Příběh čtyř stý osmdesátý - Tanec na ostrých střepech
Připadal jsem si šíleně dutý. Měl jsem plnou hlavu přečtených knih, nové muziky a na mechaniku se mi nechtělo vůbec myslet. Jenže jsem musel. Cestoval jsem z chalupy, kde jsem sekal dříví a měl se po večerech učit. Moc jsem tomu popravdě nedal. Potřeboval bych, aby mi to někdo pořádně vysvětlil. Ale mezi strojaři jsem moc kamarádů neměl. Většina lidí, co za něco stála, už dávno odešla. Vrátili se do svých domovů. Nebo šli na vojnu. Já tu smrděl na koleji sám. Včera jsem ani nešel do hospody. Měl jsem vítr, potřeboval jsem kredity za zkoušku, abych prošel. Ještě jsem mohl mít při nejhorším jeden termín, ale nechtělo se mi trávit učením celé prázdniny. Blondýnka měla všechny zkoušky v řádném termínu. Nikdy se neučila průběžně, to já občas ano. Přesto jsem na tom byl o hodně hůře. Vždycky jsem se nějaký předmět naučil jenom na zkoušku. Druhý den mi připadalo, že si už nic nepamatuji. Byla to docela nuda. Samý vzorečky, výpočty, chemie a fyzika. Taky spousta matiky. Nějak se mi to pořád nespojovalo dohromady. Ale co, aspoň nemusím do zelenýho.
Ve škole je skoro prázdno. Na zkoušku jdu jenom já a jedna holka, co se naschvál oblékla hodně svůdně. Starý pan profesor připomínal krkavce. I tak mluvil. Vás si nechám na konec, řekl jí a olízl si rty. Nebo spíš zobák. Šel jsem dovnitř, dostal otázku a z poloviny ji odpověděl. Následovalo několik doplnění a pak se na mě podíval. Vy máte rozhodně na víc, ale nebudu vás dál trápit. Za tři. Asi byste slyšeli, jak mi spadl kámen ze srdce. Vůbec nevím, jak jsem se dostal ven. Asi se těšil na slečnu a chtěl mě mít z krku. Neodpustil si ale nakonec doplnit, že jsem mu v prváku chodil za dcerou (vůbec jsem to nevěděl, že mají spolu něco společného, navíc to bylo dávno před blondýnkou) a že bude ještě čas na vyřízení účtů. Před školou jsem si zapálil a mocně potáhl. Tak to bychom měli. Dva roky mám za sebou. Ne tedy všechno, ale postupuji. Běžel jsem k Darebákovi a hodil do sebe jedno pivo, pak druhý. Chtěl jsem se najíst, ale měli zase jen párky. Dávej to sem. Hodně hořčice, prosím. Najím se a protože je hospoda skoro prázdná, vydám se na kolej. V plánu je, že zítra ráno pojedu do Tábora. Těším se moc. Už jsme se nějakou dobu neviděli. Oba jsme měli povinnosti. Já navíc musel udělat spoustu věcí, které dřív dělával otec. Po něm, jakoby se slehla zem.
Bývalo to v Boleslavi a na chalupě takový smutný. Na jednu stranu se nám všem ulevilo, že je pryč, ale stejně kolem létaly špatné vzpomínky. Pokaždé to na mě padlo. Ani jsem nevěděl proč. Asi reflexy získané léty života v psychickém teroru. Máma často brečela a nikdo neznal důvod. Na starostné otázky vždy jen tak mlhavě odpověděla, abych si nedělal starosti. Brácha pořád nemluvil, ale na rozdíl ode mě, se učil skvěle. Byl vyloženě technický typ. Já se v tom plácal. Raději bych byl třeba učitel, knihovník, cokoliv, ale do továren se mi fakt nechtělo. Pořád jsem vlastně jen kličkoval před vojnou. Na koleji se natáhnu a usnu. Zdají se mi ale krásné sny, takové ty divoké. Pak mi někdo zaklepe na rameno. Markéta z Tábora, co mi kdysi pořád lezla do postele. Pokaždé jsem utekl. Byla hodná, dobře se s ní povídalo, ale jakmile se trošku napila, šla po každým. A jestli prý s nimi nejdu slavit. Ptám se s kým a ona prý, nech se překvapit. Protože nemám jinak nic na práci, řeknu že jo, ale jen tak do tří do rána, že mi to v devět jede do Tábora. Do Tábora, aha, ty chodíš pořád s blondýnkou? Přikývnu. Už abych byl u ní.
