Příběh čtyř stý osmdesátý první - Oči zářící do tmy
Léto, budiž pochváleno, říkáme stále dokola. Zrovna jsme ušli spoustu kilometrů. Kluci se drží u kluků a holky klábosí spolu. Neviděly se dlouho. Tři slečny v nejlepších letech, co se znají od mateřské školky. Dvě budoucí učitelky a jedna ekonomka. Je radost na ně pohledět, ale nejen to, jsou milé, je s nimi legrace a tak se vzduchem vznáší takové to milé chvění, energie, která létá vždycky vzduchem, když se potkají milí lidé. Vlastně už ani nevím, koho to napadlo. Seděli jsme v jedné z táborských hospod, vzpomínali na dětství a pak někdo řekl nahlas. Co takhle zítra vyrazit kousek vlakem, pak spoustu kilometrů pěšky? Dojdeme na Orlík, dáme nějaký koupání, pivo a léto budiž pochváleno. Jo, už si vzpomínám. Byl jsem to asi já, kdo tuhle akci vymyslel. Protože jsem se u Lužnice rozněžnil, když jsme pozorovali vodáky a vodačky, co měly košile na uzle smotané pod prsy. Mávali jsme jim a křičeli taky ahoooj. Bylo to moc fajn. Teď taky, jen jedna z dívek propichuje už asi pátý puchýř. Není zase tolik zvyklá chodit. Drží se ale hrdinně a když potkáme potok, tak do něj ponoří nohy a dělá pusou, že to syčí.
Chvíli se s blondýnkou zdržíme, obejmu ji a zatáhnu z legrace za křoví. Za námi ale praskne větývka a ona se bojí. Někdo tu je. Mávnu rukou, to bude nějaký srnec, ten bude vyděšený víc, než ty. Máme v nohou nějakých dvacet kilometrů, když potkáme tábořiště. Nikdo nikde, tak rozbijeme stany, sesedneme se kolem kotle, naházíme do něj vše, co máme k dispozici. Chutná to podivně, ale nám to nevadí. S rumem, pivem a krásnou holkou po boku ani nemusím jíst. Začnou nás štípat komáři a tak si zalezeme do spacáků a chrníme během několika okamžiků. Tedy já, já jsem vždycky jako dudek, jako kus pařezu. Blondýnka spí lehce, jako by hlídala. Probudí mě uprostřed noci. Musím na záchod, řekne a já rozespalý namítám, že to za ní neudělám. Prý pojď se mnou, bojím se. Vstanu, ani se neobouvám. Ona si zaleze bokem, sedne si na bobek a po chvilce děsně zařve. Z vedlejšího stanu ihned vyběhne Venca (táborský), klacek v ruce a s pohledem bojovníka stojí rozkročen. Co se děje? Vylézají ostatní. Někdo tam byl! Klepe se moje milá a my kluci, se vydáme mezi stíny. Nikoho nenajdeme. Jenom nedopalek cigarety. Ten tady ale může být spoustu let. Nějakej magor, co neví, že v lese se nekouří.
Ráno mi blondýnka říká, že skoro nespala. Naslouchala lesu a je pěkně unavená. A tak přizpůsobíme rytmus chůze jí. Vyleze slunce a všechno vypadá třpytivě, krásně, svěže. V nějaký vesnici, kterou potkáme, nakoupíme proviant. Venca pořád žvejká máslový sušenky. Mám je taky rád a tak jdeme vepředu. Ostražití, co kdyby náhodou, ehm. Poslední jde David od budoucí ekonomky. Taková velká láska, ale pořád se mezi sebou dohadují. Neklidné duše, řekl bych. Budoucnost mi potom moje slova potvrdí. Nikde ale nikdo není. Jen když procházíme kolem samot a štěkají na nás psi, cítíme pohledy lidí za záclonami. Mám v zásobě spoustu hororových příběhů, ale takhle za dne, za světla, nezní vůbec děsivě. Blondýnka je na mě trošku naštvaná, že jí nevěřím. Ale to víš, že jo. Jen ať zkusí někdo přijít, dáme mu do držky, křiknu směrem do lesa. Odpovědí je mi jenom výkřik nějakého ptáka. Ještě deset kilometrů a budeme na Orlíku, hlásí Venca, když vše dopočítá z mapy. Jdu se podívat a navrhnu, že bychom si trošku zašli. Bude to hezčí cesta. Ještě jednu noc v lese? To nedám, šeptá mi moje milá. Přitulí se ke mě a já se cítím jako děsný lovec, trapper a indián.
