Příběh šestnáctý – ozvěny rumunské
Nás s Kytkou by to
v životě nenapadlo, ale moje máma měla v Čedoku nějaké slevy a
zařídila nám výjezd do rumunského letoviska Constanta. Můj otec prohlásil, že
s nikým autobusem nepojede, že to odřídí autem. Kytkův táta, který
s ním pracoval ve fabrice, souhlasil a tak se jednoho krásného letního dne,
kdy začala na přelomu července a srpna řízená dovolená v boleslavké
škodovce, vydaly dvě auta značky Škoda 120 směrem Slovensko. Já si vzal
sváteční tričko Slayer a Kytka Metalllica. Oba jsme dostali spoustu rad, jak na
rumunské holky, co si počít v případě setkání s hrabětem Drákulou a hromadu
dalších informací, které do nás asi měsíc hustil Prcalík horem dolem.
První zastávka kousek za
Bratislavou, konzumace řízků, Kytkovo tajné kouření za pumpou a neustálé
nadávání jeho otce nad tím, že mu nevětrá vzduchotechnika v autě. A už je tu
Maďarsko, mě neskutečně bolí mé dlouhé nohy, poskládané vzadu na base od piva a
obložené bagáží. Myslím na holky, usínám a proklínám svého otce, protože nechce
dělat přestávky. Šineme si to sto kilometrovou rychlostí k Budapešti a
kousek za krásně ozářeným městem stanujeme někde v lesích. Usínám už jen
z toho důvodu, že si mohu taky na chvilku natáhnout nohy. Se sluchátky na
uších, kde mám zrovna Kreator (Extreme Aggression). Přes noc, aniž bych tuhle
krásnou německou muziku vnímal, se mi vybíjejí další baterie a já marně
přemýšlím, cože vlastně u toho Černého moře budu dělat? Brácha je ještě prcek,
s rodičema je samozřejmě nuda a Kytku vidím každý den. Mám ksicht
otráveného puberťáka a šíleně blbý kecy.
Jestli jsme hranice mezi
Slovenskem a Maďarskem projeli v klidu, tak si nás, tohle podivné léto
1989, Rumuni vychutnávají jako nikdo jiný. Koukají dokonce i do pneumatik, já
se musím vysvléct skoro do naha. Což o to, na celnici pracuje i moc pěkná
Rumunka, ale stejně to všechno působí šíleně neutěšeným a temným dojmem.
Konečně jsme v zemi pana Ceaușesca. Všude je najednou hrozná tma, nikde
žádná lampa, dokonce projíždíme úplně setmělou Bukureští, jen hvězdy a nadávání
mého otce za volantem. To odhodlání, konečně si užít jinou dovolenou, než v Chorvatsku,
je ale veliké. Přijíždíme do Karpat a tady začíná jedna z mých největších
nočních můr v životě.
Projíždíme nějaké menší
městečko, s divně sprostým názvem, když tu se náhle ozve obrovská rána. „Do prdele, oni po nás hází šutry“: zaječí
máma a já si mimoděk schovám hlavu do dlaní. Brácha brečí a bojíme se zastavit.
Vyjíždíme na jakousi dálnici. Tedy, tak je to označeno v mapě, ale realita
je jiná. Jedná se jen o rozlitý asfalt, plný děr a beznaděje. Konečně svítá a
zastavujeme uprostřed absolutní pustiny. Že by chvilka klidu? Omyl, během pěti
minut je kolem otevřeného kufru s potravinami a oblečením asi deset Rumunů
tmavé pleti, tahají nám všechno z rukou a snaží se odnést mého bratra.
Zachránilo nás druhé vozidlo naší výpravy, které víceméně účelově najelo do
hloučku urputných a neodbytných zlodějů. „Mazejte
do prdele:“ řve Kytkův otec ze staženého okýnka a bere do ruky hasák. Můj
táta se přidává a já chráním celým svým tělem bratra. Zabírá to.
Máma málem omdlévá a Kytka
si zapaluje poprvé v životě před dospělými cigáro. Nikoho to nešokuje.
