DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

úterý 20. června 2017

Recenze/review - ASHCLOUD - Kingdom of the Damned (2017)


ASHCLOUD - Kingdom of the Damned
CD 2017, Xtreem Music

Sedím tu sám, svázaný a opuštěný. Zapomněli na mě. Tady, v domě plném šílenství. Povede se mi dostat záhadným způsobem z provazů a toulám se po temných chodbách. Na stěnách obrazy od pacientů, v podlaze otisknutý bolestivý nářek. Po stolech se válejí obaly od léků, které z mužů dělají hadrové panenky. Zbyl jsem tu v prázdnotě. Nemůžu ven, bojím se překročit práh mezi touhle šedivou budovou a zlým ošklivým světem. Potom zazní výbuch a já jsem na věky věků zasypán v troskách.

Poslouchám novinku šílenců ASHCLOUD a i když je venku něco přes třicet stupňů Celsia, do mého těla vstupuje podivný chlad. Můžou za to studené melodie, atmosféra plná strachu, beznaděje, smrti. Jako bych před sebou viděl zástupy týraných, jejich uplakané obličeje a nemohl s tím nic dělat. Nahrávka mě rozkládá, přetváří k obrazu svému a bývám v její přítomnosti zachmuřený.



"Kingdom of the Damned" je deskou ve stylu VOMITORY, CARNAGE, ENTOMBED, DISMEMBER, CONVULSE, BOLT THROWER. Je také odlitou sádrovou stopou po samotné smrti. Doslova mě pohltila smutná nálada celého alba. Melancholické chvilky se zde střídají s nářezy přesně v tom krásně ošklivém poměru, který mám nejraději. Oproti předchozí nahrávce je novinka vzdušnější, propracovanější, éteričtější. Připadá mi, že musela být opravdu nahrána ve starém opuštěném domě plném šílenství. Kdo ví? Kdo vlastně dokáže uchopit a popsat hudbu? Kdo nám dal právo hodnotit? Vždyť se nakonec jedná hlavně o předané emoce a těch mi letos ASHCLOUD napěchovali do hlavy opravdu velké množství. Ploužím se dál svým životem, pořád ještě dokážu stát na nohou a tak je to dobré. Death metal, který vás zahalí temnotou, chladem a smrtí! 


sumarizace:

ASHCLOUD letos přišli s hudbou, která splňuje všechny moje požadavky na poctivý, reálný old school death metal. Jejich nahrávka je plná neskutečné černé energie. Hroby se otvírají, zvony zvoní umíráček. "Kingdom of the Damned" může být klidně soundrackem pro vaší poslední cestu. Podzemí opět ožilo a vyslalo na náš svět posly apokalypsy. Mrtví mi jdou po krku a zlo je cítit všude kolem. Death metal je zde starý a plesnivý a nepostrádá obrovskou dávku naléhavosti. Připadám si, jako bych ležel při okultním obřadu na oltáři smrti a byl navěky obětován. Člověk se při poslechu stává morbidním básníkem, tulákem po záhrobí. Přiznávám se bez mučení. Album mě neskutečně rozsekalo a stalo se mým průvodcem na onom světě. Zapalte svíce, exhumujte starý poctivý death metal! Vynikající temný old school death metal! Absolutní kult!

Asphyx says:

ASHCLOUD come this year with music fulfilling all my requirements for honest, real old school death metal. Their record is full of unreal black energy. The tombs were opened, bells ringing the death knell. "Kingdom of the Damned" may be the soundtrack to your last trip. Underground came alive again and sent messengers of apocalypse to our world . Deads are hunting me and the evil is everywhere. Death metal here is old and moldy and doesn't miss a huge amount of urgency. I feel like I was lying at an occult ritual on the altar of death and I was forever offered. When listening it becomes a morbid poet, a wanderer on the other world. The album cut me up and it became my guide on the other world. Light a candle, exhume old fair death metal! Excellent dark old school death metal! Absolute cult!

ASHCLOUD members
Jonny Pettersson – vocals/guitar (Wombbath, Henry Kane, Pale King, Gods Forsaken)
Gareth Nash – vocals/guitar (Body Harvest, Ageless Oblivion)
Bryan Berger – session drums (Virvum)

Recenze/review - CENOTAPH - Perverse Dehumanized Dysfunctions (2017)


CENOTAPH - Perverse Dehumanized Dysfunctions
CD 2017, Hammer Müzik

Ušil si kabát z lidských kůží. Bylo to pro jeho proměnu hrozně důležité. Dlouhá léta sháněl čerstvá pevná těla, splétal svá úchylná přání úplně stejným způsobem, jako nit od krve. Konečně dosáhl svého, už brzy se promění. Stane se věčným.

Poslouchat novinku tureckých brutálních death metalistů CENOTAPH je svým způsobem hodně podobné, jako si číst o zvrácených činech sériových vrahů. Kapela se pohybuje na tenké linii mezi normálem a šílenstvím. Novinka vás očistí stejně, jako kdybyste si prohnali kyselinu zažívacím traktem. Jedná se přesně o ten druh surového masakru, který bude dělat dobře všem, kdo vyhledávají v hudbě extrémismus na samé hraně snesitelnosti.



