Horečka - Deon Meyer
2018, MOBA (Moravská bastei)
Když už se nám poštěstí a je v Plzni nějaký zajímavý koncert, tak chodíme na rozplavby. Popíjíme pivo a probíráme věci, o kterých se normálně lidi baví. Život, hudbu, ale hlavně knihy, protože jsme oba s Gorem poctiví čtenáři. Jako za starých dobrých časů si dáváme tipy, snažíme se překvapit jeden druhého nějakým novým autorem, příběhem. Od Deona Meyera jsem ještě nikdy nic nečetl. A tak mi přistála ve whatsappu oskenovaná obálka. Trošku jsme se opili, vyčistili hlavu od všedních starostí a restartovali své mozky. Já vím, děláme to postaru a boomersky, ale zase na druhou stranu, fyzický kontakt, pokec, reálnou hospodu ničím nenahradíte. Alespoň si to pořád myslíme a žijeme tak. V sobotu ráno mě bolela hlava a chvilku mi trvalo, než jsem si všechno uspořádal v hlavě.
Šel jsem ven a tentokrát mě doprovázel můj syn. Znáte to, pokračovatel rodu, který tak nějak podvědomě kopíruje styl všech puberťáků. Máme za sebou období rebelie, které zvládl na výbornou. Docela jsme se nasmáli. Bude z něj jednou dobrej chlap a jsem na něj hrozně hrdej. Sice moc nečte, ale jinak je chytrej jak vopice. Pokecáme a když se vrátíme domů, konečně se podívám na Horečku. Seženu ji levně a v pondělí ihned vyzvednu v Zásilkovně. Mám tyhle post-apokalyptické příběhy rád. Sednu si do křesla a čekám, až udeří desátá večer. To jezdívám pro manželku do nemocnice. Syn mi řekne, že jde s klukama ještě ven. Pořád se někde toulají, kecají a mají partu, jako kdysi já. Jenže najednou nejsem v Plzni a nedívám se mraky, ale na Zemi, která má za sebou epidemii smrtelného viru. Se vším, co k tomu patří. Pamatujete před pár lety, když bylo všechno zavřené? S rouškami na puse jsme se báli ostatních i sami sebe. Ti, co nevěřili, umírali a nebo se stali zlými. Společnost byla rozdělena.
Je to pořádná nálož, nějakých 640 stránek, což je opravdu porce. Ihned jsem se začetl. Je to silný příběh, o otci a synovi. Je to vize o lepším světě, který chtějí vybudovat. A je to také kniha se zvláštně smutnou atmosférou. Není dokonalá, některé věci mi trošku technicky neseděly, ale mám fantazii a tak jsem je autorovi odpustil. Moc dobře vím, že o to tu zase tolik nejde. Někdy si říkám, když se ke mě dostane, co se děje kolem nás, ve světě, jak mají lidé čím dál tím větší psychické problémy, jak nedokáží žít bez sociálních sítí, jak jsou závislí na alkoholu, na drogách, na dopaminu, že se všechno zhroutí a bude nutné začít znovu. Možná už je pozdě. Potom potkám party mladých kluků a holek, kteří jsou skvělí, žijí úplně normálně, věřím jim, že jednou budou pokračovat v budování lepšího světa. Hodně jsem o těchto věcech přemýšlel a pokud chtěl autor vyvolat svojí knihou podobné emoce, tak se mu to povedlo na výbornou. U mě rozhodně. Někdy si říkám, že nám spíš chybí moudrost starců. Takový ten nadhled, jistota, jakou jsem kdysi míval já u svých prarodičů.
Dovedli byste založit kolonii ve světě po apokalypse? Uměli byste vést lidi, znovu stavět, pracovat? Jsou to zásadní otázky. Když občas vidím spálené země po bombardování, tak si říkám, jaké to musí být hrozné, začít znovu. Navždy a po mnoho generací existuje jen život po a před. Když byla pandemie coronaviru, tak několik mých známých nepřežilo. Jezdil jsem z práce pozdě večer přes celé město, které bylo prázdné a temné. Beru to jako varování, jako vykřičník, který nám dala příroda. Nakonec je to ale jako vždycky. Na mrtvé se zapomnělo, oklepali jsme se a někteří dokonce ani nevěří, že nějaký vir byl. Nějak si nedokážu představit, že bych se svým synem budoval kolonii na zelené louce. Asi bychom nebyli tak silní. Nebo ano? Hergot, tahle knížka mi vlezla opravdu hodně hluboko do hlavy. Navíc netuším, jestli bych byl poklidným osadníkem a nebo členem motorkářského gangu. Jak vy? Je to silný příběh, který jde až na kost. Dovedu si představit, že by se lidé takto chovali. Možná ještě o hodně hůře.
Až půjdeme s Gorem zase na pivo před koncertem a on se mě zeptá, jestli jsem četl Horečku od Deona Meyera, tak hrdě prohlásím, že ano. A dodám, že moc děkuji za tip a vyseknu mu poklonu. Víte, jak člověk stárne, tak si čím dál tím víc váží obyčejných věcí. Když se utrhne z kolotoče práce, když se může nadechnout v lese, když má chvilku klid, když si může zalézt a šustit stránkami. A abych nezapomněl, u čtení jsem si dával do uší hodně často nové doom metalové desky od MOTHER OF GRAVES, ATARAXIE, MARCHE FUNEBRE, OFFICIUM TRISTE a SWALLOW THE SUN. Nějak se mi tahle hudba ke čtení hodila. Pokud máte syna, dejte s ním řeč a pak si tuhle knížku přečtěte. Podle mě je opravdu skvělá. Děkuji za pozornost a mějte se co nejlépe. Slunce v duši.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Syn a otec, Nico a Willem Stormovi, přežili epidemii smrtelného viru, který zasáhl celý svět. Ač je Nico ještě kluk, díky svému vynikajícímu střeleckému umu a rozvážné povaze se stává ochráncem svého otce. Willem totiž není bojovník, ale má vizi: z trosek starého světa chce vybudovat novou společnost. A tak postupně vzniká Amanzi, putovní komunita, do které Willem přibírá lidi, jež přišli o domov a rodinu. Jak se společenství rozrůstá, začíná čelit čím dál tím větším hrozbám. A nejen těm zvenčí, ale i zevnitř. Nico prožívá těžké životní strasti, má dokonce zlomené srdce, ovšem tou největší zkouškou v okamžiku, kdy je jeho otec zavražděn. Zvítězí lidskost nad zvířecími instinkty?
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook: