole. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (levý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html

Recenze/review - PERFECITIZEN - Corten (2015)

PERFECITIZEN - Corten

CD 2015, L´Inphantile Collective

"Na počátku všeho byl Chaos, počátek všeho. Z něho povstal Erebos – bůh věčné tmy a tma sama a Nyx – bohyně noci a zosobněná noc." Takhle začíná jedna z řeckých bájí o bohyni Gaie, Zemi, která byla následně potom zrozena. K tomuto výkladu bych měl jednu připomínku. Možná troufalou, ale přesto jasně položenou. Někde v těch časech museli čerpat i pražští brutal death/grindeři PERFECITIZEN. Kdyby to řečtí bohově věděli, určitě by je neměli ve svých zápiscích opomenout. Jenže ani bohové nejsou zdá se všemocní.

Pokud si totiž pustíte jejich novou desku "Corten", všechno vám krásně zapadne do sebe. Jejich hudba je také zrozena ve zdánlivém chaosu a budete schopni ji vstřebat až po nějaké době, kdy se uklidní počáteční (a mnohdy odmítavé) reakce. Album netrvá ani půl hodiny, ale přesto je do něj doslova narváno neskutečné množství energie. Zajímavé je, že minulý počin ("Through" - 2013) se mnou toho příliš nedělal. Jednalo se sice o poctivou a náležitě morbidní práci, ale ke vzájemnému přenosu mezi mnou a kapelou nedošlo. Tentokrát je to jiné. Novinka mi přijde naléhavější, více propracovaná, šílenější. PERFECITIZEN bych se nebál s klidem zařadit k současného exportnímu brutálnímu metalu z naší malé republiky. Myslím, že co se týká žánrových hranic, tak sice nedošlo k nějakému posunu, či novátorským melodiím, ale přístup k hudbě jako takové je více než chvályhodný. Pánové se nebojí vlastně ničeho extrémního. Osobně se mi líbí krásně syrový zvuk alba (obzvláště bicí zní jak odněkud z nějakého doupěte nebo slumu), časté střídání poloh hlasu zpěváka i řezající kytary. 

Co se týká vzorů, případně nějakého připodobnění, abyste měli vodítko, jak asi PERFECITIZEN zní, mnohokrát jsem vzpomněl na CRIMINAL ELEMENT, CEPHALIC CARNAGE, CRYPTOPSY, snad i CATTLE DECAPITATION, DEFEATED SANITY, NAPALM DEATH a několik úvodních riffů by klidně mohl složit i Andreas Kisser (SEPULTURA). Zdánlivě nesourodý guláš, co říkáte? Jenže to není ještě všechno. Dokonce si myslím, že každý posluchač si najde kousek toho svého (plus navíc opravdu originální ksicht - výraz celé kapely). PERFECITIZEN se navíc povedlo všechno tohle skloubit v jeden absolutně masakrující celek. 

"Corten" je albem, které připomíná valící se lavinu. Neskutečná smršť riffů, řevu, skřeků, dunění bicích a tlaku vás buď rovnou porazí nebo totálně semele. Tohle je muzika pro silné jedince s vyrovnanou psychikou. Pokud se necítíte zrovna v pořádku, desku rozhodně neposlouchejte, mohlo by dojít k nenávratnému poškození vašeho mozku. Brutalita, technika, masakr, utrpení, to jsou PERFECITIZEN. Česká brutal death/grindová mašina, která vám vyvrhne vnitřnosti! Skvělá nahrávka!

Asphyx says:

"Corten" is an album reminding the rolling avalanche. An incredible tornado of riffs, screams, cries, rumbling of drums and pressure that will totally grind you or knock down. This is music for strong people with a balanced psyche. If you don't feel quite well, don't listen to this record, it could cause non-returnable injury of your brain. Brutality, technology, massacre and suffering, this is PERFECITIZEN. Czech brutal death / grind machine, which will disembowel your innards! Great record!