CENOTAPH na to jdou podobným stylem jako DISGORGE, DECIMATION, DECAYING PURITY, PUTRIDITY, GORGASM, DEFEATED SANITY, SUFFOCATION. Pro poslech to chce fyzickou i duševní odolnost. Nečekejte žádné slitování, jen neskutečnou guturální smršť toho nejjadrnějšího brutálního death metalu. Syrový zvuk, obrovský náklad spletitých riffů, maniakální zpěvákův výraz, tohle všechno dělá z alba záležitost pro všechny milovníky opuštěných piteven. Občas je nahrávka už trošku stereotypní, ale jsou to jen některé momenty, tak přivírám svůj krvavý pohled. Máte chuť na pořádné utrpení? Chcete si nechat ušní bubínky propíchnout ostrým motivem? Tak neváhejte, CENOTAPH a jejich nová deska "Perverse Dehumanized Dysfunctions" jsou zde jen a jen pro vás. Jen si dejte pozor, abyste to celé přežili. Perverzní brutální death metal, který vás vyvrhne zaživa.


sumarizace:

Novinka tureckých CENOTAPH je krutá, zlá a ošklivá. Morbidní melodie se střídají s ještě nechutnějšími motivy. Tohle je brutální death metal v jeho klasické podobě. Syrový, masakrující. Z desky cítím obrovský tlak a energii. Možná se občas Turci nevyhnou určité monotónnosti, ale to tak nějak k tomuto stylu patří, jako k hrobníkovi lopata. Užívám si houpavé melodie, chrlím spolu se zpěvákem chorobné texty. Jsem u poslechu po lokty ponořen v krvi a spolu s CENOTAPH provádím pořádně nechutnou pitvu. Pokud se potřebujete odreagovat od dnešního ošklivého světa, neznám nic lepšího, než si narvat do hlavy "Perverse Dehumanized Dysfunctions". Co na tom, že zde ožívají mrtvoly a pánům chirurgům všichni na operačním sále zemřou? Tak to má být a tak je tomu v brutálním death metalu správně. Letošní album vás smete jako tsunami. Berte a nebo nechte být! Skvělá řeznická práce!

Asphyx says:

The new album by Turkish CENOTAPH is cruel, bad and ugly. Morbid melodies are changed by more disgusting motives. This is a brutal death metal in its classic form. Raw, cruel. I feel the huge pressure and energy from this album. There is some monotonous passages, however this is something typical for this style like a shovel for a grave digger. I enjoy their melodies and I have to sing the lyrics with the singer. During the listening of this album I´m lying in the blood and with the CENOTAPH I´m doing a disgusting necroscopy. If you have to clean yourself from today´s ugly world I don´t know better way how to do it than listen to the "Perverse Dehumanized Dysfunctions". Who cares that death bodies are coming back to live and every person who is being operated by surgeon will die? This is how it´s supposed to be in the real brutal death metal. This album is going to take you like a tsunami. Take it or leave it! Amazing butcher work! 

Tracklist:
1. Rancid Gluttonous Morbid Obesity
2. Asphyxiated Embryonic Abnormalities
3. Parasitic Worms & Prenatal Cranial Deformation
4. Syndromes Of Deadly Endogenous Intoxication
5. Antagony Of Embriotomia
6. Multi-organ Failure Epidemie
7. Dismembered Unborn Species
8. Perverse Dehumanized Dysfunctions

band:
-BATU CETİN (vocals)
-ALİCAN ERBAŞ(drums)
-ERKİN ÖZTÜRK (guitars)
-CİHAN AKÜN (guitars)

pondělí 19. června 2017

Recenze/review - PURGATORIUM - Still in Search (2017)


PURGATORIUM - Still in Search
CD 2017 (Compilation Album), Discouraged Records

Málokdy se mi stává, abych o nějaké kapele vůbec nevěděl, že existuje. Jenže švédská melodic death metalová skupina PURGATORIUM vydala pouze dvě demonahrávky v letech 1992 ("Enter the Gate") a 1994 ("Travels") a pak se uložila k ledu až do loňského roku, kdy oprášila nástroje, aby letos vydala kompilaci starých skladeb. A vy teď máte možnost si do svých sbírek pořídit album, které dokáže zmrazit vaše nebohá srdce.