Jdu do sprchy, pustím si ledovou. Potřebuji se probrat. Marně pátrám v paměti, co jsem ráno na zkoušce počítal. Jsem zase dutý. Jako tykev. Převléknu se a kolem páté máme sraz dole na baru. Jsme tam čtyři. Nějaká do sebe zakousnutá dvojic, já a Markéta. Mluví. Pije malý piva a pořád mluví. To zase bude večer. Ale co, pořád lepší, než být sám a jak se tenkrát říkalo, skončit jako padesátník, co čumí jen na obrazovku. To bylo ještě v době před internetem. Projdeme několik hospod kolem náměstí, až narazíme na kamarádky Markéty. Prý se potkaly na nějaký akci. Holky jsou to hezký a to moc. Studují práva a mají bohaté rodiče. Nejdřív jejich řeči moc nerozumím, ale když mi dojde, že se vlastně pořád dokola předhánějí v tom, kolik mají věcí a peněz, dojde mi to. Nemám moc s čím machrovat, tak na ně koukám přes půllitr. Asi máte dobrý brigády, co, že tolik vyděláváte? To je rozesměje. Chichotají se. Venku už je tma a kolem začnou kroužit kluci. Ony přesně vědí, v jakém autě který jezdí, co má za značku bot. Jak piju, tak si představuji, že jsou všichni ověšeni cenovkami.
Jen si tak říkám, ale nic mi do toho v závěru není, nejsou na vás ti pánové příliš staří? To už mi musí Markéta do ucha pošeptat, abych nebyl naivní. Na rodinný život bude čas jednou v budoucnu. Zatím si chtějí užívat. Takový pan podnikatel si chce užívat s mladými děvčaty. A ony by prý byly blbé, kdyby toho nevyužily. Vůbec tomu nejdřív nerozumím, ale pak mi to dojde. Ony jsou vlastně takový lepší kurvy, společnice se tomu teď říká. Já jsem v tomhle takovej plachej, nelíbí se mi představa, že někdo šuká za prachy. Ale jim to nepřijde. To jsme si teda myslely, že si jinej borec. Říká se o tobě, jak si rozevlátej, vypadáš jak umělec. Nevím, co na to odpovědět a tak nechám všechno jen tak plynout. Připadá mi, že se v nich Markéta doslova vidí. Pak přijde nějakej strejda v rozhalený košili, ze který mu lezou chlupy. Má pleš a drží v ruce doutník. Ihned se k němu hrnou. Typickej místní mafián. A co že dnes plánujeme. Řeknu mu, že bych si chtěl číst. Hrozně ho to rozesměje. Prachy nenajdeš v knihách ale mezi lidma. Musíš mít kontakty, studentíku. Machruje, holky se tomu děsně smějou a já vypadám zase jednou jako debil.
