DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

středa 16. prosince 2015

Recenze/review - GRAVESITE – Horrifying Nightmares….(2015)


GRAVESITE – Horrifying Nightmares….
CD 2015, Xtreem Music

Bylo to hodně zvláštní. Tenhle hrob jsme našli při odkrývání archeologických vykopávek. Opatrně jsme zvedli víko staré poctivé dubové rakve a vykouklo na nás jakési těžko identifikovatelné monstrum. Veškeré bílé části těla byly pokryty bílými chlupy, oční dutiny zíraly z napuchlé a zpitvořené tváře. Mrtvý připomínal šílený obraz démona. Jakoby nám naši předkové posílali nějaký odkaz. Mrtvola nejevila žádné známky rozkladu. Dokonce ani několik staletí v hrobě zemřelého nijak nepoznamenalo. „Co to drží v rukou?“: pronesl do ticha kobky kolega. Opatrně jsem rozlomil křečovité pařáty a vyjmul jsem z nich čtvercový předmět zabalený do plesnivé tkaniny. Položili jsme jej na stůl a pak jsme byli doslova šokováni. Jednalo se o letošní CD italských death metalistů GRAVESITE.

První dlouhohrající album je opravdu takovým velmi příjemným odkazem z dávných dob. Z vypálených drážek nosiče se na mě ihned vyhrnula smršť riffů a motivů, podobných těm, které ve svých dílech předkládali takové skupiny, jako třeba AUTOPSY, DISMEMBER, občas MORBID ANGEL, DEATH, BOLT THROWER, staří CARCASS. Těch styčných bodů bychom našli asi mnoho. Zkrátka a jednoduše, jedná se přesně o ten druh old school death metalu, který přesvědčuje spíše svým zvukem, plesnivinou, syrovostí a nasazením, než moderními proprietami. Pro nás, staré hrobaře se jedná samozřejmě o velmi dobrou zprávu, GRAVESITE totiž umí vystihnout ducha devadesátých let minulého století velmi dobře. Pokud bych měl srovnat s ostatními retro kapelami, tak Italové patří rozhodně k tomu lepšímu, co letos vyšlo. Samozřejmě, opět je nutné se oprostit od starých pořádků, trošku povolit uzdu fantazii a soustředit se spíš na náladu, než na to, co jsme kde a u koho už slyšeli. Osobně se mi nejvíc osvědčil poslech po několika setkáních s techničtějšími partami. Novinka pak pro mě byla takovým velmi příjemným oddychovým odpočinkem.


Něco se muselo stát! Druhý den, když jsme sestupovali do odkryté kobky, bylo něco na našem společném známém jiné. Zdánlivě vypadal stejně, nacházel se dokonce ve stejné poloze, ale všichni jsme cítili, že něco není v pořádku. „On se usmívá!“: napadlo náhle kolegu a my jsme si to začali opravdu myslet. Zapnul jsem znovu přehrávač a teď už to bylo jasně patrné všem. Kolem koutků úst toho starého upíra se opravdu objevily vrásky smíchu. Byl to přesně takový ten druh obličeje, který se vám vysmívá. GRAVESITE buráceli sklepením a nás náhle opařila ledová sprcha. Chodbami se začal vznášet neskutečný puch, jakoby někde něco hnilo a v rakvi bylo najednou slyšet jakési šramocení. „On ožil!“: ječela jedna kolegyně a my ostatní jsme stáli jako opaření. Neskutečné se stalo opravdu reálným. Objevili jsme pravého upíra. Už stál na nohou nebo lépe spíše se vznášel pod obloukem příchodové chodby. Potom nám všem hlavou problesklo něco bolestivého, těžko definovatelného a nastalo mrtvolné ticho. Přízrak se rozplynul. Deska přestala hrát.


Máte rádi starý, morbidní a prašivý death metal? Navštěvujete s chutí old school death metalové koncerty a je vám milejší ostrý riff, před moderní a technickou smrtí? Tak potom jsou pro vás GRAVESITE jako stvoření. Jejich novinka sice rozhodně nepřináší nic nového, ale předkládá nám staré pořádky v death metalu takovým způsobem, že budete doslova uhranuti. Odkazy starých poctivých kapel, chorobný hlas, obrovské nasazení a zběsilost. Tohle všechno mě při novince „Horrifying Nightmares….“ napadá. Procházíme se spolu s kapelou po starém pohřebišti, vyzvedáváme z hrobů alba z devadesátých let a přidáváme lehce modernější zvuk. Při poslechu je smrt tak blízko! Tančíme na hrobech s těmi nejkrásnějšími zombie. Old school death metal, který je prašivý, jako víko od staré rakve! Velmi dobře!


Asphyx says:

Do you like an old, morbid and manger death metal? Do you like to go to old school death metal concerts and you like more a sharp riff than a modern and technical death? The GRAVESITE are here for you. This new album doesn´t make something original, however it brings us the old manners of death metal in a way you would love. Links to an old faithful bands, sick voice, a huge drive and furiousness. This is what I think about while listening the “Horrifying Nightmares…”. We are walking in an old graveyard and we are picking up albums from the 90th from graves and we adding some more modern sounds. While listening to this album death is near! We are dancing on graves with the most beautiful zombies. An old school death metal which is manger like a lid of an old coffin! Very good!

Seznam skladeb:

1. Intro/Anguished Sleep
2. Submerged in Vomit
3. Horrifying Nightmares of Flesh and Blood
4. I Want to Rot
5. The Painter of Agonies
6. Where Mortals Fear to Thread
7. Curse of the Red Moon
8. Worship Death in All its Forms
9. Suscipe Mortem


Čas: 38:18

 

Sestava/band:


Claudio – basa
David – bicí
Gioele – kytara
Gabri - zpěv


Recenze/review - COFFINCRAFT – In Eerie Slumber (2015)


COFFINCRAFT – In Eerie Slumber
CD 2015, Memento Mori

Baletní vystoupení mrtvých těl. Neskutečně náročné pózy, různé výkruty, do toho odkapávající krev. Tuhle hlavnímu hrdinovi při milostné scéně upadne kus tváře. Takhle si představují umění zombie. V hledišti jen samá nejvybranější death metalová smetánka a na balkónech VIP hosté. Celé představení graduje old school švédským tancem. Kosti praskají, zbytky očí lezou z důlků. Pokud si takto nějak představujete dobrý páteční večírek, pak rozhodně neprohloupíte, když si koupíte na tahle představení permanentku. Svět je venku ošklivý, zachmuřený a zlý. Tady v záhrobí si můžete být jistí, že bude vše zákeřné po zásluze potrestáno. Zde jsme si všichni před smrtí absolutně rovni. COFFINCRAFT, další vyslanci pekla. Tentokrát z Finska. A opět s nadšením a velkou energií. Nečekejte nic novátorského, spíše otevřete starou poctivě vytesanou rakev a pak uslyšíte ozvěny z temných chodeb podzemí.