Kapela se pohybovala ve stejně mrazivých oblastech jako ve své době DARK TRANQUILLITY, IN FLAMES, DISSECTION, ale napadají mě třeba i takoví HYPOCRISY, AT THE GATES. Oni byli těmi, kteří kdysi stáli přímo u vzniku tohoto stylu jako takového a člověka při jejich hudbě napadá často stará dobrá poučka - proč poslouchat následovníky, když můžete do svých uší narvat otce zakladatele. Je hrozná škoda, že zrovna tahle skupina nepokračovala, při jejich tvorbě mi totiž opravdu tuhne krev v žilách. 



sumarizace:

Death metalová kompilace od severských PURGATORIUM je ozvěnou, znějící ze samotného záhrobí. Album je to poctivé, reálné, zahnívající a plné pravého a poctivého smrtícího kovu. Jednotlivé skladby jsou smutné, studeně návykové a skvěle se hodí k návštěvám hřbitovů. Doporučuji nahrávku poslouchat po zhlédnutí nějakého dobrého hororu, atmosféra opuštěných hrobů pak vynikne o mnoho lépe. Kapele se povedlo přesně vystihnout náladu starých kobek, čerstvě otevřených rakví i všude přítomné smrti. Zlo zase jednou zvítězilo nad dobrem a nakopalo nám všem zadky. Reálný death metal, který exhumuje staré rozpadající se kosti! Krutě, ostře a studeně! 


Asphyx says:

Death metal compilation from Nordic PURGATORIUM is an echo, sounding from beyond itself. The album is honest, realistic, rotten and full of real and honest deadly metal. Individual songs are sad, cold addictive and they're great for visits of cemeteries. I recommend to listen to the recording after watching some good horror movie, the atmosphere of abandoned graves will be much better. The band managed to express the mood of the old tombsfreshly opened coffins and ever-present deathEvil has triumphed once again over the good and it kicked our ass. The real death metal, that exhumes old decaying bones! Cruel, sharp and cold!

Track - List:
01. Still In Search
02. Miklagård
03. Never Dance
04. Intro
05. Is This My Homeland
06. Incoming
07. Outro

Members:
Lead Vocals, Guitar: David Israelsson
Drums: Daniel Israelsson
Lead Guitar: Mikael Lindberg
Bass, Backing Vocals: Jens Karlsson




Recenze/review - MAVRADOXA - Lethean Lament (2017)


MAVRADOXA - Lethean Lament
CD 2017, Hypnotic Dirge Records

Nebývá častým zvykem, abych se opájel atmosférickým black metalem, ale když mi přišla na recenzi nová deska amerických MAVRADOXA, ztratil jsem se v nekonečnu. Bylo to jako pohlazení drsným smirkovým papírem po obličeji. Vznášel jsem se na chmurných motivech jako můra kolem lampy. Shořel jsem, několikrát, sám v sobě. Musel jsem ven, protože tahle hudba je určena na dlouhé procházky po lesních pěšinách. Doporučím vám tedy tentokrát vypnout počítač, mobilní telefon a zahalit se do stínů starých stromů. 




"Lethean Lament" je albem nebývale pestrým, rozechvělým, posmutnělým, kousajícím, drásajícím. MAVRADOXA si hraje s náladami podobným způsobem, jako třeba AGALLOCH, ALDA, FALLS OF AUROS, FEN, ULVER, ALCEST. Sází se hlavně na temnotu, věčnost a smutek. Tahle dvojice opravdu ví, jak se zachytit drápem v mé mysli. Postupně, polehoučku. Člověk našlapuje na loňské jehličí, mžourá do šerosvitu, houpe se do rytmu bicích a větru. Nasává vše celým tělem. Je najednou součástí přírody, všehomíra a vnímá všechnu tu pomíjivost a pinožení lidského druhu. Šeptám slova textů spolu s kapelou a říkám si, že tohle album se opravdu povedlo. Je v něm spousta emocí, jiskření, čirého zoufalství a hlavně - vynikající hudby. Atmosférický black metal, který musel vzniknout uprostřed hlubokých lesů. Skvostná záležitost pro všechny potemníky.


sumarizace:

Nové CD "Lethean Lament" amerických MAVRADOXA mi připomíná zběsilý tanec na ledovém ostří. Našlapujete bosýma nohama a pálí vás chodidla. Krev pomalu houstne a do žil se vkrádá chlad. Američtí maniaci nahráli další temnou studenou black metalovou desku. Líbí se mi určitý pach smutku, kterou ze skladeb cítím. Pokud máte rádi black metal v jeho klidnější podobě, potom je pro vás novinka povinností. Nahrávka se velmi dobře poslouchá a stává se postupně jedem, pronikajícím přímo vaší mysli. Pronásledují mě vlci a já se snažím marně uniknout. Nakonec umírám roztrhaný a zmrzlý v zasněžené krajině. Black metal, zahraný s ledem v srdci! 

Asphyx says:

The new CD "Lethean Lament" from American MAVRADOXA reminds me some frantic dance on the ice edge. you are stepping on bare feet and your soles are burning. The blood get thick and the cold is creeping slowly into your veins. American maniacs recorded next  dark cold black album.  I like a smell of sadness, that I feel from these songs. If you like black metal in its  calm form, then this news is  responsibility for you. The recording is very well for listening and it turns to poison, penetrating your mind. Wolves are hunting me and I try to escape in vain. I'm dying torn and frozen in a snowy landscape. Black metal played with ice in the heart

Few questions – interview with Atmospheric Black Metal band MAVRADOXA.