Když jdeme do nějakýho baráku do vilový čtvrti, je mi smutno. Chtěl jsem utéct, ale víceméně nátlakem mě naložili do dlouhýho, nekonečně dlouhýho auta. Budoucí právničky obepínají každá z jedný strany pana mafiána. On jim sahá na zadky, do výstřihu. Sedím naproti a piju nějakou drahou whiskey. Radši bych rum, ale nemá ho. Tak mu řeknu, že v Praze se už nic jinýho nepije. Chvíli na mě kouká pohledem krokodýla a pak se rozesměje. Před vilou jsou dvě gorily. Vlezem dovnitř a tam už je poměrně pestrá společnost. Pošeptám Markétě, že chci pryč, že se mi tam nelíbí, ale ona mi místo toho přinese kaviár. Nechutná mi, ani ústřice, a tak jím chlebíčky s vlašákem. Aspoň něco. Mezitím začne hrát hudba a na parketu se svíjí několik dívek. Mezi nimi právničky. Pak si jedna lehne na záda, oni ji nasypou do pupíku bílý prášek a šňupají. Omluvím se, že musím na záchod. Jenže tam někdo šuká. Vylezu ven na zahradu. Chci se vymočit do květináče, ale přistihne mě taková maškara. Víte jak vypadají starý vyžilý děvky? Tak to byla manželka našeho hostitele. A hned se dala do řeči. Mrkala velkými řasami. Měla skřehotavý hlas dlouhodobých kuřaček. Pohladila mě po ruce a mě se chtělo pořád hrozně chcát.
Omluvím se otočím k vysokým tújím. Málem si počůrám nohy, protože na mě vyjede obrovský rotvajler. Ještě, že je v kleci. Vidíš to, to je nápad, ozve se za mnou. Pan mafián se začne svlékat, vůbec mi nedochází, že tam stojím se svojí chloubou v ruce. Najednou jsou všichni nazí a skáčou do bazénu. Kromě mě. Já se stydím. Markéta nemá moc prsa a tak si drží ruce zkřížené na hrudi. Jinak je jí vidět všechno. Mě ale nezaujme její klín, ani krásný zadeček, ale oči, které jsou rozšířené. Divně se usmívá. Pak mě obejme a chce svlékat. Pojď do vody. Vyvléknu se a jdu si sednout bokem. Vedle mě ve stínu stojí paninka a když mě uvidí, začne se také svlékat. Pořád u toho kouří. Na svoje roky má pěknou postavu, ale světe div se, má první umělá prsa, co jsem kdy viděl takhle zblízka. Trčí ji nepřirozeně nahoru. Tak takhle dopadají staré děvky. Vleze do vody a plave k mafiánovi. Ten se jí ale směje do ksichtu a odhání ji. Má kolem sebe právničky, které tedy, mají krásné postavy. Jako blondýnka ne, ale jsou fakt pěkný. Všichni jsou opilí a sjetí.
Všichni se vrátí dovnitř. Někdo se oblékne, někdo moc ne. Zajímavé je spíše to, že náš hostitel začne řádit. Vytáhne třeba nůž a šermuje jím kolem sebe. Potom chce od jedný ze slečen kuřbu a aby se ostatní dívaly. Nic nedotáhne do konce. Vyjede ale na Markétu. Plácá ji po zadku, odepne řemen z kalhot a řeže ji. Zahlédnu její vyděšený výraz. Její setkání s hnusnou realitou je velmi rychlé. Jdu k němu a chytnu ho za ruku. Tohle ne, fakt ne. Rozzuří se, ale je tak opilej, že padne na skleněný stolek. Ten se rozbije na tisíc malých kousků. Markéta pláče. Odvedu ji vedle a seženu oblečení. Pojď, zmizíme. Bohužel, není kudy. Sedneme si tedy bokem, já jí nosím šampáňo a sobě pivo. Objevil jsem ho v lednici v kuchyni. Kecáme, ona se uklidní. Proč máš takový kamarádky? Vždyť si chytrá holka. Vypráví mi o tom, jak vyrůstala jenom s mámou, jak byly chudý a že už to nechce nikdy zažít. Namítnu, aby se uměla postarat sama o sebe, aby byla soběstačná. Na to žádnýho blba nepotřebuješ. Chvíli se na mě kouká a pak mi zase řekne, že jsem naivní. Naše názory na život jsou hodně odlišné. Mezitím se mafián probere.