Nakonec kouří se svým otcem a pořádáme menší poradu. Musíme dál jet jen pohromadě,
jistit se. Vyrážíme. Nekonečná silnice, občas divná městečka, u kterých máte
pocit, že když zastavíte, tak už nikdy nebudete žít. Špína, šeď a volání malých
otrhaných dětí: „Gumi, gumi, gumi“.
Chtějí žvýkačky, pro ně jsme „zápaďáci“. To všechno v šíleném kontrastu
s překrásnou přírodou hor. Nespíme, jíme jen paštiky Májka, které kolují
po vozidle jako nějaká podivná dýmka míru. Brácha se strachem počůrává, klepou
se mu ruce. „Jde o to, hlavně si tu
dovolenou užít“: pronese moje máma do ticha a na otcovi je vidět, že mu
každou chvíli praskne hlava.
Takto to pokračovalo ještě
jeden den. Pak se otevřela krajina a my spatřili moře. Šedivé, ve zvláštním
oparu a úplně jiné, než to, které jsme znali z Chorvatska. „Teda, nic moc, Mácháč je lepší!“:
zahlásí Kytka na improvizovaném odpočívadle a jeho překrásná máma se už vidí
dole na pláži. Následuje ubytování, úplata hlídačky parkoviště kartonem cigaret
a konečně chvilka klidu. Pokoje jsou vcelku pěkné, i když staré. Lidi ale mají
pořád takové divné pohledy. Chvilku polehávám a už máme s Kytkou sraz dole
před hotelem. Kolem prochází místní milice a kouká na nás jako na vrahy. Skáčeme
do vody a řveme jako na lesy. Přichází skupinka rozjásaných východoněmeckých děvčat a
já blahořečím svoji učitelku němčiny, že byla tolik přísná. Jsme najednou
středem pozornosti a i naši rodiče mají obrovskou radost, že se nějak zabavíme.
Vyměňujeme poznatky o kapelách a jedna moc pěkná holka na mě kouká, jako na
svatej obrázek.
„Hele,
ve tři jsem nám domluvil schůzku, ale prej je hlídá nějakej jejich vedoucí, tak
musíme po parapetu, okno bude otevřený“: slibně mě navnadí Kytka a
dodává, že slečny mají i nějaký chlast, přivezený z domova. Ono to tady nebude
zase tolik špatný, říkám si a beru z kufru dva kartony cigaret na úplatky.
Kdybych já blbec věděl, jak nám za chvíli budou chybět. Ve tři ťukám na dveře Kytkova bytu a
přistihuji jeho mámu v krásných plavkách. Koukám s otevřenou pusou,
ona se směje a dává svému synovi několik marek, že prý ať holkám něco koupíme.
Vylézám na úzký parapet, pokládám jednu nohu za druhou a ve třetím patře
hotelu působíme jako dva holubi na báni. Těšíme se moc. Jsem u okna první a
zadýchaný. „Třeba dnes zasunu do nějaký Gertrudy“: ozve se za mnou a jedna
z děvčat otevře prudce okno. Bohužel ven, ne dovnitř, jak by se slušelo
v civilizované zemi. Ztrácím balanc a padám. Dlouho, jako pytel brambor.
Moje maličkost zaduní dole pod hotelem. Trefil jsem se přesně na betonový sokl.
Přímo na břicho. Zaskučím, chvíli se pokouším slézt, ale omdlévám.
Z vyprávění vím, že
Kytka vzbouřil celý hotel. Prý to bylo jako v nějakém akčním filmu.
Sanitky, policie, houkačky, ječící holky, plačící matky a u toho všeho chudák
Kytka, který se tváří, že umírám. Prý jsem k tomu neměl daleko, prozradí
mi před delegátkou doktor. Každá věta jde přes ni, umí pouze rusky, německy a
rumunsky, moje máma jen německy.
Odvážejí mě na pitevnu, vlastně to tam jen tak vypadá, možná bych si
tipnul i veterinu, nevím, ale kolem na chodbách se válejí na dekách ranění,
přelézají je děti a všude se ozývá hrozný řev, tak si myslím, že už jsem dávno
mrtvý. Ale kupodivu nejsem, je tu konečně můj pokoj, prý pro zahraničí hosty. Vedle
v posteli nějaká blondýna, říkají, že s pohlavní chorobou a
z Polska. Opět se ocitám v mdlobách a probouzím se jen ve chvíli, kdy
mi zabodávají do levé půlky zadku další a další jehly s nějakou omamující
látkou. Pamatuji si jen obrovské slunce, které je pokaždé jinak vysoko, nemám vůbec pojetí o čase.
Prý jsem byl v tomhle
stavu několik dní. Ležel jsem na tom smradlavém kavalci a bylo mi líto
sestřiček, protože doktoři na ně šíleně řvali. Jako zahraniční pacient jsem měl
určitá privilegia. Třeba jsem dostával jídlo, které jsem ale nemohl pozřít. Kupříkladu
taková zemlbába, kde jsou místo jablek mořské plody, pro mě rozhodně nebyla.
Velebím raději české piškoty a jídlo rozdávám dětem. Rozkřikne se to a
v našem pokoji se tvoří fronty. Mám přidělenou jednu učenkyni, která mě
hlídá ve dne v noci. Má krásně tmavý korálkovitý pohled a usmívá se jako
andílek. Neumí mluvit jinak než rumunsky, přesto trávíme dlouhé hodiny zíráním
do očí, občas mě pohladí po tváři a dokonce jmenuje několik metalových skupin,
které zná. Mít nějakou sílu, asi bych si s ní dal rande, takhle ale jen
počítám okamžiky, kdy přijde její obrovská stará kolegyně a začne ohřívat na
kamnech lahvičky s dalšími léky. Pak našroubuje jehlu a já se modlím, aby
byla sterilní. Nepřijde mi, ale to tady nikdo neřeší. Občas mám halucinace,
můžu ležet jen na pravé straně těla a hlavně mě neskutečně bolí břicho.
„Co
ti je?“: ozve se "česko-polsky" z postele v protějším rohu. Je noc a
já si poprvé uvědomuji, že nejsem v pokoji sám. Zvedá se nádherná blonďatá
Polka Alesandra a vypráví mi o tom, že je z Wroclavi a že je tady na
dovolené s rodiči, dokonce ve stejném hotelu jako já. Pak se rozbrečí a
není k utišení. Když šla večer sama na pláž, zaplavat si, tak (jak byla
každý den zvyklá) ji přepadla parta Rumunů a hodinu ji znásilňovali. Kdyby
nepřispěchal na pomoc jeden zaměstnanec recepce, asi by tam zemřela. Ze své
vrozené vnímavosti se mi ji chce hrozně obejmout, ale nejde to, nemůžu se
zvednout. Pláče dál, dlouho a nad městem září tisíce hvězd. S Aleksandrou
si další dny často lámaně a rukama povídám, je na tom jako já, taky kdysi prokletá thrashem.
Vypráví o polské scéně, o klubech, o kapelách a mezitím ji v návalech
tečou slzy. Přijdeme si, jako bychom se znali od malička, jako by patřila mezi
nás, na panely, do garáže, do hospody U Dubu.
„Asi
umírám“: říkám Kytkovi, když přijde na návštěvu. Je opálený a
měl něco s Gertrudou. Přišel se rozloučit, odjíždějí. Objímáme se a
modlíme se spolu, abychom se setkali v Boleslavi. Odkazuji mu pro jistotu všechny
své kazety a najednou je pryč.
Já po týdnu připomínám stín
a začíná být problém s placením. Nakonec se prý vše dle doktorů nějak neustálými
injekcemi samo vyřeší a já po 14 dnech v lazaretu smrti vylézám na rozžhavené
slunce a několikrát cestou upadnu na schodech. Jsem slabý jako moucha. Ale té
radosti! Otáčím se, v okně stojí Aleksandra a mává mi. Ještě si tady
pobude, má syfilis, který chytla od jednoho násilníka. Potkáváme ještě její
rodiče, matka pláče a my vyrážíme k hotelu. Musíme si sbalit, zítra jedeme
domů. Konečně! Břicho mám nafouklé, jsem shrbený a prý mi tam praskla nějaká
žíla nebo co. Mám se nechat operovat doma. O tom, co jsem dostal do žil, se
v životě nedozvím. Žádná zpráva neexistuje, i když o ni několikrát žádáme.