Few questions – interview with Atmospheric Black Metal band MAVRADOXA.
Ave, can you introduce your band to our readers? – When was it founded and what style of music do you play, etc.?
Nival and Lux created Mavradoxa in early winter 2016. The band is a realization of Nival’s dream to create a meaningful and emotive sound, playing on twin themes: the spellbinding strength of Nature, and the absolute desolation of modernity. We would prefer to resist being caught in the trap of trying to label our own sound, but we do describe it as “Laurentian”—referring to our geographical origins.
Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering?
In February our second full-length album, Lethean Lament, was recorded near Buffalo in North Tonawanda, New York. We recorded the album with Joe Leising at Rotten Metal Recording, the same studio we used to create Sojourners. The sound of the album was a collaborative endeavor. Leising’s mix of equipment, expertise, and unique recording techniques captured the essential sound, while we provided input on tone, atmosphere, and mix. Leising also mastered the record; he did an amazing job translating our ideas into reality.
How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?
Lethean Lament will be released through Canadian label Hypnotic Dirge Records in both digital and CD format. The CD features a four-panel digipak and an eight-page lyric booklet. More information is available at hypnoticdirgerecords.com, or on their Bandcamp page.
Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important?
The band name was created by Lux from a loose transliteration of the Greek words mavras and doxas, which translate to “black worship” or “black glory”. The logo was first sketched by James Hallenbeck, and later converted to vector format by Justin Groth. The album art for Lethean Lament was created by Swedish digital artist Tomarum (Christine Linde), while Nival was responsible for layout and design.


Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takes care about you?
Hypnotic Dirge records has been wonderful to work with. Nick reached out to us upon hearing Sojourners and offered to release our second full-length. Hypnotic Dirge has released an incredible portfolio of dark and experimental music, which is well-worth exploring, including two personal favorites of ours, Obsidian Tongue and Frigoris. In addition to pressing our album, they have also made merchandise for us and promoted our album and its singles through a number of online venues.

Which bands do you idolize and where do you get your inspiration?
We believe that it is important to try to incorporate a variety of styles to keep the song surprising and interesting to the listener. Lux has found a lot of inspiration in the progressive drumming of Gavin Harrison from Porcupine Tree and in the most recent Katatonia releases (Daniel Liljekvist, Daniel Moilanen).
How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it is (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best?
We have played a handful of shows. Probably our favorite performance was a lodge show in the middle of a forest in upstate New York with two crushing bands, The Highest Leviathan and Enthauptung. The atmosphere was inimitable and perfectly suited to our style and concept. We look forward to sharing the stage with Obsidian Tongue in a few weeks at our first Northeast tour show in Portland, Maine.

What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band?
Our plan for the future is to continue to create expressive and distinct albums—to construct a discography of which we are proud. Of course, we would like to tour and play festivals, but writing and recording remains our top priority.
How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information?
We can be reached by sending a message to our Facebook page, or by emailing mavradoxa@gmail.com.
Thanx for the interview.
Thank you for having us.

 - Mavradoxa -
Facebook: https://www.facebook.com/Mavradoxa
Bandcamp: https://mavradoxa.bandcamp.com 
Metal Archives: http://www.metal-archives.com/bands/M...

- Hypnotic Dirge Records -
Website: http://www.hypnoticdirgerecords.com
Facebook: https://www.facebook.com/hypnoticdirg...
Bandcamp: https://hypnoticdirgerecords.bandcamp...
Youtube: http://www.youtube.com/hypnoticdirger... 

neděle 18. června 2017

Recenze/review - SCALPEL - Methods to Delusion (2017)


SCALPEL - Methods to Delusion
CD 2017, vlastní vydání

Když otevírali moje tělo, tak jsem ještě trošku žil. Vedli řez od krku až dolů, nasadili háky, aby rozevřeli má žebra. Pitevnou se začaly ozývat výkřiky údivu, lékaři lomili rukama a pár slabších jedinců neudrželo snídani ve svých útrobách. Mé vnitřnosti byly zcela černé, mokvající, rozežrané, zdevastované dlouhým poslechem novinky amerických death metalistů SCALPEL.

Není divu, tuhle desku jsem si oblíbil hned po pár prvních tónech. Byli jsme si souzeni, vzájemné prokletí fungovalo opravdu během chvíle. Začal jsem hnít zaživa a pomalu se rozkládal. Skvělá kytarová práce, zastaralý zvuk, maniakální výraz a tuna energie narvané pod tlakem do skladeb. Co si přát víc?



