DEADLY STORM zine: #ataraxie

ATARAXIE - Le Déclin

CD 2024, Ardua Music & Weird Truth Productions

for english please scroll down

Vím, že se jednou rozplynu v temnotě. Jsem jedním z mnoha. Obyčejným číslem v davu. Přesto si myslím, že bych měl nalézt klid. Snažil jsem se nikomu neubližovat. Ale třeba se bojím zbytečně. Možná se jenom rozložím v zemi. Shniju a sežerou mě červi, úplně stejně jako ty, kteří byli celí život zlí a plní nenávisti. Přemýšlím o tom, když vstupuji do studeného jezera v horách, přemýšlím o tom, když poslouchám novou desku francouzských smutkařů ATARAXIE. Vznáším se na vlnách a zadržuji dech.

Kolem mě plují nafouklá těla utopenců. Stromy se sklánějí skoro až k zemi a jsou tichým mementem. Zastavení, spočinutí. Uvědomění. Tichý šepot nemrtvých. Přesně taková slova mě napadají, když pomalu přidávám hlasitost. Surový death metal se zde potkává s doomovou pomalostí, s pochmurnými náladami. Mnohdy býváme až příliš zahleděni do sebe a nevidíme bolest ostatních. Zavírám oči a padám do hlubiny. Do kostí se mi dostává postupně chlad nicoty.

"Le Déclin" je pro mě jednou z nahrávek, které mají ještě jeden rozměr. Nejedná se jenom o skvěle provedenou hudbu se spoustou pochmurných nápadů, ale také o názor, myšlenky. Jako když padá listí ze spálených stromů, jako když jdete tichou lesní pěšinou, jako když potkáte první mráz a čtete si dobrou knihu u ohně olizujícího včerejší den. Francouzi vás vezmou na výlet do vašeho vlastního nitra. Někdy bývá těžké vydržet sám se sebou, se svými démony. ATARAXIE je přesně tím druhem kapely, která vás donutí se zastavit. Zažíval jsem podobné pocity jako při meditacích. Pomalé, táhlé melodie jsou jako pradávná mantra. Opakující se motivy se mi zadřely hluboko do hlavy. Rád jsem se k desce vracel, obzvláště ve chvílích, když venku pršelo a déšť bubnoval na okno. Jakoby mi kapela nastavila zrcadlo, ve kterém se odráží můj vlastní pokřivený obraz. Pokud máte rádi kapely jako diSEMBOWELMENT, EVOKEN, ESOTERIC, CATHEDRAL, MOURNFUL CONGREGATION, MY DYING BRIDE a INCANTATION, tak by se vám mohlo líbit i tohle nové album. Je totiž po okraj narvané bolestí, smutkem, utrpením. Uvědomujete si, že už dávno nežijeme své vlastní životy? Sdílíme svoje svědomí a cítíme se nadopováni vlastní hloupostí. Netuším, jak z toho ven a ani ATARAXIE nedávají rozhřešení. A tak zase jednou vypínám všechny sítě světa a vydávám se do lesů. Až k jezeru. Vím, že se jednou rozplynu v temnotě. Jsem jedním z mnoha. Obyčejným číslem v davu. Přesto si myslím, že bych měl nalézt klid. I stane se. Funeral doom death metalový obřad, na kterém bude vaše duše roztrhána na kusy! Zrcadlo nastavené našemu vlastnímu smutku!

Asphyx says:

I know that one day I'll disappear into the darkness. I am one of many. A mere number in the crowd. Yet I think I should find peace. I tried not to hurt anyone. But maybe I'm afraid for nothing. Maybe I'm just gonna decompose in the ground. I'll rot and be eaten by worms, just like those who have been evil and full of hate all their lives. I think about it when I step into a cold lake in the mountains, I think about it when I listen to the new record by French mourners ATARAXIE. I float on the waves and hold my breath.

The bloated bodies of drowning men float around me. The trees lean almost to the ground, a silent memento. A pause, a rest. Awareness. The quiet whisper of the undead. Those are the words that come to mind as I slowly turn up the volume. Raw death metal meets doomy slowness, with sombre moods. Often we are too inward looking to see the pain of others. I close my eyes and fall into the depths. The coldness of nothingness gradually gets into my bones.

"Le Déclin" is for me one of the recordings that have another dimension. It's not just about well performed music with lots of gloomy ideas, but also about opinion, thoughts. Like when the leaves fall from the burnt trees, like when you walk through a silent forest path, like when you meet the first frost and read a good book by the fire licking yesterday's day. The French take you on a journey into your own heart. Sometimes it's hard to stand alone with yourself, with your demons. ATARAXIE is exactly the kind of band that makes you stop. I experienced similar feelings to meditations. The slow, drawn-out melodies are like an ancient mantra. The repetitive motifs drilled deep into my head. I loved coming back to the record, especially when it was raining outside and the rain was drumming on the window. It was as if the band had set up a mirror to reflect my own distorted image. If you like bands like diSEMBOWELMENT, EVOKEN, ESOTERIC, CATHEDRAL, MOURNFUL CONGREGATION, MY DYING BRIDE and INCANTATION, you might also like this new album. It's filled to the brim with pain, sadness, suffering. Do you realise that we're not living our own lives anymore? We share our consciences and feel fed up with our own stupidity. I have no idea how to get out of it, and even ATARAXIE doesn't give absolution. And so once again I turn off all the networks of the world and head into the woods. To the lake. I know that one day I'll disappear into the darkness. I am one of many. A mere number in the crowd. Yet I think I should find peace. And I will. A funeral doom death metal ceremony where your soul will be torn apart! A mirror held up to our own sadness!