Obědváme za chůze, zastavujeme spíš na místech, kde se to hodí. Bolí nás nohy, ale pivo máme, tak zase rozbijeme stany. Tentokrát je to mýtina, uprostřed lesa. Na všechny strany je vidět. Klábosíme, řešíme všechno a všemu samozřejmě s přibývajícími pivy i rozumíme. Někdo podřimuje, jsem z posledních, kdo odpadnou. Tentokrát nás probudí Vencova dívka. Celá vyděšená si ani neobleče džíny. Ihned jdeme zase do tmy. Na chvilku, ale opravdu jen na okamžik mám pocit, že někoho vidím. Postavu mezi stromy. Ale kdo by to byl? Co za magora by chodilo v noci lesem? Dáme s klukama hlavy dohromady a abychom holky uklidnili, tak vymyslíme, že budeme držet stráž. Jdu samozřejmě jako první, čekají mě tři hodiny ve tmě. Usnu během chvilky. Jsem hrozně unavenej. Takže mě nikdo nevystřídá. Probudí mě až blondýnka, která jde na záchod. Zeptá se mě, jaká byla noc. Zamachruju, že v pohodě. Pomalu vylezou ostatní. Chceme si uvařit čaj, ale nemůžeme najít vařič. Zmizelo ale i spousta dalších věcí. Někdo tady byl. Všem zatrne. Neznámý stín nám narušil soukromí. Rozeběhnu se do stanu. Peníze najdu, nůž a doklady taky. Ale mojí holce zmizí nějaké oblečení.
Jsme naštvaní. Ještě včera jsme neustále vtipkovali. Teď jdeme tiše a opatrně. Neustále se ohlížíme za sebe. Je nám tak nějak divně. Aspoň, že nikdo nic nevyčítá mě. Tíží mě svědomí. Proč jsem musel usnout? Padne i názor, že bychom mohli zajít na policii. Jenže tenkrát to probíhalo tak, že většinou podobné věci nikdo neřešil. Zapsali si to, měli kolikrát i blbý kecy. Vzdali jsme to a pokračovali dál. Postupně, jak jsme polykali další kilometry, se naše nálada pomalu zlepšovala. Holky se sice držely spíš u nás, nikdo se pro jistotu necoural, ale jinak to byl přesně ten typ silné party a osobností, kteří něco vydrží. Orlík je nádherný. Obejdeme jej skoro celý, zavítáme i do hospody. Vyprávíme ostatním, co jsme zažili a oni kroutí hlavou. Sedí tu s námi i takový starý tramp. Moc nemluví, ale když už, tak to stojí za to. To je ten, jehož oči září do tmy. Řekne a musí to několikrát opakovat. V pajzlu je ticho. Servírka mávne rukou a poklepe si na čelo. On je tady Lojza trošku magor, viď? Vyplašíš mi hosty. Ale on mluví dál. Moc to nedává smysl, ale chápeme ho. Nejdřív se prý ozývají kolem různé zvuky. To si vybírá svoji oběť. Potom se vkrade do tábořiště a vezme si nějaké věci. A nakonec...nakonec přestaneš kecat nebo ti už nenaleju. Řekne mu paní a on raději zmlkne. Chvíli je ticho, ale pak se zase rozproudí zábava. Je světlo, co by se komu mohlo stát. Když jdu ale kolem něj na záchod, mumlá si stále dokola...zářící oči, zářící oči.
Všichni na mě sborově zařvou, abych toho nechal. Dnes ne! Žádné hororové příběhy. Není na to nálada. Třeba nás fakt někdo sleduje. Raději tedy rozebírám muziku, básním o koncertech, na kterých jsem letos byl. Rozdělám oheň, zbylo na nás místo úplně na kraji kempu. Vyřežu si z větve klacek, který mám pořád u sebe. Hele, tady to bude na pohodu, sem se nikdo neodváží. Vystřídáme se v umývárně, ještě něco malého zakousneme a naplánujeme výlet na druhý den. Usnu zase jak zabitej a jak už se stává zvykem, probudí mě blondýnka. Někdo tu je. Vstanu a jsem připraven. Jestli to je ten zloděj z lesa, sejmu ho. Zmlátím ho klackem a přerazím mu všechny nohy. Jenže nikoho nemůžu najít. Obcházím kolem našich stanů, až dojdu k rezavému plotu. Chce se mi na záchod a tak začnu močit. Klacek opřený o nohu. Jasně, že je tam. Stojí u keře a jeho oči opravdu žhnou. Málem si počůrám nohavici, jak se leknu, ale pak se naštvu. Ty magore, pojď! Oběhnu plot a vydám se k němu. Nikdo tam není. Ještě chvilku chodím kolem a v ruce potěžkávám klacek. Jsem připravený. Ale nic.