Když budete album "Methods to Delusion" vstřebávat, určitě najdete pár styčných bodů třeba s takovými DEATH ("Leprosy"), MORBID ANGEL ("Altars of Madness"), případně s alby CARCASS. Co je ale na novince neskutečně přitažlivé, tak určitá samozřejmost, lehkost, odvázanost, které jsou slyšet v každém tónu. Kapela si na nic nehraje, jednoduše pustíte play na svém přehrávači, budete smeteni a pak s otevřenou pusou dokořán vše absolvujete s velkou chutí znovu a znovu. Tahle deska na mě neskutečně funguje, užívám si ji a vůbec mi nevadí, že po poslechu bývám zničený a mé vnitřnosti se kroutí v bolestech. Vždyť přátelé, o tom to celé je, no nemám pravdu? SCALPEL vydali album pro všechny fanoušky morbidně probíhajících pitev, pro obdivovatele extrémních hudebních zážitků i pro všechny gurmány, co rádi snídají sraženou krev. Netřeba dalších slov, tahle nahrávka zabíjí hudbou, vynikající!


sumarizace:

SCALPEL na svém druhém dlouhohrajícím albu předkládají smršť ostrých a morbidních songů. Přiznám se rovnou. Jakmile jsem si desku poprvé pustil, byl jsem ihned ztracen. Pánové hrají přesně ten druh death metalu, který mi dělá velmi dobře na mé zkažené duši. Tlačící riffy, kruté vyhrávky, hutný hlas ze záhrobí. Hudba je sice inspirována klasiky žánru, ale provedení a nápady hodnotím na výbornou. Jeden masakr střídá druhý a všechno je zahaleno do pláště temnoty. Otevřete bránu do pekla! Za chvíli jsem u vás! Poslech mi připomíná sledování dobrého hororového filmu. Američané na mě útočí bez varování, tvrdě a nekompromisně. SCALPEL jsou krásnou ukázkou toho, že hudba může opravdu zabíjet. Zavřete dveře na několik zámků, venku zase řádí šílený vrah. Cítíte tu sílu? Tady se hraje první death metalová liga. Bez debat! Album připomíná rozjetý vlak, odjištěný granát, případně valící se lavinu. Doporučuji všem milovníkům temnoty. Smrtící nahrávka, která připomíná trhání nehtů kleštěmi! Skvěle!

Asphyx says:

SCALPEL bring us the cyclone of morbid songs on their second long play album. I have to admit. The first time I listened this album I was lost immediately. These gentlemen play the exact music I like for me bad soul. Pushing riffs, cruel songs, and heavy voice from the beyond. Their music is inspired by the classic bands of this genre, however the finish product and ideas are great. One massacre is changed by other one and everything is cover by the coat of the darkness. Open the gates to Hell! I´m there in a second! The listening reminds me the watching of good horror movie. American attack me without any warning, hard and grimly. SCALPEL is the great example that music can kill. Close the door with a lot of locks because there is a crazy murderer again outside. Do you feel the power? In here is played the first death metal line. Undebated! This album reminds a train which goes, primed bomb or rolling avalanche. I suggest this to all of you who loves the darkness. Deadly record which reminds ripping of nails with tongs! Amazing!

band:
Taylor Brennan - Guitars/Vocals
Manny Egbert - Guitars/Vocals
Matthew Bellows - Bass
Chip Fay - Drums

Recenze/review - LOATHFINDER - The Great Tired Ones (2017)


LOATHFINDER - The Great Tired Ones
CD 2017, Godz Ov War Productions

Fotil si selfie plné smutku, protože ho neměl kdo jiný vyfotit. Utrápený obličej, oči zarudlé od nedostatku spánku. Trápil se nechutenstvím, trhal si vlasy děsem. Zdánlivě bez příčiny, navenek s krásným životem, se zmítal mezi depresemi a strachem. Když si pak pod sebou podtrhl židli a zhoupl se několikrát do větru sychravého rána, myslel na svobodu. Rozplynul se v šeru.

Prvotina polských black doomařů LOATHFINDER je smutná ze své podstaty. Pomalé riffy, skřehotavě zastřený hlas, nálada doslova narvané beznadějí. A mě najednou připadá, že svět je nějaký tmavší, tváře, které potkávám zachmuřenější a bolest o hodně čitelnější. Chodím okolo nemocnice a už ráno, kolem páté hodiny tam na terase sedávají nemocní. Vše se mi spojí v jedno a trošku se "stydím", že jsem zdravý. Koukají na mě totiž vyčítavým pohledem a dál potahují z cigaret. Hudba je zde plná zádumčivých příběhů, plazí se, chladí, třepotá ledovými kostkami ve vašich žilách.



Krakovským nihilistům se povedlo nahrát desku, která je nechutně jiskřivá, zastřená oparem tajemna, kousající, šepotající. Připomíná napnuté chvíle před zajetím rakve do krematoria. Řečník už má za sebou projev a vy máte neobytný pocit, že květiny začínají uvadat. Neposlouchejte album "The Great Tired Ones", když budete mít špatné období, mohlo by způsobit deprese. Mám sto chutí otevřít okno a roztříštit se dole na ulici v tisíci kouscích sebe sama. Black doomové album, které dokáže navodit náladu absolutního smutku. Chtěli jste slyšet beznaděj? Zde ji máte. Nechte si chutnat chuchvalce roztrhaných nervů. Velmi dobře!

sumarizace:

Polská doom/black metalová kapela LOATHFINDER vydala tento album, které vás zmrazí. Ostré, hutné, dunivé riffy, skvělý hlas a jasně hmatatelná temnota vás přenese do země stínů. "The Great Tired Ones" působí jako černá vzpomínka, jako noční můra, která najednou obživla. Na to, že se jedná teprve o první EP album kapely, je zde předkládán opravdu hodně návykový materiál. Hudba této nahrávky drásá, bolí, je krutá, chladná a zákeřná zároveň. Cítím v ní velký černý potenciál do budoucna. Album je jako nějaká temná mantra, opakovaná samotnou Smrtí. Doom metalová tryzna, která vás vezme na výlet do temných snů! Doporučuji! 