Fanoušci old school death metalu už určitě zbystřili svoji pozornost. Mají proč. Tahle akvizice se rozhodně povedla. Pokud máte rádi třeba GRAVE, DISMEMBER, ale i kousky amerických MASTER, CIANIDE a podobně, garantuji vám, že budete na vrcholu blaha. Co na tom, že podobných kapel je velká spousta a nepřinášejí vlastně nic nového? Prosím vás, o to v tomhle stylu stejně už dávno nejde. Důležité je zaujmout nadšením, energií a plesnivinou. A to se Finům daří víc než dobře. Některé songy odsýpají jako zával z písku, jiné jsou volnější, do thrashe, případně skoro až doomu hozené. Těch poloh mají COFFINCRAFT hned několik. Všechny splňují ty nejnáročnější požadavky záhrobních seancí. Jestli máte někdy už po krk všech těch vyšperkovaných a vypiplaných umělých, death metalů s počítači za zády, tak je severská úderka přesně pro vás. Nečekejte zásah bleskem přímo do srdce, ale buďte si jisti, že dostanete poctivou, od podlahy zahranou práci. A nebudeme si nic nalhávat, já stejně vždy raději ocením dobré řemeslo, než překombinované a dokonalé zvuky.


Samozřejmě, pokud bychom se na novinku podívali kritickým okem, dalo by se napsat několik stránek o nepůvodnosti, neoriginalitě i zastaralosti materiálu. Jenže tohle všechno jsou právě ty věci, které mě osobně dělají moc dobře. Možná, kdybych byl panem recenzentem a ne jen pouhým fanouškem, mluvil bych asi jinak. Jenže já nejsem. Miluju společné chvíle rozjímání s COFFINCRAFT, dlouhé páteční večery s lahví dobrého piva a volume nastaveným pořádně doprava. V těchto momentech vynikne síla old school death metalu stejně nejlépe. Hledáme spolu s kapelou ty nejskrytější zákoutí podzemních chodeb. Rozmlouváme s krysami, s červy i ostatními obyvateli Hádovy říše. Vstupujeme znovu a znovu do obrovského sálu, kde se odehrávají ty nejlepší představení nemrtvých. Opera samotné smrti, symfonie zla. Dnes hrají k tanci a poslechu COFFINCRAFT. Buďte vítáni.


COFFINCRAFT splňují všechny nejpřísnější požadavky dobré old school death metalové kapely. Jejich hudba je náležitě špinavá, ošklivá, zlá a temná. Nepostrádá tolik důležitou jiskru a zabíjí na potkání. Otevřete si další pivo a další rakev. Dneska bude pravý nefalšovaný zombie večírek. Tahle muzika připomíná vlak, jedoucí přímo do samotného pekla. Je plesnivá, jako ten nejstarší náhrobek na místním hřbitově. Finové přehrávají staré, osvědčené postupy s citem a grácií. Nenechte se zmást tím, že se jedná teprve o první dlouhohrající album kapely. Máme tady před sebou smečku, která moc dobře ví, jak zasáhnout fanoušky old school death metalu přímo do srdce. Otevřete brány do podsvětí, zavolejte vymítače ďábla. Všechno bude marné. Peklo už je dávno tady. Odehrává se na nové desce COFFINCRAFT. Starý, plesnivý death metal, který má neskutečnou energii.

Asphyx says:

COFFINCRAFT fulfil all demands which are important for a good old school death metal band. Their music is very dirty, ugly, evil and dark. It´s not lack of an important sparkle and it kills everything it met. Open another beer and another coffin. Today is the day when the real zombie party happens. This music is like a train which rides to the hell itself. It´s moldy like the oldest gravestone on a local graveyard. These Fin guys plays old and competent actions with a feel and grace. Do not think that this is their first long-play album. This is a band which knows exactly where to hit its old school death metal fans right into their hearts. Open the gates of underworld and call an exorcist. Everything would be useless. The hell is here. It is on the new album by COFFINCRAFT. An old, moldy death metal which has an amazing energy.


Seznam skladeb:

Impious Spawn
Exaltation of Fornication
Ill Verdict
The Claimant
Ego Pr. I
Ego Pr. II
Necrostation
In erie Slumber


Čas: 40:14

 

Sestava/band:


N. - Guitar, Vocals
R. - Guitar
H. - Bass
T. - Drums

úterý 15. prosince 2015

Recenze/review - NO MORE ROOM IN HELL – No More Room in Hell (2015)


NO MORE ROOM IN HELL – No More Room in Hell
CD 2015, Morbid Generation Records

Nevím, kdo nám sehnal tohle zaměstnání, ale řeknu vám, že jsem to nečekal. Práce s bagrem mě vždycky bavila. Jsem stále jako malý kluk, hrající si s platovými hračkami. Kus dítěte ve mně pořád zůstal. Tedy až do dnešních dnů. Proč zrovna my? Hrneme každý den hromady mrtvých. Prý se kdysi při nějaké válce někoho s někým hodně popravovalo. My stavíme nový supermarket. To by nebylo tolik zajímavé. Šílená jsou ty těla, která se objevují při přesýpání hlíny. Jsou jako utopenci, náhle vyplouvající na povrch. Musíme zavolat šéfovi. Pak přijedou nějací doktoři, odeberou tělo a pokoušejí se ho poskládat do původní podoby. Málokdy se to povede. Musel to být tenkrát šílený masakr. Občas přemýšlím, kolik takových míst na Zemi je. Běhá mi z toho mráz po zádech. Mívám šílené sny, noční můry. Musím si do svého bagru dávat hodně hlasitou muziku, abych se nezbláznil. Tentokrát volím britské death metalisty NO MORE ROOM IN HELL.

Ti hrají hodně klasicky a tradičně. Jejich muzika je šílená, zběsilá a dotýká se tvorby takových veličin, jako jsou GRAVE, DISMEMBER, NIHILIST, ale třeba i takových MASTER, MALEVOLENT CREATION, INCANTATION. Těch vlivů je samozřejmě zase velká spousta, ale to už je v dnešních dnech pravidlem. Osobně nejvíc oceňuji hlavně drive, který celé album bezesporu má. Undergroundové postupy, střižené až rock´n´rollovým feelingem. Ano, tato muzika má ty správné metalové koule. Pod tohle tvrzení bych se s klidem podepsal. Album sice v některých momentech vyznívá trošku stereotypně a pro někoho možná až nezáživně, ale je nutno si uvědomit, že když už je buldozer nastartovaný, bývá dobré práci dokončit. A NO MORE ROOM IN HELL jsou dříči. Věnují se svému poslání velmi odhodlaně a jsou uvěřitelní. Na pestrosti dodává nahrávce četná směsice hostů (dohledejte si na bandcamp profilu, je jich opravdu hodně). Samotná dvojice, představující kapelu, také není v podzemí žádnými nováčky.


Když na mě vykoukla (a měl jsem pocit, že i mrkla) poslední mrtvola, musel jsem přidat hlasitost na svém přehrávači. Vypadla mi přímo z radlice. Žuchla na zem, jako pytel brambor. Jedno oko čouhalo ven, jako čertík na drátku, druhé dávno vyhlodali červi. Co mě ale zarazilo, byl neskutečný výraz děsu, který měla tvář oběti. U ostatních tomu tak nebylo, ti byli střeleni pravděpodobně do zátylku. Přišli páni doktoři, ohledali můj objev a jeden z nich potvrdil, že tohohle nebožáka pohřbili zaživa. Zdá se mi o něm dodnes. Sápe se na mě svými ohlodanými pažemi, objímá mě, drtí a kouše do hrdla. Nějaké filmy o zombie jsou proti tomuhle jen slabý odvar. Tady je všechno syrové, hnusné a studené, neskutečně studené. Stejně jako hudba NO MORE ROOM IN HELL (název odvozen od počítačových hororových her). Nevím, kdy tohle prokletí skončí, ale jestli to takhle bude pokračovat, tak vyhrabeme za chvíli půlku jednoho menšího města.


Troufám si tvrdit, že se první deska NO MORE ROOM IN HELL opravdu hodně povedla. Postupy, na ní uvedené, jsou sice tradiční a ničím nové, ale mají v sobě velký drive. Pokud, stejně jako já, máte rádi starý dobrý a poctivý death metal, myslím, že budete určitě spokojeni. Hudba hezky odsýpá, nikde nejsou žádná hluchá místa a skladby postupně gradují. Album připomíná běžecké závody, pořádané v záhrobí. Na startu stojí ty nejlepší zombie a je jen na vás, zda zvítězíte. Odměnou vám budiž krásný zážitek z ostré a nekompromisní hudby. Co si přát víc? Nic moc mě nenapadá. Nemám proti provedení žádných námitek. Nahrávka je ostrá jako dobře nabroušená kosa. Vokály morbidní a bicí duní tím správným způsobem. Britové sice nehrají originálně, ale nahrazují to neskutečnou energií, která je cítit v každé skladbě. Příjemně temné old school death metalové album, které vás rozseká na malé kousky!

Asphyx says:

I think that the first album by NO MORE ROOM IN HELL is very good. Methods on this album are traditional and don´t bring something new. However, they have a big drive. If you are like me and you like old good and real death metal I think you will be satisfied. The music flows, there are no deaf notes and song increase. This album reminds a running competition which is arranged from beyond. On start line there are the best zombies and it´s up to you if you will win. The price for you is going to be beautiful experience of a sharp and die-hard music. What else do you want? I don´t think there is anything else. I have no negative comments on the workmanship. This record is sharp like a scythe. The vocals are morbid and drums sound the right way. These British guys don´t play anything original, however they balance it with their unbelievable energy which you can feel in every song. Nice dark old school death metal album which can cut you on small pieces!


Seznam skladeb:

1. The Dead Will Walk The Earth
2. The Warmest Place To Hide
3. Tolle Corpus Satani
4. Never Sleep Again
5. The Soil Of A Man's Heart
6. Join Us
7. The Innocents


Čas: 32:05

 

Sestava:


Anil Carrier – všechny nástroje
Mark Gleed - zpěv


Minirecenze/ minireview - HELHEIM - raunijaR (2015)


HELHEIM - raunijaR (2015) 
CD 2015, Dark Essence Records


Vždycky jsem si myslel, že všechny dávné vikingské příběhy byly už sepsány a řečeny. Není to tak úplně pravda. I dnes, ve světě, kdy se spousta kapel považuje za pagan black metalové (a jsou spíše parodiemi), jsou ještě smečky, které dovedou přenést atmosféru staré severské mytologie do své hudby. Rovnou přiznávám, že jsem v tomto "oboru" hodně kritický, mnohdy mi dokonce přijdou některé smečky poměrně legrační a nerad si s nimi dávám rande ve svém přehrávači. Nové album HELHEIM mě ale doslova uhranulo. Možná k tomu přispěla vzájemná přitažlivost se staršími alby, možná kdysi viděný, dodnes v paměti živý a nádherně zahraný koncert. Nevím, jen si tak sedím, mám otevřené okno do krajiny nad tepajícím městem a najednou dostávám při poslechu obrovskou chuť utéct do hor. Tam, někam k zasněženým vrcholkům, kam nové album patří a vynikne nejlépe.

Přemýšlel jsem, proč mi vlastně zrovna tihle Norové tolik pronikli do krve. Nejvíc asi oceňuji schopnost vytvořit studenou, nebál bych se říct i ledovou skladbu. Ano, HELHEIM jsou především velmi dobrými skladateli. Dnes už pro mnohé možná podružná věc, ale pro mě osobně zásadní záležitost. Veškeré songy mají v sobě velmi dobré nosné motivy a navíc, jako určitý bonus, jakési chvění, chytlavost (a překrásné aranže), kdy si musíte s kapelou jednoduše prozpěvovat. A to přesto, že nerozumím ani slovu. raunijaR je přesně tou deskou, která rozvířila a nasměřovala moji mysl na sever. Jsem jako kompas, jehož ručička ukazuje pořád do země ledu, sněhu a hlubokých lesů. Slyšíte tu vznešenost? Tu noblesu? Tu čistotu? Je to fascinující. Osobně si myslím, že tihle Norové nemají ve své diskografii vyloženě slabé album. A novinka patří podle mě někam ke špičce ledovce, kteří se snaží pánové neustále opracovávat. Cítíte tu lehkost a zároveň syrovost a neotesanost? Pokud ano, tak určitě víte, o čem píšu. 

Norští vikingové HELHEIM letos nahráli desku, která udělá z vašeho srdce krystalky ledu. Na albu najdete vynikající nápady i spoustu studené atmosféry. Severské příběhy na nahrávce opravdu ožívají a album se tím stává neskutečně pestrým. Při poslechu cítím, jak našlapuji bosýma nohama na sníh. Nekonečné lesy, vítr v korunách stromů. Krása, čistota a hlavně perfektní skladatelské schopnosti. Osobně jsem zcela pohlcen a užívám si desku plnými doušky. Tuhne mi krev v žilách, přemýšlím nad věčností. Už jste někdy nalezli mrtvé, zmrzlé zvíře? Tak určitě znáte ten pocit prázdnosti a pomíjivosti. Zde je to hodně podobné. Black metalové album, u kterého ožívají staré vikingské legendy! Skvěle! 



Asphyx says:

Norwegian Vikings HELHEIM recorded this year an album that makes from your heart ice crystals. You will find great ideas and lots of cold atmosphere here. Nordic stories come really alive on this record and the album becomes incredibly varied. I'm feeling my barefoot stepping onto the snow, when listening. Endless forests, the wind in the trees. Beauty, purity and especially perfect songwriting abilities. Personally, I am totally absorbed and I enjoy it fully. My blood freeses in my veins, I think about eternity. Have you ever found any dead, frozen animal? So you probably know the feeling of emptiness and transcience. Here is very similar. Black metal album where the old Viking legends come to life! Great!

pondělí 14. prosince 2015

Recenze/review - ÆVANGELIST – Enthrall to the Void of Bliss (2015)


ÆVANGELIST – Enthrall to the Void of Bliss
CD 2015, 20 Buck Spin

Vždycky si říkám, jakou neskutečnou sílu má déšť. Procházím se podzimní krajinou a doufám, že začne zase pršet. Zažene to většinu lidí domů a já si mohu s klidem vychutnat samotu lesních pěšin. Nejraději mám, když na moji hlavu dopadají krůpěje kapek, odražených od okolních stromů. Voda z nich voní smolou, hnilobou a strachem. Zajímavé je, že ve mně podobné zážitky nenavozují depresivní stavy, ani mě neděsí. Na tváři se mi rozlévá lehký úsměv. Dávám si s chutí do uší ty nejsmutnější CD, co mám a doufám, že najdu konečně svůj cíl. Hledám místo, někde v lesích, které je prostoupeno stíny. ÆVANGELIST jsou mi velmi dobrými průvodci. Nejedná se tentokrát ani tak o hudbu v klasickém pojetí, ale spíše o snůšku různých zvuků, odkazujících až někam k depresivnímu black metalu a doomu. Není to nijak rozhodující, škatulky a zařazení nejsou důležité, hlavní je nálada a pocity.

„Enthrall to the Void of Bliss“ určitě není albem pro každého. Není lehké ho uchopit a někdy jsem míval problém jej vůbec vstřebat. Kupříkladu doma jsem na něj neměl chuť vůbec. Kolem se totiž rozléhal smích dětí a ševel všedního dne. Lepší to bylo v ranních hodinách, cestou do práce, ale nejlépe stejně všechna ta špína, smutek a beznaděj vynikli v podzimní krajině. Problém jsem míval snad jen s neskutečnou délkou, opakováním motivů a až nepříjemným zvukem. Je to samozřejmě účelem, ale i tak jsem si někdy říkal, na co jsem se to zase dal? Smutek je jedna věc, ale nekonečné deptání různými zvuky druhá. Mám raději jednoduchost a sílu, ale i tak musím přísahat na to, že letošní novinka ÆVANGELIST v sobě určitou energii má. Je těžko uchopitelná a přístupná, ale je tam. Schválně, zkuste si navodit podobnou atmosféru a uslyšíte sami. A pokud se vám přesto album nebude líbit, nezoufejte, rozhodně nebudete sami.


CD připomíná právě otevřenou Pandořinu skřínku. Je také plné bědování, rozjitřených emocí a strachu. Na povrch vyplouvají ty nejtemnější stránky lidské mysli a svět je hodně zlé místo k žití. S klidem bych si dovedl představit, že by podobná hudba zněla na chodbách psychiatrických léčeben. Je mi někdy opravdu úzko, jindy si říkám něco o čisté nenávisti a házím CD rozčileně do kouta s přesvědčením, že jen nechci už nikdy slyšet. Jenže moje počínání je tentokrát nevyzpytatelné. Deska pro mě má určitou zvláštní přitažlivost. Jako bych se chtěl znovu a znovu dívat do svého nitra. Možná právě proto jsem se vůbec rozhodl napsat pár těchto slov. A že je to tentokrát opravdu hodně těžké. Pocity, získané při poslechu, nejsou z nejpříjemnějších a je hodně těžké je vůbec vyjádřit slovy. Plně jsem chápal odmítavé články na různých serverech o muzice a i nenávistné výkřiky v diskuzích. Sám bych se klidně někdy rád připojil. Přesto je každý další poslech velmi lákavý.



ÆVANGELIST na svém novém albu zhudebnili čisté lidské utrpení. Není moc kapel, které by dokázaly zahrát tak odpudivou, depresivní a šílenou hudbu. Měl bych tisíc důvodů, proč album s odporem vyhodit, ale přes všechny mé připomínky se mi zdá velmi přitažlivé. Je jako pytel plný zoufalství, nemocí, hnusu a špíny, který někdo protrhl a všechno to zlo vylézá pomalu ven. Hudbu zde nelze nijak označit, případně přiřadit do stávajících škatulek. „Enthrall to the Void of Bliss“ se vymyká obvyklým klišé, je jiné, zákeřné, zběsilé a narušené, jako nemocný lidský mozek. Na poslech jsem měl náladu jen občas a nikdy jsem album neposlouchal v uzavřených místnostech. Raději jsem trávil dlouhé procházky podzimní přírodou a sledoval, jak krajina pomalu umírá. Šílená nahrávka, plná smutku a chorobných pocitů.

Asphyx says:

ÆVANGELIST compose the pure human misery on their new album. There are not a lot of band which can play lurid, depressing and crazy music. I can name thousands of reasons why you should throw this album away, however despite all of my comments I kind of like this album and it´s attractive. It´s like a bag full of despair, illnesses, disgust and dirt which has been ripped open and evil comes outside slowly.  I can´t compare this music to nowadays genres. “Enthrall to the Void of Bliss” is something special and it goes opposite to ordinary clichés, this is different, crazy, furious and disturbed like an ill human brain. I wanted to listen to it only a few times and I have never listened to this album in closed rooms. I liked it more when I went out on a long walk around the autumn nature and I was looking how the nature is slowly dying. A crazy record full of sadness and sick feelings.


Seznam skladeb:

1. Arcanæ Manifestia
2. Cloister Of The Temple Of Death
3. Gatekeeper’s Scroll
4. Alchemy
5. Levitating Stones
6. Emanation
7. Meditation Of Transcendental Evil


Čas: 56:23

 

Sestava/band:


Matron Thron – kytara, bicí, syntetizátory
Ascans – zpěv, saxofon, piano, ostatní

Minirecenze/minireview - THE DEAD GOATS - Don´t Go In The Tomb (2015)


THE DEAD GOATS - Don´t Go In The Tomb
EP 2015, Arachnophobia Records


"Tak to je Švédsko, přesně podle mého gusta!": prohlásil jeden můj kamarád. Usmál jsem se a prozradil mu, že THE DEAD GOATS to sice opravdu sype ve stylu starého chřestícího death metalu, ale že pocházejí z Polska. Podle mně, spolu s kolegy ULCER asi to nejlepší, co se v téhle zemi poslední roky v tomto stylu urodilo. Inspirace starými GRAVE, DISMEMBER, NIHILIST, ENTRAILS je sice více než patrná, ale vše je zahráno s neskutečným přehledem a drivem. Ano, tady se cítím ve svém živlu. Víka od rakví zase praskají, hroby se otvírají a zombie pořádají ty nejzběsilejší tance. Hudba, složená pro opadávání omítky ze zdí v nějakém podzemním klubu. Všechno je neučesané a bude to lahodit uchu všech, kteří dávno opustili lesklé stránky komerčních metalových časopisů. Tohle je underground, se špinavým (přesto čitelným) zvukem, s klasickými nápady a odhodláním v srdci. Poetika hřbitovních cest o sobě opět dává vědět. A to pěkně hlasitě.

Tři songy pokaždé utečou rychle, jako krev tryskající z proříznuté tepny. Líbí se mi až grindová živelnost, projev opravdu připomíná řvoucí šelmu, která byla dlouho zavřena v podzemní kobce. Hladová, řvoucí, krvelačná. Hydra, rozzuřená až na samou hranu nepříčetnosti. Určitě jste už zažili někdy okamžiky, kdy máte sto chutí něco rozmlátit na maděru. Vezmete sekyrku, jdete do staré kůlny a když odejdete, kůlna už není. Je srovnána se zemí, rozsekaná na malé kousíčky. Adrenalin je vyplaven a vy máte obrovský pocit zadostiučinění. Při poslechu "Don´t Go In The Tomb" zažívám úplně ty samé pocity. 

THE DEAD GOATS hrají na svém novém EP velmi poctivě, krutě, šíleně a zběsile. Novinka je plná severských death metalových melodií a čerstvě otevřených hrobů. Pokud máte rádi starý poctivý smrtící kov, milujete tmu opuštěných hřbitovů a s chutí si zatancujete s nemrtvými, potom jste zde správně. Poláci do toho umí pořádně kopnout! Jsou sehraní jako samotné komando smrti. Nekompromisní, tvrdé a přesto melodické. Takové jsou skladby na "Don´t Go In The Tomb". Doufám, že se brzy dočkáme dlouhohrajícího CD. Takhle nějak si představuji samotnou smrt! Švédský death metalový masakr z Polska, při kterém praskají kosti! Vynikající!



Asphyx says:

THE DEAD GOATS play on their new EP very honest, brutal, and insanely. The news is full of Scandinavian death metal tunes and fresh opened graves. If you like plain old death metal, if you love the darkness of lonely cemeteries and you like dancing with the undead, then you are right here. Poles can really kick in! They're well coordinated as some death squad. Uncompromising, hard, but melodic. Such are the songs on "Do not Go In The Tomb". I hope the long-playing CD is coming soon. This is how I imagine death itself! Swedish death metal massacre from Poland, when the bones are cracking! Excellent!

neděle 13. prosince 2015

Photogallery - Rest In Piss - CATASTROFY, KAAR, DR.GREENSTEIN, DPK - club Božák, Teplice - 12.12.2015


Catastrofy
PHOTOGALLERY
author of photos – Bohumil Boudník, děkujeme/ thank you!
-       for original size click on photos
-       pro zvětšení klikněte na fotky

   Sobotní večírek v Teplicích patřil undergroundovému metalu. Zúčastnil se i náš severočeský kolega Bohumil, který pro nás celou akci zdokumentoval. Díky!


DPK




DR.GREENSTEIN



KAAR








CATASTROFY






MR. BOHUMIL IS CRAZY:))


OSTATNÍ FOTKY ZDE/ OTHER PHOTOS HERE

Minirecenze/minireview - NECROGOD - The Inexorable Death Reign (2015)


NECROGOD - The Inexorable Death Reign
MCD 2015, Iron, Blood & Death Corporation

Začínám mít podezření, že Mr. Rogga (PAGANIZER, REVOLTING, PUTREVORE atd.) nahraje desku s kýmkoliv, koho potká na ulici. Je to samozřejmě nadsázka, ale těch projektů je opravdu už velké množství. Tentokrát se švédský kytarový hrdina spojil s Ronaldem Jimanezem (INSEPULTO). Ten dodal svůj klasicky znějící chorobný vokál a najednou před sebou máme MCD, které překvapí svojí temnotou. Roggův rukopis je sice opět jasně patrný, ale tentokrát je vše zahaleno do až zvláštní černé aury. Album je dlouhé pouhých 22 minut. Je spíše návnadou a ochutnávkou věcí příštích. Přesto jsem ho poslouchat často a s velkou chutí.

Nahrávka připomíná nějaký hodně krvavý a lekavý horor. Některé riffy lze sice vystopovat i na jiných Roggových projektech, ale při tom množství není divu. Koho musím pochválit a kdo také dodává celé desce zcela jiný rozměr, tak je vokalista Ronald. Mám podobně zabarvené a nekompromisní hlasy moc rád a když si k tomu ještě připočtete pytel kostí, který je vám vysypán při poslechu na hlavu, myslím, že pro fanoušky old school death metalových záležitostí není moc co řešit. Album je to samozřejmě spíše pro fajnšmekry, pro věrné účastníky pohřbů, ale i tak jsem si jistý, že zrovna tento zásek by dovedl oslovit větší množství podobně naladěných lidí. Svět je někdy pěkně nechutný, krutý, ošklivý. NECROGOD se tuhle náladu povedlo zhudebnit.

NECROGOD jsou na své prvotině přesně tou kapelou, která vás absolutně uhrane. Samozřejmě, musíte mít rádi old school death metal, morbidní vokály Ronalda Jimaneze a ostré riffy Roggy Johanssona. Deska působí jako poselství, které nám zde nechala nějaká pořádně krvelačná zrůda. Přišla kdysi na tento svět ničit, zabíjet a působit bolest. Hudba NECROGOD je hodně podobná. Zlá, ošklivá, zákeřná a šíleně návyková. Pokud máte rádi pravý, nefalšovaný a reálný death metal, pak jste tady správně! Velmi dobře!




Asphyx says:

NECREGOD are exactly the band which will bewitch you on their first album. I would recommend this album to someone who likes old school death metal, morbid vocals by Ronald Jimanez and sharp riffs by Roggy Johansson. This album seems like a message from some very bloodthirsty monster. It came to this world to destroy, kill and make pain. Music by NECROGOD is very similar to this monster. It´s bad, ugly, cruel and very addicting. If you like an honest, non-fake and real death metal this is for you! Very good!

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE: Příběh šestnáctý – ozvěny rumunské


Příběh šestnáctý – ozvěny rumunské


Nás s Kytkou by to v životě nenapadlo, ale moje máma měla v Čedoku nějaké slevy a zařídila nám výjezd do rumunského letoviska Constanta. Můj otec prohlásil, že s nikým autobusem nepojede, že to odřídí autem. Kytkův táta, který s ním pracoval ve fabrice, souhlasil a tak se jednoho krásného letního dne, kdy začala na přelomu července a srpna řízená dovolená v boleslavké škodovce, vydaly dvě auta značky Škoda 120 směrem Slovensko. Já si vzal sváteční tričko Slayer a Kytka Metalllica. Oba jsme dostali spoustu rad, jak na rumunské holky, co si počít v případě setkání s hrabětem Drákulou a hromadu dalších informací, které do nás asi měsíc hustil Prcalík horem dolem.

První zastávka kousek za Bratislavou, konzumace řízků, Kytkovo tajné kouření za pumpou a neustálé nadávání jeho otce nad tím, že mu nevětrá vzduchotechnika v autě. A už je tu Maďarsko, mě neskutečně bolí mé dlouhé nohy, poskládané vzadu na base od piva a obložené bagáží. Myslím na holky, usínám a proklínám svého otce, protože nechce dělat přestávky. Šineme si to sto kilometrovou rychlostí k Budapešti a kousek za krásně ozářeným městem stanujeme někde v lesích. Usínám už jen z toho důvodu, že si mohu taky na chvilku natáhnout nohy. Se sluchátky na uších, kde mám zrovna Kreator (Extreme Aggression). Přes noc, aniž bych tuhle krásnou německou muziku vnímal, se mi vybíjejí další baterie a já marně přemýšlím, cože vlastně u toho Černého moře budu dělat? Brácha je ještě prcek, s rodičema je samozřejmě nuda a Kytku vidím každý den. Mám ksicht otráveného puberťáka a šíleně blbý kecy.

Jestli jsme hranice mezi Slovenskem a Maďarskem projeli v klidu, tak si nás, tohle podivné léto 1989, Rumuni vychutnávají jako nikdo jiný. Koukají dokonce i do pneumatik, já se musím vysvléct skoro do naha. Což o to, na celnici pracuje i moc pěkná Rumunka, ale stejně to všechno působí šíleně neutěšeným a temným dojmem. Konečně jsme v zemi pana Ceaușesca. Všude je najednou hrozná tma, nikde žádná lampa, dokonce projíždíme úplně setmělou Bukureští, jen hvězdy a nadávání mého otce za volantem. To odhodlání, konečně si užít jinou dovolenou, než v Chorvatsku, je ale veliké. Přijíždíme do Karpat a tady začíná jedna z mých největších nočních můr v životě.

Projíždíme nějaké menší městečko, s divně sprostým názvem, když tu se náhle ozve obrovská rána. „Do prdele, oni po nás hází šutry“: zaječí máma a já si mimoděk schovám hlavu do dlaní. Brácha brečí a bojíme se zastavit. Vyjíždíme na jakousi dálnici. Tedy, tak je to označeno v mapě, ale realita je jiná. Jedná se jen o rozlitý asfalt, plný děr a beznaděje. Konečně svítá a zastavujeme uprostřed absolutní pustiny. Že by chvilka klidu? Omyl, během pěti minut je kolem otevřeného kufru s potravinami a oblečením asi deset Rumunů tmavé pleti, tahají nám všechno z rukou a snaží se odnést mého bratra. Zachránilo nás druhé vozidlo naší výpravy, které víceméně účelově najelo do hloučku urputných a neodbytných zlodějů. „Mazejte do prdele:“ řve Kytkův otec ze staženého okýnka a bere do ruky hasák. Můj táta se přidává a já chráním celým svým tělem bratra. Zabírá to.

