V melounovém cukru - Richard Brautigan
2018 (1968), Argo
Bývala to krásná doba objevování. Měl jsem ještě hlavu nezanesenou přemírou informací. Zajímala mě moje budoucí žena, hudba a knížky. Sesedli jsme se ten památný večer na terásce na náměstí v Plzni. Pamatuji si, že se holky shlukly k sobě, protože je naše řeči zase tolik nezajímaly. Měli jsme se asi bavit o nějakém sportu, autech nebo třeba nadávat na politiku, ale my řešili filmy a hudbu a hlavně knihy. V melounovém cukru mi přinesl, jak jinak, můj výhradní dodavatel dobré literatury, Michal. Řekl mi, že je skvělá, ale ji poprvé četl, když si zahulil nějakou dobrou trávu. Ještě v hospodě jsem prolistoval stránky a moc jsem se netvářil. Slova mi připadala napsaná nějak divně a i téma mě příliš nezajímalo. Není to lehké čtení. Musíte mít opravdu velkou fantazii. On byl také autor duševně nemocný. Přesto jsem si výtisk vzal, uložil jej do žebradla a zapomněl na něj.
O víkendech jsme hodně cestovali. Byl jsem stále ve vlaku. Do Jizerek, do Boleslavi, do Tábora. Někdy jsem jel sám, někdy ve dvou, a tak byl čas na čtení. Kniha mě poprvé chytla někde mezi Berounem a Rokycanama. Byl jsem zrovna na chalupě. Tahal jsem dříví z lesa, stříhal plot a ruce se mi klepaly tak, že jsem se nemohl ani pořádně najíst. Měl jsem velký hlad a skoro žádné peníze, které jsem si šetřil na pivo. Než jsme dojeli do Plzně, měl jsem knížku přečtenou. Před Plzní byla menší výluka a tak se čekalo. Znáte takový ten pocit, že jste už něco někdy zažili? Mě se to stalo znovu jeden červnový víkend. Ano, letos se vše opakovalo. Tahání dřeva, stříhání plotu. Jen těch peněz jsem měl o trošku víc. Knížku dodnes Michalovi dlužím. Nějak ji u mě zapomněl. Odvezl jsem ji na chalupu a vrátil se k ní až letos, když si obnovuji staré čtenářské deníky, co jsem si vedl ještě na koleji. A musím říct, že se dnes dívám na V melounovém cukru trošku jinak. Myslím si, že ji víc chápu, že víc vím, co nám chtěl autor sdělit.
Je to poetická próza, ovlivněná surrealismem i dada. Je to morbidní groteska, underground, alternativa. Traduje se, že beatníci, ke kterým je někdy Richard Brautigan řazen, rozdávali své knihy lidem na ulici. Richard prý tu svoji vytiskl na papírové pytlíky s bylinami a dodnes se jedná o velmi ceněné sběratelské kousky. On je vůbec zajímavý celý život autora. Koneckonců, tak tomu dost často bývá. Možná právě proto můžete v příběhu potkat tygry, kteří trestají rodiče tím, že je sní a pak učí sirotky násobilku. A hlavně melounový cukr, ze kterého je vystavěno úplně všechno. Celý děj je takový poklidný, naivní, přesto v pozadí pobublává něco děsivého, hrozného. Možná právě tenhle pocit mě přesvědčil, abych dal knize šanci na konci devadeátých let i letos. Je svým způsobem velmi originální, jiná, v mnohém mrazivá. Alespoň takový pocit z ní mám já a v menší míře i moje žena, která jí ale vnímala přeci jen trošku jinak. Ono totiž, když začnete číst, tak se musíte prokousat několika stránkami, než začne děj.
Je to utopie, pro někoho podivné představy, zvláštně poskládaná slova. Nenechte se ale mýlit, kniha je promyšlená, inteligentní a zajímavá. Když se konečně vlak zase rozjel a já měl dočteno, díval jsem se z okna a hodně jsem přemýšlel. Přijel jsem domů a napsal recenzi na nové album kapely SOMNIATE, která se shodou okolností ve svých textech touto knihou také zabývá. Všechno mi sedlo tak nějak krásně dohromady, že mi v pondělí vůbec nevadilo, že musím zase do pracovního procesu. Bylo brzy ráno a já zase jednou nevěděl, jestli byl můj sen opravdu jen představou nebo jestli jsem jej už někdy zažil. Myšlenky se mi tentokrát třídily velmi pomalu. Jakoby byl můj mozek opravdu obalen v melounovém cukru. Ten den se mnou nebyla moc řeč. Ono taky, nějaké knihy dneska nikoho moc nezajímají. Rozhodně ne mé kolegy v práci.
Je prostým faktem, že mezi beatníky si hodně vybírám. Některé nechápu vůbec, od jiných se mi líbí jenom některé knihy. Richard Brautigan je ale můj oblíbený autor. Možná i kvůli tomu, že je přeci jen jiný. Sedl mi V melounovém cukru, i třeba Horoskop orloje a Chytání pstruhů v Americe. S doporučením budu tentokrát velmi opatrný. Nevím, jak přistupujete ke knihám vy. Já kupříkladu stejně poslední roky převážně čtu už jen staré sci-fi a nové detektivky. Ale je pro mě hrozně příjemné občas zavzpomínat na staré časy. Oživit si vzpomínky a přečíst si znovu příběhy, které mě kdysi ovlivnily. Je to vlastně v závěru velmi jednoduché. Máte otevřenou mysl? Dovedete překousnout složitější styl psaní? A nebo taky...jste rádi, když můžete na chvilku uniknout ze současného světa? Potom je kniha určitě pro vás. Pokud to máte jinak, tak si přečtěte něco jiného. Děkuji moc za pozornost!
"V melounovém cukru se skutky dály a naplňovaly, jako se můj život děje a naplňuje v melounovém cukru. Povím vám o tom, neboť jsem zde a vy vzdáleni."
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Naivisticky stylizovaná poetická próza s prvky černé grotesky, dada a surrealismu je originálním dílkem alternativní, undergoundové kultury druhé poloviny 60. let. Přenáší čtenáře do utopické komuny jáMOR, kde nalezneme obrovskou sochu fazolového lusku, tygry, kteří pojídají rodiče zaživa a učí sirotky násobilku, vypravěče beze jména a hlavně melounový cukr. Je to hmotný i nehmotný stavební materiál, z kterého jsou zhotoveny mosty, slunce a vlastně celá knížka.
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