Asphyx says:

Polish doom/black metal band LOATHFINDER released this year an album that freezes you. Sharp, dense, roaring riffs, great voice and clearly real darkness transport you to the land of shadows. "The Great Tired Ones" looks like a black memory, a nightmare that suddenly came to life. Considering this is the first EP album of the band, there's presented really addicting stuff. The music of this recording lacerates,  hurts, it is cruel, cold and vicious at the same time. I feel its big black potential for the future. The album is like a dark mantra, repeated by the Death itself. Doom /black metal remembrance ceremony, which will take you on a trip into the dark dreams! I recommend!

TRACKLIST:
I. Genetic Gloom
II. Feast on my Entrails
III. Scents of Regression
IV. The Great Tired Ones

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh devadesátý sedmý - Třešně, metal a sex na Krásné louce


Příběh devadesátý sedmý - Třešně, metal a sex na Krásné louce

Hned po obědě, který jsem do sebe naházel ukrutnou rychlostí, jsem běžel na Staré město pro Kačenku. S sebou jsem neměl nic, ona si vzala deku a ručník a taky černé tílko, u kterého bylo z boku vidět její prsa. Smála se mi, protože jsem nakláněl hlavu a vymlouval se, že je to kvůli sluníčku. Vykračoval jsem si hrdě. Já, zosobnění hubenosti, s vystouplými žebry, vlasy do půl zad a s lehkým pokusem o kotlety na tvářích. Po vzoru Lemmyho. Zase tak mi to nerostlo, ale vypadalo to drsně.

Seběhli jsme dolů k řece a já se pořád snažil mojí milé dostat do kraťasových džínů. Naoko se bránila a pak se mi snažila utéct. Měli jsme své místo, v jedné zátočině, kam nebylo vidět a pod starou jívou se tam děly věci, které si s dovolením nechám pro sebe. Lehla si na břicho a já ji hladil palcem po páteři, po celé, až dolů, kam jsem směl jen já. Pak jsme se roztříštili jeden v druhém a když nám bylo nejlépe, začala kousek od nás kejhat kachna. Rozesmálo nás to a já pak usnul spánkem všech spokojených chlapů. 

Možná to trvalo jen pár minut, možná celou věčnost, ale když jsem se konečně probral, seděla na plané třešni a cvrnkala na mě, kočenka moje milá, pecky, až mě to bolelo. "Ty jedna potvoro nehodná, nech toho nebo s tebou do smrti smrťoucí nepromluvím": smál jsem se a už jsem byl nahoře u ní, pusu k roztržení narvanou třešněmi. Flusali jsme pecky dolů, do řeky a pak si má džínová víla dala dvojice třešní planých, červených, rudých, za uši a mrkla na mě svůdně hnědýma očima barvy zralých kaštanů. Musel jsem dolů, protože jinak bych ji setřásl ze stromu, aby mi spadla do náručí.

Házel jsem žabky přes Jizeru. To mi vždycky šlo, na rozdíl od pískání na prsty, kvůli čemuž se mi všichni pořád smáli. Prcalík říkal, že mám divnou hubu. "Musíme taky do vody, Smrťáčku, když už jsme tady": šeptla mi do ucha a já jí ukousl zavěšené třešně a olízl ji u toho lalůček (jo, já věděl jak na ní!). Nikdo nikde, muselo se jít na Adama a na Evu, to byla povinnost. Vstupujeme do proudu hnědo písčité Jizery, necháváme se ovívat vodou, jsme jako dvě háďata, svíjející se v jednom klubku. Líbání pod hladinou, líbání nad řekou, šmátrání po tělech a sušení na dece.

"Máma se mě ptala, jestli jsme prý už měli sex?": směje se Kačenka. "Cos jí řekla?": zeptám se opatrně a trošku jí závidím, protože našim bylo všechno tak nějak jedno. Měli dost starostí sami se sebou. "No, že chci abys byl můj první, hahaha": odpoví a já přemýšlím, co všechno o nás vlastně ti naši rodiče nevědí. O pivu, trávě, rumu a sexu, kdy jen to šlo, ani nemluvím. Jakoby nikdy nebyli mladí. Přitom mámě jsem se narodil hned po maturitě. Nojo, divná doba.

"Musíme jít..dost bylo lásky, dost bylo sexu, čeká nás metal, ty kluku můj hubenej": ukončí naše rozjímání Kačenka a má pravdu. Měl jsem trošku výčitky. Kluci dělali kousek vedle na Krásné louce u Jizery takový improvizovaný koncert a já místo toho, abych jim pomohl, tak jsem radši volil krásu, milování a třešně. Cestou si uplete Káča z lučních květů čelenku, takovou tu jako mají princezny z pohádek. Tenkrát to dělaly všechny naše holky, byl to zvyk, který mám pořád nějak zafixovaný v hlavě. Hrozně se mi to vždycky líbilo.