Mě vůbec nedochází, že si hraje na filmy jako Bony a klid apod. Já na tohle do kina nechodil, vůbec jsem nevěděl o co jde. Dobrý je, že na nás z nějakého důvodu není naštvaný. Normálně se usmívá a zeptá se nás, jak si to užíváme. A že kdybychom potřebovali soukromí, tak nahoře jsou pokoje. Spiklenecky na nás mrká. Bude zlatý hřeb večera. Prý máme jít dovnitř, k parketu. Chvíli mi trvá, než mi dojde, kdo to tam tančí. Mají na sobě oblečky. Jedna je zdravotní sestřička, druhá letuška. Obě právničky se kroutí jedna kolem druhé, různě se osahávají. Kolem stojí dvojice, někdy i trojice. Očividně je to vzrušuje. Jsme asi jediní, kteří nic nedělají. Koukám asi pěkně vyjeveně, tohle jsem od studentek fakt nečekal. Už jsem zažil ledacos, ale když ony působily spíš nafoukaně, arogantně, jako princezny. Ale ono ne, už dávno znaly cenu svýho mladýho těla. Jsou skoro svlečené, je jim vidět všechno. Ale vypadá to, že si to užívají. Potom se děsně leknu. Na parket vleze mafián a má v ruce bič. Ty vole, neodpustím si a chci zase všechny zachraňovat. Ale Markéta mě zadrží.
Nejdřív je to jen taková sado maso hra. Já nevím, mě to přijde docela nudný. Mafián se ale napije z lahve koňaku. Když vše vyžahne, třískne sklem o zem. Tančete, řve, kurva, tančete! Vypadá jako magor. Zase si říkám, kam jsem to sakra vlezl. Všichni ztichnou. Jasně, že je to hra, na to, kdo je větší kápo, dokazování nadřazenosti. Některý lidi udělají pro prachy všechno. Každý máme tu hranici jinde. Třeba dvě holky z práv, který místo toho, aby chodily s klukama jako jsem třeba já nebo mí kamarádi, začaly bosými chodidly tančit po ostrých střepech. Jejich nohy byly během chvilky od krve. Mafián se usmíval. Nikdo neodvrátil tvář, nikdo nic neřekl. Mě doslova fascinovalo, jak si nechávaly dobrovolně, se slzami v očích, zarážet sklo do nohou. Jako já vím, každýho rajcuje něco jinýho, ale pro mě už bylo tohle přes čáru. Vysmeknu se Markétě a chci utéct. Nikdo nepůjde ven, ozve se za mnou. Ale to se chlapec přepočítal. Když jsem byl močit, viděl jsem, že přes klec s rotvajlerem se dá přeskočit zeď. Udělám to. Normálně zdrhnu. Nejdřív mám výčitky, ale než dojdu na kolej, přejde mě to. Ona tam chtěla zůstat, úplně dobrovolně.
Spím asi tři hodiny. Osprchuju se a jednou se pobliju. Jsem jak v nějakém vidění, některý obrazy nemůžu pořád vyhnat z hlavy. Na vlak jdu pěšky. Aspoň se proberu. Jsem tu brzy. Vylezu ven před nádraží a zapálím si. Po chvilce se objeví nejdelší auto na světě. Nejdřív se vylezou z limuzíny nohy. V minisukni. Potom prdelka. Je mi nějaká povědomá. Potom celé tělo a hlava. Usměje se na mě. Jedu taky do Tábora a ihned začne vyprávět, jaký to bylo super, že byl grupáč a že když odcházela, dostala spoustu tisíc. Nechápu to, snažím se s ní o tom mluvit. Ale ona mi vysvětluje, že dokud je mladá, tak si musí vydělat. Potom už to prý nepůjde. Vzpomenu si na mafiánovu ženu a normálně před sebou vidím, jak se její obličej mění, jak ji hrubne hlas. Jak bude muset dělat věci, co jsou jí nepříjemný. Řeknu jí to, ona se na mě usměje a zeptá se mě, kolik jsem si tím svým úklidem v továrně vydělal já. Když vystoupíme v Táboře, tak na mě čeká moje blondýnka a pro ní přijdete kluk v bavoráku. Chápeš to, je to hokejista, hraje za Budějovice. Ten večer jsme hrozně moc rádi spolu. Možná jsme chudí, ale máme svoji hrdost. Tebe bych, má milá, nikdy nenutil tančit na ostrých hřebech.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):