Usínám v hotelovém pokoji a sním na posezení jedno balení polo-máčených
sušenek. Nějak nechápu, jak bych mohl zítřejší cestu domů přežít.
Pokud bych měl definovat
peklo, nastalo právě druhý den po odjezdu. Na házení kamenů na auta, na
zloděje, na nedostatek jídla i vody se dá docela zvyknout, člověk přežije i bez
peněz, ale ta bolest, kterou jsem zažíval ty tři dlouhé dny, kdy jsem doslova
řval, aby to skončilo, bych nikomu nepřál. Křičel jsem i v noci, tentokrát
jsme spali na opuštěných místech ve stanu, táta vždy na stráži a máma u mě,
otírající mi zpocené čelo. Halllelujah!,
za chvíli bude Maďarsko, prohodíme mezi sebou, když mineme nakřivo posazenou
značku. Je tma, ale jede se najednou o něco veseleji. Jenže, čert nikdy nespí a
náhle se ozve šílená rána. Vjeli jsme do nějaké hluboké díry v silnici a
urazili převodovku. Máma vylézá z auta a na patníku zase asi po sté pláče.
Brácha se přidává a otec vypouští z úst slova, která jsem od něj ještě
nikdy neslyšel. Já jsem vcelku rád, protože to alespoň chvilku nedrncá. Usínám
vedle v pangejtu a pak se stane zázrak.
U krajnice staví německý
mercedes a vylézá asi dvoumetrový blonďák. Německy zdraví a nabízí pomoc.
Odtáhne nás do civilizace, do Maďarska. Máma trhá podšívku ve své bundě a
vyndává zásobu marek pro případ krize. Již podruhé, první půlka padla za
nemocnici. Opraváři se sice neumí domluvit, ale zdá se, že své práci rozumí.
Bohužel se ukazuje, že to není tak docela pravda, protože zaplatíme dvakrát
tolik a ještě nelze zařadit pátý rychlostní stupeň. Občas to někde
v podlaze vozu taky divně chrastí. Přesto pak překonáváme, po dvou dnech
nečinnosti a mého bědování v místním kempu, Maďarsko. Sláva, Slovensko,
hurá! Kousek za Bratislavou nás máma vyhání na pole pro kukuřici, protože
abychom měli na benzín, musíme omezit jídlo. Poslední dny ale slibuje, že máme
doma v mrazáku maso ze zabijačky a že bude vařit. Každý si objednáváme
svoji oblíbenou porci.
Když pak spatříme ceduli
Mladá Boleslav, i na otcovi je znát, že je naměkko. Zajíždíme mezi panelové
domy, vysedáme a už k nám běží sousedka. Taková ta stará, opelichaná
drbna.„Asi máte v bytě mrtvolu,
hrozně to tam smrdí, už jsem chtěla zavolat policii“: řve mezi bloky, aby
to každý slyšel. Otevíráme dveře do bytu a omdléváme nasládlým puchem. Vyhnil
nám mrazák, odtekl i se slibovaným masem na zem. Zvracím a padám na svoji
postel. Je mi všechno jedno a chci umřít. Místo toho usínám, omámen několika
modrými prášky, které jsou mi přineseny s nejlahodnějším čajem, který jsem
kdy v životě pil.
Naše rumunská anabáze dokonale
prověřila moji víru v sebe sama. Nikdy jsem nic podobného do té doby
nezažil a moje bolest by vydala na jeden almanach. Doma jsem byl několikrát
vyšetřen, dvakrát operován a nakonec zašit a prohlášen za zdravého
s výstrahou. Nemohl jsem dva měsíce chodit ani na tréninky karate, ani na
panely, dokonce jsem nemohl vůbec nic. Ještě první týdny na střední škole jsem
se zapsal u tělocvikáře jako lempl a lenoch. Bolelo mě pořád břicho. Prasklá a
naražená žíla byla sice vyjmuta, ale hojilo se to špatně. Dodnes ale nikdo
neví, co to se mnou v rumunském lazaretu dělali. Teď už mě dávno nic
netrápí, ale s Kytkou jsme si ještě dlouhá léta říkali, že jsme tenkrát několikrát
přežili svoji vlastní smrt.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):