Sestava/band:

Olda Kamenetski - vocals 

Tomáš Mleziva - guitar & bass 

Jarda Haž - drums

Skladby/songs:

01. Crucial Crack
02. Overloaded
03. Redefinition of self
04. Tainted
05. Eradication III
06. Non-renewable              

Čas/ time: 23:23

http://perfecitizen.bandcamp.com/

https://www.facebook.com/perfecitizen

http://bandzone.cz/perfecitizen

http://www.perfecitizen.com/

http://old.neonarcis.com/

Recenze/review - SKEPTICISM – Ordeal (2015)

SKEPTICISM – Ordeal

CD 2015, Svart Records

Jsem bosý a opatrně našlapuji orosenou krajinou. Smráká se a nebo svítá, kdo ví? Neřeším podružnosti, jsem součástí něčeho většího. Osamocený, s umolousanými vlasy přemítám o nesmrtelnosti vesmíru. Kdo jsme a kam jdeme? Kdo jsem vlastně já? Co mě dělá radost? Peníze nebo pohled laskavých očí? Otázek je mnoho, ale jedna se mi pořád vrací. Už od malička. Co tady po mě vlastně na světě zůstane? Pokládám jednu dlaň do druhé a modlím se. Ne k Bohu, ani k sobě, ale k věčnosti. Pochopil jsem dnes vítr, vstřebal jsem déšť, umlčel jsem oheň. Stačilo několik poustevnických dní v lese a neřeším zbytečnosti všedních dní. Jsem očištěn, protknut meditacemi a pomalu splývám s přírodou. Nebral jsem si nic, jenom víru v sebe sama. Teď ležím uprostřed pobroukávající louky a vzpomínám na desku, o které jsem se skoro bál napsat. Novinka funeral doom metalových SKEPTICISM mě donutila opustit teplo domova a otevřela mi srdce dokořán. Vyšel jsem ven a pak mě pohltilo samotné bytí.

77:44 minut. To je stopáž novinky s názvem "Ordeal". Já se zrovna zmítal ve víru práce, stresu a chvílemi jsem si říkal, že asi brzy padnu mrtvý hubou k zemi. Ještě, že jsem to neudělal. Jako by mě zadržela samotná Prozřetelnost, protože mi do toho všeho zmaru snesla znamení. V emailové schránce mi přistála nová deska a já nějak automaticky (ruku mi asi vedl někdo z pekla nebo snad nebe?) kliknul a pak se jen pomalu kýval u klávesnice a bloumal jsem pokojem. Všechno to špatné, ošklivé a za nějaký ten den nashromážděné až někde v krvinkách, šlo ven. Cítil jsem, jak mi z dlaní prýští, tryská po kouskách energie. Jsem nevěřící, ale slova o Bohu jsem několikrát pronesl, přiznávám. Měl jsem pocity nastavené někde mezi strach a radost. Pak zazněly mezi kytarami vložené varhany a já se roztříštil na milióny kousků. Oči mě pálily, uši se srolovaly do ruličky obavou o propíchnutí. Je to až k neuvěření, jak mě tahle deska zmuchlala k obrazu svému.

Pokládám květiny na svůj hrob, omlouvám se za všechno zlé, co jsem kdy komu způsobil, loučím se s vlastním osudem. Do nitra, někam mezi žilní stěny se mi vlévá obrovská energie. Najednou nejsem velký, drsný chlapák, ale mám v sobě tolik něžnosti, jako malé dítě. Usmívám se, dostávám do sebe po kousíčkách jednotlivé kytarové plochy, připomínající mávání motýlích křídel. Chrčím spolu se zpěvákem slova o zapomnění. Na rukách mě studí pramenitá voda z hor. Procházím se po nekonečných cestách s těmito finskými funeral doomovými pionýry a rozvážně spolu hledíme do krajiny. Vyjdu ven, pomalu, zadumaně, jak to dělávají pánové v letech, kteří prožili smysluplný život.

