Příběh čtyř stý sedmdesátý devátý - Lesní duch
Bylo to hrozně příjemné ráno vstávat vedle blondýnky. Cupitala po chalupě jen v mém vytahaném tričku. I v létě bývá na chodbě zima a tak se vždycky rychle vrátila a ještě se na chvilku přitulila. Nechtělo se nám z postele. A tak jsme si ještě chvilku povídali a dělali věci, co mladí dělávají. K snídani obrovská porce míchaných vajíček a dlouhá káva před chalupou. Mezi kaštany už dávno prosvítalo slunce. Podívej, srnka se přišla napást s mladými. Ani nedýcháme, nechceme ty překrásné okamžiky narušit. Potom jdu nasekat dříví a přinesu jej velkou hromadu. Ranní pohoda se změní ve velký oběd. Je nějaké maso a brambory. Moje milá se vařit teprve učí, vždyť je jí jenom dvacet. Má ohmataný sešit, do kterého si píše recepty. Nikam se nám nechce, ale nakonec to vezmeme přes hřebeny. Svlažíme se cestou v potoce, abychom potom sestoupili k jablonecké přehradě. Máme tu sraz s Vencou a Petrou. Ta se vyvalí jako sud. Je už v několikátém měsíci těhotenství.
Jako každá prvorodička se tak trošku stydí. Tenkrát ještě nebyl kolem mateřství takový kult, vše se bralo tak nějak samozřejmě. Bylo ale vidět, že dámy, co to již měly za sebou, se na ní usmívaly. Petra ale hekala, pořád chodila zvracet a ustaraný Venca kolem ní pořád pobíhal a dokola se ptal, jak jí je. Měl hlavu v pejru, jako otec čekatel. Přiznám se, že jsem jim trošku záviděl. Měl jsem školy plné zuby, už mě nebavilo dělat na brigádách, kde si na mě jako na mladého každý vyskakoval a často mi dávali tu nejhorší práci. Raději bych makal, tenkrát byl Jablonec dokonce v hledáčku. Líbilo se nám, že je tam blízko do přírody. Původně s námi měl jít Venca večer do klubu, zapařit na nějaké mě absolutně neznáme kapely a V.A.R. Ale nakonec nešel, protože Petra hekala čím dál tím víc. Ona mu sice říkala, jdi, vždyť jsem zdravá, ale on ne, že ji v tom nenechá. Chvílemi jsem měl pocit, že je snad také těhotný. Každopádně, moc rádi jsme se navzájem viděli, pokecali, dali chlapskou i holčičí řeč. Je to potřeba. Člověk si vyčistí hlavu, probere věci, co s druhým pohlavím zkrátka nejde.
A tak jsme osaměli a skoro hodinu se bavili o tom, jestli chceme první kluka nebo holku. Osobně je mi to tak nějak jedno, ale je fakt, že v podvědomí stejně mám zafixováno, že by to chtělo pokračovatele rodu. Nositele jména. V budoucnu se nám pak povedou dvojčata, kluk a dívka, ale to ještě vůbec nevíme. Zatím jen sníme a protože je hezky, jdeme se projít. Obejdeme skoro celou přehradu, já se dokonce svléknu a zaplavu si. Blondýnce se ale nechce. Stydí se a nedivím se jí. Kolem koupališť a různých vodních ploch se vždycky prochází určité množství samotných pánů. Šmíráctví je hodně nepříjemné. Osvěžen vyžaduji ještě jedno pivo a tak si jej dáme u stánku. K tomu párek, protože noc bude asi dlouhá. Pak se přesuneme blíž k autobusáku, kde je takovej zaplivanej klub Zebra. Uvnitř už sedí nějací lidé, tak si zalezeme do kouta a povídáme si. Nakonec jsme do sebe tak zakousnutí, že předkapely vůbec nevidíme. Na V.A.R. ale zajdeme. Jen tak kouknout, ujistit se, že pořád hrají Prdel Evropy. Chceme se vrátit ke svému stolu, ale jsou tam nějaký dvě holky, co chtějí být očividně samy.
Na dolním náměstí je nonstop, kam zajdeme. Na dveřích totiž lákají na absint. Dám si jeden, jsme jako francouzští básníci. Mám hladinku, blondýnka mě přemlouvá, ať už jdeme, ale je tu nějaká parta, co slaví narozeniny a těm se líbí moje vtipy. Tak se zdržíme. Uplyne asi jenom hodina, ale mě alkohol tak rozstřelí, jako nikdy. Motám se, nedržím rovnováhu. Jdeme chvilku ven, ale jsou tam samí cikáni, tak máme strach. Pár jich na mě taky zahlásí a potom i na moji holku. Jak jsem navátej, tak se chci otočit a něco jim říct pořádně od plic. Neudělám to ale, protože je jich převaha, už jen mumlám. Chytne mě tedy pod ramenem a vydáme se na cestu. Nutno rovnou říci, že moje budoucí žena nikdy neměla dobrou orientaci. Možná i proto, když vylezeme na Jablonecké paseky, tak na jedné lesní křižovatce odbočíme špatně. Pořád močím a chce se mi zpívat. Je mi divné, že pořád lezeme do kopce. Moc do kopce, ten kopec by měl být mírnější, říkám stále dokola, ale ona že ne, že už si cestu pamatuje. Na les padne mlha. Hodně hustá a studená mlha. Pomalu střízlivím a jsem hrozně unavený.
Zabloudili jsme. To už nám je jasné. Nemáme s sebou vůbec nic. Dostaneme žízeň. Najednou jsme v hustém lese, na nějaké mýtině. Kolem nás se vznáší zvláštní smutek. Nechápu proč, ale najednou se cítím hodně divně. Je tam něco bílého, řekne mi a přitulí se. Klepe se strachem. To bude nějaké zvíře. Ozve se šramot v nedalekém křoví. Otočím se, vezmu do rukou klacek a postavím se před svoji holku. Něco proběhne kolem. Les je najednou tichý. Jako když dravec uloví svoji kořist. Dám jí svoji džínovou vestu. Aspoň něco. Ozve se řev. Takhle žádné zvíře nekřičí. Bože můj, co to je? Nedá mi to, musím být za chlapa, ale najednou mě napadají děsivé fantazie. Dýchej, do prdele, dýchej, jinak tě zachvátí panika. Musíme spolu mluvit. Dívám se do jejích očí a pak jej uvidím za jejími zády. Opatrně. Raz, dva tři, běžíme. Stála tam postava, celá v bílém. Obličej bez tváře. Hrozný škleb. Rozeběhla se k nám. Otočíme se a vběhneme do mlází. Větve nás šlehají do obličeje, trhají nám oblečení, vlasy. Držím ji za ruku a cítím v zádech jeho pohled.
Staří domorodci tu často vyprávěli staré zkazky o tom, že tu je. Lesní duch. Zabíjel za války Němce i Čechy. Prý existují hroby, do kterých zakopává ty, co naruší klid lesa. Občas vyleze ven a doprovázejí jej vlci nebo jeleni. Báchorky, říkal jsem si už jako malý, ale teď tomu věřím. Zabije nás. Oběhneme rašeliniště, konečně se zastavíme. Pořád je v mlze vidět. Je mi trošku divné, že nás nedoběhl, teď se spíš šourá, sípe a skřehotá. Chytneme dech a drápeme se do kopce. Potom mezi skálami zase dolů. Do prdele, padám několik metrů a rovnou do díry s roztrženým stehnem. Jsi živej, šeptá a já nadávám dál. Musíš vylézt. Podá mi větev, vydrápu se nahoru, jsem špinavý, potrhaný. Ona také. Krvácíš, vypadá to hrozně. Mám hroznou žízeň. V dáli spatřím povědomou budovu. Rozhledna Černá studnice. Aspoň něco. Je to sice několik kilometrů od chalupy, ale je to aspoň civilizace. Kam zmizel? Potkáme nějakou cestu a když na ní vylezeme, stojí dole pod námi. Vůbec se nehýbe. Když se ale vydáme nahoru, jde za námi.
Na rozhledně nikdo není. Zalezeme si do malého výklenku a ozbrojeni klacky čekáme, až nás ta bestie dostihne. Je nám zima, právě jsme zažili něco hrozného. Absint snad vyprchal, ale opilecká opice je stále s námi. Bojím se, řekne mi znovu a já samozřejmě taky. Nedávám to ale najevo, jsem chlap, jsem vychovanej tak, abych bránil rodinu, ty slabší. Možná se poseru, ale budu bojovat. Je tady, hergot, je tady, hlesne. Postavím se do postoje jako na karate. Klacek je z borovice, vidím dodnes před sebou. Rozeběhne se proti nám a já zařvu. Jsem jako raněný zvíře, zahnaný do kouta. Lesní duch se zastaví, otočí se a zmizí v mlze. Málem omdlím. Vrátím se do našeho doupěte a obejmeme se. Pláče. Co když se to vrátí? Klepeme kosu až do svítání. Netrvá to dlouho, ale mlha leží stále kolem. Nakonec přijede správce, který nás najde vyděšené. Musíme vypadat hrozně. Ihned mu vyprávíme o lesním duchovi. Je to takový ten obrovský chlap, horal. Podá mé holce lékárničku a když se opláchneme, začne se smát. Víte, kdo vás honil? To je starej Muller, plesnivej dědek, co mu hrabe. Bydlí na samotách nad Tanvaldem. Ono mu přeskočilo, za války si zkusil jako pes. Už je starý a když nemůže spát, tak se toulá po lesích. Občas jen tak, v jégrovkách.
Připadám si jako hroznej debil. Tak nějak poníženě. To mě fakt vyděsil starý bláznivý děda? Na chalupu se dopajdáme až k poledni. Správce nás totiž ještě nakrmí a dá nám i něco málo rumu. Na zahřátí. Zalezeme si do postele a spíme až do noci. Několik dalších dní ubíhá normálně, v pohodě. Ve středu zajdeme do hospody, na gulášek. Mlaskáme si, pijeme pivo a kecáme s dřevorubci. Je to malá ves, kde se všechno rychle roznese. Prý jste zabloudili v lese a našli vás vyděšený na Studnici? Převedu vše ve vtip, ale abych pravdu řekl, pořád mě občas zamrazí v zádech. Uvedu vše na pravou míru. Prej to byl starej Muller ze Samot. No tak ty vole, to fakt nevím, protože ten zemřel už před měsícem. Když nám to řeknou, podíváme se na sebe a blondýnka se mi schoulí do náručí. Už tu nikdy nepůjdu do lesa, nikdy, rozumíš. Cesta z hospody je potom plná strachu. Lekáme se každého stínu, netopýrů, černých koček i nočních ptáků. Zalezeme si do postele a dalších několik nocí musím vstávat pokaždé, když jde moje milá na záchod. Je to snad poprvé, co si kvůli tomu u z ní nedělám srandu.
Rozhodně nejsme ani jeden z těch, kdo by věřili na duchy, na vzkazy ze záhrobí, na čarodějnictví. Ale tenkrát v noci, to bylo opravdu děsivé. A dodnes nevíme, kdo vlastně ten lesní duch byl. A dodnes, takhle na podzim, když se jdu projít do lesa, tak mám občas pocit, že vidím ve křoví něco bílého.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