Byla jak hippie, v sandálech, s prdýlkou vykukující z džínových kraťasů a tom božském tílku. Kluci jsou už v plné práci a Jana s Mirkou, která má už trošku bříško a pohled těhotné ženy (nevím proč, ale na tohle jsem jak stará bába, poznám to, ženský jsou takový klidnější, rozkvetlý), na nás mávají. Samozřejmě také kytky ve vlasech a k tomu stolek s lahváčema. 

"Nazdar hrdličky, tak co byl kocour v troubě?": hlásí ihned Prcalík a Sabath dodává, že si máme dávat bacha, protože teda u Kytky si dovede představit, že bude otec, ale u mě rozhodně ne. "Vždyť ty vole, ty pořád lítáš v oblacích": ještě dodá a já se pokouším jako bránit, i když vím, že má pravdu. Radši si dám pivo, vyměním kazetu, protože tam hraje nějakej heavík ošklivej uječenej (kterej si oblíbím až za pár let). 

Celou akci vymysleli Sabath s Prcalíkem. Stačilo zajít za majitelem pozemku, pak jedním dědou, aby nám půjčil za pár piv trochu té elektřiny a bylo to. Nikde žádný povolení. Jen prej máme hrát až tak od osmi, abychom nerušili rybáře. A tak zatím pijeme pivo, někdo vytáhne trávu, ale je doma vypěstovaná, tak je to takový jakože jo, ale ono nic. Plácám Kačenku a Janu do zadků v rytmu Krabathor, což vydržím jen chvilku. Ale je to příjemné. Zahrát nám měly tři kapely, místní mladí kluci a přiznám se, že jména skupin si fakt už nepamatuju.

Bylo to vlastně jedno. Šlo o to se sejít, pokecat, domluvit nahrání kazet, vyměnit pár zkušeností, pohádat se o to, jestli jsou lepší Venom nebo Slayer a hlavně si dělat srandu ze všeho. Na podobné chvíle vzpomínám hrozně rád, protože jsem byl mezi svými, nikdo si na nic nehrál, s debilama se vždycky udělal krátkej proces a hlavně, bolela mě pak vždycky bránice od smíchu ještě několik dní.

Když začala hrát první kapela, pohybující se někde mezi punkem, thrashem a bordelem, musel jsem všem zatančit svůj šamanský tanec pro vyvolávání zlých duchů. To byla taková moje opilecká libůstka, díky níž jsem mohl být také chvilku středem pozornosti. "Vypadáš jak hodně hnusná baletka na speedu": smál se mi Kytka a Prcalík vyhrožoval Kačence, že jestli se mnou bude mít jednou děti, že se má teda fakt na co těšit, jestli budou po mě. 

Někdo ke mě přijde a sundá mě panákem rumu do mlhavého oparu. Chvíli si zdřímnu, ale asi jen pár minut, protože mě holky zase tahají před kapelu. Hraje už asi někdo jinej, ale já to moc nepoznám. Každopádně se svíjím jak Harapes, zvedám holky nad sebe a dělám, že jsem Patrick Swayze z Hříšného tance. Potom mě víceméně donutí zpívat nějaký ty songy od Motorhead a já se do toho tak vložím, že prej je to kurva dobrý, poplácá mě po zádech Sabath. Jsem ale vyčerpanej a tak jdu na chvilku vedle k ohni, Kačenka mi opeče něco dobrýho a když jdeme s Prcalíkem a Kytkou čůrat ke stromům u řeky, rozkejháme kačeny takovým způsobem, že máme strach, aby kvůli nám neodlétly do teplých krajin.

Punkáči a metly, všichni na jedný hromadě. Nikdo tomu tenkrát neříkal underground, ani jsme nepřemýšleli nad tím, spojit všechnu tuhle krásu s nějakým bojem proti něčemu. Prostě se pilo, slavil se život, řvalo se z plných plic. Tady jsme totiž byli svobodní, pryč od školy, dospělých, co nás nechápali a vlastně ani moc neznali. Začalo krápat.

Běželi jsme pro celty do garáží, zastřešili improvizované pódium, jinak stojící na paletách a vždycky když přestalo poprchávat, hrálo se dál. Pak něco zablesklo, vypadl proud a byl konec. Tedy s produkcí. Ještě jsme měli kazeťáky a tak se tancovalo, pařilo v dešti. Holky promoklý trička, kluci do půl těla, k tomu rum, pivo a mokrý vlasy létající vzduchem. Bylo to nekonečný, jedna pecka střídala v "polských jezevčících (kazeťák)" druhou a celé to skončilo vlastně až ve chvíli, kdy všichni padli zemdlení na zem. Vydržel jsem třetí od konce, první samozřejmě Prcalík, ten měl v sobě nejvíc běsů a druhý Kytka, který byl ten večer úžasný.