Plavání v nočním jezeře. Odlesky měsíce od hladiny, bílá pěna před očima, vdechování kapek roztříštěných nad nekonečnými hlubinami. Chlapi přece nepláčou, napadá mě. Ne, to nejsou slzy, ale jen krůpěje zbytků, které zůstaly po desce "Ordeal". Kytary lechtají, sem tam lehce udeří, ale opatrně, že by nezlomily pavučinu. Naléhavé, libozvučné, dlouhé jako cesta životem. Tak album působí na první poslech. Každým dalším roste, mění se, vlaje ve větru jako utržené listí. Deska spíš připomíná modlitbu na přivolání deště, než metalové album. Krása má mnoho podob a tady bez uzardění přiznávám, že jsem se zamiloval stejně, jako do první dívky svého života. Ano, s takovou čistotou. Líbí se mi to naříkání, připomíná mi lehkost, s jakou umírají zvířata v lese. Jen tak si běhají, žijí a najednou nejsou. Splynou a stanou se nekonečnem.

Hučí křídla nočních můr. Jenže já už u nich nejsem. Vrátil jsem se do té olezlé, studené reality. Občas se o mě pokouší vztek. Sem tam vybuchnu. Ale už vím, co na mě funguje. Nová deska SKEPTICISM. Zaryla se mi pod kůži, zalezla pod nehty a zkroutila mi žaludek ve velmi ledových křečích. Uklidňuje mě a naplňuje. Nemám dalších slov. Nejsou potřeba a tentokrát stejně nestačí. Myslím, že buď pochopíte a nebo nebudete hodni. Není jiné cesty. 

Nakonec jenom tiše, abych nerušil, pronesu jediné a hrdé: "Děkuji, SKEPTICISM."

SKEPTICISM na novém albu jasně dokázali, kdo je králem mezi funeral doomovými kapelami. Tam, někde ve finských lesích, na opuštěné samotě, vzniklo album "Ordeal".  Je dlouhé, vznešené, plné smutku a vzpomínání. Připomíná pohřeb někoho blízkého. Svět je při poslechu jakoby potažený černým rouchem a zima se vkrádá do našich duší. Hudba je natolik naléhavá, že jsem ji při každém poslechu zcela podlehl. SKEPTICISM hrají přesně tak, jak se od nich očekává. Pro někoho to možná bude málo, ale je velmi příjemné setkat se zase jednou s mistry ve svém oboru. Skláním se a děkuji! Vynikající album!

Asphyx says:

SKEPTICISM has showed who the king of funeral doom bands is. Somewhere in Finish forests, in abandoned hamlet the album “Ordeal” has been created. It´s long, eminent, full of sadness and recollection. I can reminds you a funeral of someone who was really close to you. During listening to this song you feel that the world is covered with black fabric and winter is seeking into our souls. This music is so acute that I totally truckled to it with every single time I listen to it. SKEPTICISM plays exactly the way they should. That might not be enough for someone, however it is very refreshing and nice to meet the masters in this field. I slaver and thank to them! Great and brilliant album.

Seznam skladeb:

01. You

02. Momentary

03. The Departure

04. March Incomplete

05. The Road

06. Closing Music

07. Pouring

08. The March And The Stream

Čas: 01:17:44

 

Sestava/band:

Matti Tilaeus - vocals

Eero Pöyry - keyboards

Jani Kekarainen - guitars

Lasse Pelkonen - drums

http://www.facebook.com/pages/Skepticism/123307320425?ref=search

http://www.skepticism.fi/

http://myspace.com/officialskepticism

http://www.svartrecords.com/

Minirecenze/minireview - CIEŃ - Ecce Homo (2014)

CIEŃ - Ecce Homo

CD 2014, Old Temple

Polští blackeři CIEŃ se nám loni představili se svojí první dlouhohrající deskou. Ta je plná chladně black´n´rollových melodií, které se dotýkají až doomové nálady. Osobně bych se asi sám o album vůbec nezajímal, ale v tom balíku CD od labelu Old Temple mě zaujal obal. Sedí na něm nějaká postava, pohroužená do velmi depresivních stavů. Myslím, že tentokrát cover přesně vyjadřuje to, co se odehrává uvnitř skladeb. Muzika je na mě sice někdy až příliš "roztahaná", nepropustná a hází mě do až příliš smutných nálad, ale uznávám, že v určitých chvílích jsem byl chycen. Jestliže mělo být hlavním výsledkem to, že mi bude běhat mráz po zádech, tak se tak stává jen někdy. Oceňuji sice poměrně zajímavé, neotřelé nápady, akorát mi podobná muzika poslední dobou moc neříká. Ono je to asi normální, ale hudba je zde natolik atmosférická a svá, že na ní musí mít člověk opravdu chuť a rozpoložení. 