Máma málem omdlévá a Kytka si zapaluje poprvé v životě před dospělými cigáro. Nikoho to nešokuje. Nakonec kouří se svým otcem a pořádáme menší poradu. Musíme dál jet jen pohromadě, jistit se. Vyrážíme. Nekonečná silnice, občas divná městečka, u kterých máte pocit, že když zastavíte, tak už nikdy nebudete žít. Špína, šeď a volání malých otrhaných dětí: „Gumi, gumi, gumi“. Chtějí žvýkačky, pro ně jsme „zápaďáci“. To všechno v šíleném kontrastu s překrásnou přírodou hor. Nespíme, jíme jen paštiky Májka, které kolují po vozidle jako nějaká podivná dýmka míru. Brácha se strachem počůrává, klepou se mu ruce. „Jde o to, hlavně si tu dovolenou užít“: pronese moje máma do ticha a na otcovi je vidět, že mu každou chvíli praskne hlava.

Takto to pokračovalo ještě jeden den. Pak se otevřela krajina a my spatřili moře. Šedivé, ve zvláštním oparu a úplně jiné, než to, které jsme znali z Chorvatska. „Teda, nic moc, Mácháč je lepší!“: zahlásí Kytka na improvizovaném odpočívadle a jeho překrásná máma se už vidí dole na pláži. Následuje ubytování, úplata hlídačky parkoviště kartonem cigaret a konečně chvilka klidu. Pokoje jsou vcelku pěkné, i když staré. Lidi ale mají pořád takové divné pohledy. Chvilku polehávám a už máme s Kytkou sraz dole před hotelem. Kolem prochází místní milice a kouká na nás jako na vrahy. Skáčeme do vody a řveme jako na lesy. Přichází skupinka rozjásaných východoněmeckých děvčat a já blahořečím svoji učitelku němčiny, že byla tolik přísná. Jsme najednou středem pozornosti a i naši rodiče mají obrovskou radost, že se nějak zabavíme. Vyměňujeme poznatky o kapelách a jedna moc pěkná holka na mě kouká, jako na svatej obrázek.

„Hele, ve tři jsem nám domluvil schůzku, ale prej je hlídá nějakej jejich vedoucí, tak musíme po parapetu, okno bude otevřený“: slibně mě navnadí Kytka a dodává, že slečny mají i nějaký chlast, přivezený z domova. Ono to tady nebude zase tolik špatný, říkám si a beru z kufru dva kartony cigaret na úplatky. Kdybych já blbec věděl, jak nám za chvíli budou chybět.  Ve tři ťukám na dveře Kytkova bytu a přistihuji jeho mámu v krásných plavkách. Koukám s otevřenou pusou, ona se směje a dává svému synovi několik marek, že prý ať holkám něco koupíme. Vylézám na úzký parapet, pokládám jednu nohu za druhou a ve třetím patře hotelu působíme jako dva holubi na báni. Těšíme se moc. Jsem u okna první a zadýchaný.  „Třeba dnes zasunu do nějaký Gertrudy“: ozve se za mnou a jedna z děvčat otevře prudce okno. Bohužel ven, ne dovnitř, jak by se slušelo v civilizované zemi. Ztrácím balanc a padám. Dlouho, jako pytel brambor. Moje maličkost zaduní dole pod hotelem. Trefil jsem se přesně na betonový sokl. Přímo na břicho. Zaskučím, chvíli se pokouším slézt, ale omdlévám.

Z vyprávění vím, že Kytka vzbouřil celý hotel. Prý to bylo jako v nějakém akčním filmu. Sanitky, policie, houkačky, ječící holky, plačící matky a u toho všeho chudák Kytka, který se tváří, že umírám. Prý jsem k tomu neměl daleko, prozradí mi před delegátkou doktor. Každá věta jde přes ni, umí pouze rusky, německy a rumunsky, moje máma jen německy.  Odvážejí mě na pitevnu, vlastně to tam jen tak vypadá, možná bych si tipnul i veterinu, nevím, ale kolem na chodbách se válejí na dekách ranění, přelézají je děti a všude se ozývá hrozný řev, tak si myslím, že už jsem dávno mrtvý. Ale kupodivu nejsem, je tu konečně můj pokoj, prý pro zahraničí hosty. Vedle v posteli nějaká blondýna, říkají, že s pohlavní chorobou a z Polska. Opět se ocitám v mdlobách a probouzím se jen ve chvíli, kdy mi zabodávají do levé půlky zadku další a další jehly s nějakou omamující látkou. Pamatuji si jen obrovské slunce, které je pokaždé jinak vysoko, nemám vůbec pojetí o čase.

Prý jsem byl v tomhle stavu několik dní. Ležel jsem na tom smradlavém kavalci a bylo mi líto sestřiček, protože doktoři na ně šíleně řvali. Jako zahraniční pacient jsem měl určitá privilegia. Třeba jsem dostával jídlo, které jsem ale nemohl pozřít. Kupříkladu taková zemlbába, kde jsou místo jablek mořské plody, pro mě rozhodně nebyla. Velebím raději české piškoty a jídlo rozdávám dětem. Rozkřikne se to a v našem pokoji se tvoří fronty. Mám přidělenou jednu učenkyni, která mě hlídá ve dne v noci. Má krásně tmavý korálkovitý pohled a usmívá se jako andílek. Neumí mluvit jinak než rumunsky, přesto trávíme dlouhé hodiny zíráním do očí, občas mě pohladí po tváři a dokonce jmenuje několik metalových skupin, které zná. Mít nějakou sílu, asi bych si s ní dal rande, takhle ale jen počítám okamžiky, kdy přijde její obrovská stará kolegyně a začne ohřívat na kamnech lahvičky s dalšími léky. Pak našroubuje jehlu a já se modlím, aby byla sterilní. Nepřijde mi, ale to tady nikdo neřeší. Občas mám halucinace, můžu ležet jen na pravé straně těla a hlavně mě neskutečně bolí břicho.