Ráno mi všichni věří. Možná to je legenda, nějaký hromadný přelud, možná jen někdo tupý, nevíme. Ve dne se to nezdá, to je pohoda, ale v noci je nám to hrozně nepříjemný. Řekneme to správcovi a on jen kývne hlavou. No, dělám tu dvacet let a občas nám o něm lidé vyprávějí. Já ale nikdy nikoho neviděl. Hodíme si věci do úschovny a na Slapy jedeme lodí a pak pěšky. Je to super výlet, slunce svítí, je nám moc dobře. Kecáme, užíváme si léto, které je opět pochváleno. A když se jdeme koupat, tak se dokonce zasním. Skáčeme do vody, cákáme a děláme blbosti jako malý děti. Souboje, kdy máte holku na ramenou jsou samozřejmé. Jsme v nejlepším, když blondýnka vykřikne. Někdo tam je! Koukneme ke břehu a fakt, že jo. Chlap, ale bez zářících očí. Vypadá jak úchyl a taky jím je. Divně se usmívá a vypadá to, že si ho honí. Ty kreténe, zařveme s klukama a vydáme se z vody ven. Bereme do rukou klacky, běžíme za ním, ale uteče nám. Je děsně rychlej. A už se nikdy nevracej. Holkám zmizí spodní prádlo, tak jdou naostro, než jim uschnou plavky. Pak se převléknou. Co tohle může bejt za úchyla?
Výlet je tak trošku pokažený. Ale jsme mladí, na dnešní diskotéku samozřejmě zajdeme. Hraje tu nějaký místní DJ, co má rád starý kapely. Dává to on i my dobře, tancujeme, rozděleni do dvojic si šeptáme hezká slova do uší. Usmíváme se těšíme se na stan. Jsme asi opilí, blondýnka se lekne, když ji položím na záda a na zemi je moje vyřezávaná hůl. Odkopnu ji stranou a vlezu si k ní pod rozepnutý spacák. Když jsme v nejlepším, zahlédnu stín. Nepřipomíná mi nikoho z nás. To bude zase on, leknu se, rychle si obléknu kalhoty a opatrně vylezu ven. Opravdu. Stojí zrovna u Vencova stanu. Pomalu jim rozepíná stan. Ty vole, on je chce zase okrást. Uvnitř oba chrní a nevědí o světě. Přemýšlím, kam ho praštit. Zvolím záda. Do hlavy bych ho taky mohl zabít. Klečí a honí si ho. Do prdele, řeknu a napřáhnu se. On mě zmerčí a otočí se. Pokusí se ohnout, ale moje hůl už mu dopadne na hřbet. Všimnu si, že má vyplazený jazyk. Vypadá jako zrůda, jako debílek. Švihám ho hlava nehlava a nadávám mu. Mezitím vyleze Venca a pomůže mi ho svázat. Řvu na něj, co to dělá, zloději, úchyle, kreténe. Ale on se jen tak nějak divně směje.
Probudíme půlku kempu. Správce zavolá policii. Těm to trvá snad dvě hodiny, než přijedou. Mezitím se pomalu rozední. Nejdřív to vypadá, že vyslýchají mě. Připadám si, jako bych něco provedl. Nakonec se zjistí, že je to nějaký místní blázen, co chodí šmírovat holky k vodě. Přijedou jeho rodiče, děsně se omlouvají a mě je ho skoro až líto. Odvedou si ho a když odchází, zrovna vylézá ze stanu Lojza. Procedí mezi zuby, že to není on, že mu nezáří oči. Za světla si uvědomím, že je nějakej menší, než ten u vody, než ten u křoví. Chci to všem říct, ale nestihnu to. Z jednoho stanu se ozve děsnej řev. Já ho zabiju, já ho zabiju. Nejdřív nevíme, co se děje. Potom se objeví chlápek, co tu je s dcerou, něco kolem třinácti. Drží ji v náruči a ona pláče. Je celá špinavá. Prý byl někdo u ní ve stanu, vlezl tam, dal jí ruku na tvář, aby nemohla křičet. Osahával ji a hladil ji. Chce se mi zvracet. Je toho na mě moc. Nakonec musím bokem a hodím tam obrovskou šavli. Policisté se vrátí a začnou doopravdy vyšetřovat. Nikoho ale nechytí. Je mi líto té malé holky, která pořád natahuje. Neznásilnil ji, jen se nemohla hýbat. Byl to prý velký chlap a zářily mu oči. Všem se nám rozklepou kolena.
Do Tábora jedeme raději vlakem a ten večer pro jistotu nikam nejdeme. V noci se probudím. Vlastně ani nevím proč, asi nějaký divný sen. Jdu na záchod, napiju se mléka, protože mám po tom všem pití podrážděný žaludek. Rozhrnu záclony a mám pocit, že ho vidím, jak stojí na ulici. Ne, to není možný. Když se otočí, tak je to samozřejmě jen soused, co nemůže spát a venčí psa. Ale stejně...co kdyby...
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