Jak tedy z toho všeho zmatku ven? Je to jednoduché. Album bych doporučil všem, kteří často myslí ve svých koupelnách na žiletky a zápěstí, mají chmurné představy a oceňují u desek spíše atmosféru, než hráčské umění. Osobně nemám pražádných námitek, ale ani nebudu kapelu vynášet do samého pekla. Vše si jen tak plyne, jakoby mimochodem. Zůstávám povětšinou netknut. Ale neodsuzuji.

Asphyx says:

The Polish Black Metal band CIEŃ introduced themselves last year with their first LP album. It is full of cold black´n´roll melodies which are close to a doom mood. I would recommend this album to people who likes to think about blades and razors in their bathrooms and who have sable thoughts and appreciate more moody albums than art albums. Personally, I don´t have any objections. However, I am not going to praise it to the hell. It just floats around and it leaves me without even noticing it. But I´m not going to denounce. 

http://cien.bandcamp.com/

https://www.facebook.com/cienofficial

http://www.oldtemple.com/

Recenze/review - WOMBBATH – Downfall Rising (2015)

WOMBBATH – Downfall Rising

CD 2015, Dark Descent Records / Pulverised Records

Ruka nebo spíše pařát, s ostrými drápy, projel půdou jako po másle. Zároveň s tímto úkazem se rozlehl krajinou neskutečný skřek. Lidé se zastavovali, ohlíželi a tiskli své děti na prsa. Strach zachvátil široké okolí. Nikdo už nechodil vysedávat do hospody, všichni raději sedávali v obavách za zamčenými dveřmi. Město jako by bylo pokryto černým hávem, utkaným z jedovatých pavučin. Ulicemi se ploužili postavy, o kterých byste nedokázali s jistotou říct, zda jsou ještě z tohoto světa. Některé také nebyly. Lékaři marně přemítali na sympóziích o pandemii neznámé choroby. Nastala další doba temna, zla a šílenství. Svět umíral. Nemrtví už toho měli dost a rozhodli se lidské plémě přimět k tomu, aby se na chvilku zastavilo a začalo konečně přemýšlet. Ze záhrobí byly vysílány jednotky rychlého smrtícího nasazení v podobě death metalových kapel, které měli ke smrti vždy nejblíže. Tomuto privilegiu se dostalo převážně staroškolským, švédským uskupením. WOMBBATH dělali vždy (již od roku 1990) čest svému řádu a patřili do předních řad bojovníků za listinu práv a svobod stoupenců zombie.

Letos tomu není jinak. Již při prvním setkání s novinkou mi zatrnulo v zátylku. Hovořil jsem s deskou jako s malým dítětem a prohlašoval něco o tom, že tohle je přesně ono. Tady jsem pro sebe nalezl další z nových alb znovu probuzených legend. WOMBBATH sice nepatří mezi tolik „slavná“ jména jako DISMEMBER, ENTRAILS, NIHILIST, ENTOMBED, GRAVE, ale jejich práce je neméně poctivá a chřestící. Kapela má sice na svém kontě pouze dvě dlouhohrající alba (dalším je „Internal Caustic Torments“ z roku 1993), ale také několik EP, dvě splitka a jedno demo. Na tak dlouho hrající skupinu nic moc, řeknete si, ale zase na druhou stranu, možná lepší, než kdyby sázela novou desku každý rok a kvalita aby byla bůhví kde. Takhle si můžeme vychutnat poctivost, hnilobu, plesnivinu a klasické chřestění dosytnosti. WOMBBATH mi přijdou oproti svým soukmenovcům lehce temnější, rozvláčnější a chvílemi se dotýkají až doomových nálad. Osobně si přijdu na společných seancích stejně, jako by mě udeřila tlapou nějaká pořádně rozzuřená šelma. Doslova cítím pach z její mordy a krev mi jasně naznačuje, že tahle hudba mi dělá velmi dobře. Jsem rozložený, oddaný a pánové ze Švédska si se mnou dělají, co chtějí.