„Co ti je?“: ozve se "česko-polsky" z postele v protějším rohu. Je noc a já si poprvé uvědomuji, že nejsem v pokoji sám. Zvedá se nádherná blonďatá Polka Alesandra a vypráví mi o tom, že je z Wroclavi a že je tady na dovolené s rodiči, dokonce ve stejném hotelu jako já. Pak se rozbrečí a není k utišení. Když šla večer sama na pláž, zaplavat si, tak (jak byla každý den zvyklá) ji přepadla parta Rumunů a hodinu ji znásilňovali. Kdyby nepřispěchal na pomoc jeden zaměstnanec recepce, asi by tam zemřela. Ze své vrozené vnímavosti se mi ji chce hrozně obejmout, ale nejde to, nemůžu se zvednout. Pláče dál, dlouho a nad městem září tisíce hvězd. S Aleksandrou si další dny často lámaně a rukama povídám, je na tom jako já, taky kdysi prokletá thrashem. Vypráví o polské scéně, o klubech, o kapelách a mezitím ji v návalech tečou slzy. Přijdeme si, jako bychom se znali od malička, jako by patřila mezi nás, na panely, do garáže, do hospody U Dubu.

„Asi umírám“: říkám Kytkovi, když přijde na návštěvu. Je opálený a měl něco s Gertrudou. Přišel se rozloučit, odjíždějí. Objímáme se a modlíme se spolu, abychom se setkali v Boleslavi. Odkazuji mu pro jistotu všechny své kazety a najednou je pryč.

Já po týdnu připomínám stín a začíná být problém s placením. Nakonec se prý vše dle doktorů nějak neustálými injekcemi samo vyřeší a já po 14 dnech v lazaretu smrti vylézám na rozžhavené slunce a několikrát cestou upadnu na schodech. Jsem slabý jako moucha. Ale té radosti! Otáčím se, v okně stojí Aleksandra a mává mi. Ještě si tady pobude, má syfilis, který chytla od jednoho násilníka. Potkáváme ještě její rodiče, matka pláče a my vyrážíme k hotelu. Musíme si sbalit, zítra jedeme domů. Konečně! Břicho mám nafouklé, jsem shrbený a prý mi tam praskla nějaká žíla nebo co. Mám se nechat operovat doma. O tom, co jsem dostal do žil, se v životě nedozvím. Žádná zpráva neexistuje, i když o ni několikrát žádáme. Usínám v hotelovém pokoji a sním na posezení jedno balení polo-máčených sušenek. Nějak nechápu, jak bych mohl zítřejší cestu domů přežít.

Pokud bych měl definovat peklo, nastalo právě druhý den po odjezdu. Na házení kamenů na auta, na zloděje, na nedostatek jídla i vody se dá docela zvyknout, člověk přežije i bez peněz, ale ta bolest, kterou jsem zažíval ty tři dlouhé dny, kdy jsem doslova řval, aby to skončilo, bych nikomu nepřál. Křičel jsem i v noci, tentokrát jsme spali na opuštěných místech ve stanu, táta vždy na stráži a máma u mě, otírající mi zpocené čelo. Halllelujah!, za chvíli bude Maďarsko, prohodíme mezi sebou, když mineme nakřivo posazenou značku. Je tma, ale jede se najednou o něco veseleji. Jenže, čert nikdy nespí a náhle se ozve šílená rána. Vjeli jsme do nějaké hluboké díry v silnici a urazili převodovku. Máma vylézá z auta a na patníku zase asi po sté pláče. Brácha se přidává a otec vypouští z úst slova, která jsem od něj ještě nikdy neslyšel. Já jsem vcelku rád, protože to alespoň chvilku nedrncá. Usínám vedle v pangejtu a pak se stane zázrak.

U krajnice staví německý mercedes a vylézá asi dvoumetrový blonďák. Německy zdraví a nabízí pomoc. Odtáhne nás do civilizace, do Maďarska. Máma trhá podšívku ve své bundě a vyndává zásobu marek pro případ krize. Již podruhé, první půlka padla za nemocnici. Opraváři se sice neumí domluvit, ale zdá se, že své práci rozumí. Bohužel se ukazuje, že to není tak docela pravda, protože zaplatíme dvakrát tolik a ještě nelze zařadit pátý rychlostní stupeň. Občas to někde v podlaze vozu taky divně chrastí. Přesto pak překonáváme, po dvou dnech nečinnosti a mého bědování v místním kempu, Maďarsko. Sláva, Slovensko, hurá! Kousek za Bratislavou nás máma vyhání na pole pro kukuřici, protože abychom měli na benzín, musíme omezit jídlo. Poslední dny ale slibuje, že máme doma v mrazáku maso ze zabijačky a že bude vařit. Každý si objednáváme svoji oblíbenou porci.

Když pak spatříme ceduli Mladá Boleslav, i na otcovi je znát, že je naměkko. Zajíždíme mezi panelové domy, vysedáme a už k nám běží sousedka. Taková ta stará, opelichaná drbna.„Asi máte v bytě mrtvolu, hrozně to tam smrdí, už jsem chtěla zavolat policii“: řve mezi bloky, aby to každý slyšel. Otevíráme dveře do bytu a omdléváme nasládlým puchem. Vyhnil nám mrazák, odtekl i se slibovaným masem na zem. Zvracím a padám na svoji postel. Je mi všechno jedno a chci umřít. Místo toho usínám, omámen několika modrými prášky, které jsou mi přineseny s nejlahodnějším čajem, který jsem kdy v životě pil.

Naše rumunská anabáze dokonale prověřila moji víru v sebe sama. Nikdy jsem nic podobného do té doby nezažil a moje bolest by vydala na jeden almanach. Doma jsem byl několikrát vyšetřen, dvakrát operován a nakonec zašit a prohlášen za zdravého s výstrahou. Nemohl jsem dva měsíce chodit ani na tréninky karate, ani na panely, dokonce jsem nemohl vůbec nic. Ještě první týdny na střední škole jsem se zapsal u tělocvikáře jako lempl a lenoch. Bolelo mě pořád břicho. Prasklá a naražená žíla byla sice vyjmuta, ale hojilo se to špatně. Dodnes ale nikdo neví, co to se mnou v rumunském lazaretu dělali. Teď už mě dávno nic netrápí, ale s Kytkou jsme si ještě dlouhá léta říkali, že jsme tenkrát několikrát přežili svoji vlastní smrt. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

TWITTER