Padaly na nás proudy vody, skrápěly nám vlasy, těla. Leželi jsme durch promočení v bahně a v kazeťáku dohrávali Sodom. Jedinej Sabath stál a díval se na nás spokojeně a zádumčivě. Vzal nás domů usušit, pouštěl nám staré rockové pecky, vzpomínal na holky, který ho chtěly a slzel nad těmi, které ho opustily. Což byla většina. Svlékl jsem si Káču vzadu v kumbále, kde měl uložené ohmatané svazky knih a osušil ji půjčeným ručníkem, který voněl tabákem. Má milá se mi ztratila v náručí a já jsem náhle vystřízlivěl. Vedle v pokoji chrápal Sabath, v kuchyni vrněli spokojeně Kytka s Mirkou a Prcalík nadával ze spaní. Já usnul až k ránu, protože jsem pořád myslel na třešně, na metal a na sex u řeky. Káča měla pořád ve vlasech umolousanou, zmoklou a rozmačkanou kopretinu.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html

sobota 17. června 2017

Recenze/review - SATAN WORSHIP - I'm The Devil (2017)


SATAN WORSHIP - I'm The Devil
CD 2017, Iron Shield Records

Chrstli mi síru do očí, vytrhali všechny nehty a vlasy spálili na popel. Musel jsem tancovat se Smrtí a zpívat slova proti Bohu. Pokořili mě, svázali a nakonec pohodili za hřbitovní zeď. Říkali si SATAN WORSHIP.

Když jsem poslouchal novinku brazilsko-německých black thrasherů SATAN WORSHIP, musel jsem se jít podívat do kalendáře, jestli se opravdu píše rok 2017. Zrak mě nešálil, ale muzika mě stejně přenesla někam na přelom osmdesátých a devadesátých let. A tak jsem vytáhl ze skříně starou džínovou bundu, oprášil kazeťák a naplno se ponořil do vší té prašiviny. Okultní večírek mohl začít.



Od alba  "I'm The Devil" prosím nečekejte nic jiného, než pravý nefalšovaný black thrash metal ve stylu VENOM, EXCITER, DESTROYER 666, MOTORHEAD. Vyprošoval bych si připomínky na nepůvodnost, na retro mánii a podobně. Vždyť přátelé, podobná hudba, vytažená ze starých hrobů, dokáže udělat kolikrát větší radost, než počítačem prohnaný zvuk plný odlidštěnosti. SATAN WORSHIP si hrají po svém, přesně způsobem jak je to naučily mladé nadržené jeptišky na svých vycházkách. Chválí se jméno Satana, použity jsou jednoduché, ale o to víc silné riffy, sází se na černou atmosféru. Vyřiďte mámě, že zase nepřijdu na večeři, mám ještě nějakou práci na hřbitově. Beru si lopatu, krumpáč a náladu pod psa. Dneska bude dlouhá noc. Příznivci staroby a patiny budou nadšeni jako já a ostatním to bude jedno. Tak je to v pořádku! Black thrash metal, který roztančí i papeže! Peklo! 666!

sumarizace:

"I'm The Devil" je takovým špinavým setkáním thrashové školy a blackových špinavců. Dohromady pak působí jako bourací kladivo, ničící všechno, co stojí kolem. Proti hudbě v tomto provedení nemám žádných námitek a připomínek. Podobný hnis mi koluje v krvi a zhušťuje ji do žhavého magmatu. Novinka je jako nějaká vzpomínka na staré dobré časy. Osmdesátá a devadesátá léta zase jednou naplno ožívají a SATAN WORSHIP jasně dokazují, že se v těchto časech cítí jako piraňa v krvavé lázni. Black thrashové album, u kterého vám pukne hlava! Skvěle!

Asphyx says:

I feel like in a meeting with thrashers, who have teamed up this time with black metallers. They formed a deadly alliance that is singly responsible for the destruction of everything. This is exactly the kind of music that you have to continuously play over and over, until you become fatigued. Although the music is simple, seemingly ordinary but it matures over time as well just like a carefully matured corpse. Therefore, if you do not want to solve anything and you want to just relax a little bit and want to really thrash out your brains, I can only and only then recommend you these maniacs. Black/thrash massacre of the highest quality!

Tracklist:
1.Holy Blasphemy
2.I'm The Devil
3.Azrael's Hand
4.The Girls Of Manson Family
5.Satanik Possession
6.Zodiac Overkill
7.The Black Flame
8.Black Death
9.Under Sign Of The Reaper
10.The Last Days Of Paul John Knowles

Line up:
Marc "Speedy" Reign - Drums (Morgoth, ex-Gunjah, ex-Destruction, ex-Graaf, ex-Orth, ex-Volcano, ex-Mystic Circle, ex-Lord Brummell)
Max The Nekromancer - Guitars (Sodomizer)
Leatherface - Vocals, Bass, Guitars (Hellkommander, Sodomizer, ex-Infektor, ex-Thy Rites)

TWITTER