Členové tohoto morbidního spolku také působí nebo měli co do činění s takovými jmény jako SKINEATER, VICIOUS, ASHCLOUD, HUMAN HARVEST, JUST BEFORE DAWN, SYN:DROM, VHOLDGHAST, OVERTORTURE, NECROMICON a spousta dalších. Zkrátka a jednoduše, tady vám k tanci a poslechu hraje jen samá švédská death metalová šlechta. K tomu si připočtěte mix od Jeramieho Klinga a mastering od Jamesa Murphyho a máte před sebou čerstvě probuzené absolutní zlo. Zvuk je právě to, co mě doslova posadilo na zadek. Respektive, seklo to se mnou, jako vedro s kardiakem. Deska mě doslova smetla, roztrhala a rozsekala na malé kousíčky. Zpětně složený už nikdy nebudu takový jako dřív. Každá podobná procházka po severském hřbitově ve mně totiž vyvolává pocit absolutní smrtelnosti a vážím si podobných záseků, stejně jako dobrých děl od skvělých řemeslníků. Nestavím se k těmto počinům zády kvůli tomu, že už to dávno není nic „nového“. Naopak, užívám si ty drobné nuance, vyhrávky, temnotu i chorobnou sílu. Nabíjím se, jsem připojen na samotné záhrobí.

WOMBBATH jsou zpět! Silní, chorobní a studení, jako ruka oživlé mrtvoly. Všichni, kdo se rádi procházíte v noci po hřbitovech a máte rádi poctivý švédský death metal, buďte na pozoru! Na novince „Downfall Rising“ naleznete ryzí, poctivý a pořádně shnilý smrtící kov. Jako bonus pak kroutící se červy, ostré riffy, studenou náladu i oživlé zombie. Nálada je zde smutná a studená, podobná té, která bývá v márnicích. Hroby byly opět otevřeny a smrt si žádá svoji daň! Nenechte se mýlit stářím kapely, tady se hraje způsobem, připomínajícím tsunami. Dveře do pekla jsou znovu otevřeny, stačí jen vstoupit. Album mi připomíná záhrobní symfonii zla. Jsem touto hudbou doslova uhranutý. Jděte a slyšte slova z toho nejtemnějšího undergroundu! Nahrávka, která vám oživí staré rány! Absolutní švédský kult!

Asphyx says:

WOMBBATH are back. They are powerfull, morbit and cool like a hand of revived corpse. Pay attention all you who likes walking on the graveyard at night and honest Swedish death metal. You will find pure, straight and rotten death metal. The mood here is sad and cold, like in the morgue. The graves were opened and the Death asks for its tax. Don´t be wrong about the age of this band, they are playing like tsunami. The door to the hell are opened again, you can enter only. The album reminds me the symphony of evil from the other world. Go and hear words from the darkest underground! The recording will come to life your old wounds. An absolute Swedish cult!

Seznam skladeb:

01. Intro
02. Under Apokalypsens Svarta Vingar
03. Underneath This Rotten Soil
04. I Am the Abyss
05. Fall of the Weak
06. Putrid and Bound (By the Seed of Satan)
07. Paid in Blood
08. Abandoned Furthermore

Čas: 31:59

 

Sestava/band:

Guitar - Håkan Stuvemark

Vocals/Bass - Jonny Pettersson

Guitar - Al Riglin

Drums - Henrik Åberg

Bass - Johan Momqvist

https://www.facebook.com/Wombbath

http://wombbath.bigcartel.com/

http://www.darkdescentrecords.com/

https://www.reverbnation.com/wombbath