Příběh čtyř stý sedmdesátý sedmý - (Vý) Pečky
Jsou pozvání, která se neodmítají. Měl jsem za sebou několik výletů za kapelami a blondýnku jsem trošku zanedbával. Byla ale trpělivá. Blanka s Michalem byli našimi průvodci životem na koleji v Plzni už nějaký čas. Holky si měly o čem povídat a my s Michalem také. Měli jsme spoustu společných témat. Filmy, knížky, ale i divadlo, kultura všeobecně. Blanka přišla jako mladá o mámu a byla to taková čistá duše. On tedy Michal také. Povídali jsme si o nich a děsně se těšili. Většinu času jsme byli jen sami spolu, plus tedy návštěvy rodných míst a chalupy. Také by se dalo napsat, že jsme trávili již několik let ve vlacích. Nekonečné kilometry, tentokrát směrem na Kolín. V Praze zajdeme klasicky na jedno, tedy na dvě, já pak na tři. Na Masarykově nádraží nás rozesměje jeden bezďák, prý, dej mí peníze. Sám mám málo, jsme studenti. Byli jsme také šetřiví. Náš sen, vidět spolu Paříž, se pomalu rýsoval. Ale stálo to hodně odříkání. Zatím jsme nasedli zase do kupé a sledovali nekonečnou rovinu východních Čech.
Čekají na nás a jakmile vylezeme, cítíme se jako nějaká delegace. Blanka zapadla do Michalovy rodiny způsobem, který byl tak nějak samozřejmý. Přišlo i pár příbuzných, jako vždycky. Michal měl sice od smrti svého otce takový smutný, vážný pohled, bylo vidět, že ho to stále hlodá uvnitř, ale navenek působil jako skvělý hostitel. Což také byl. Malý panáček nás všechny zahřál a to co se odehrávalo na zahradě u jejich domu, by v některých rodinách byla svatba. Stoly se prohýbaly pod jídlem a pitím. Co slavíme? Ptám se a odpovědí mi je jen několik slov o tom, že se na nás těšili. Povídáme si s místními a mě se líbí takový ten klid a pohoda. Oni jsou spjatí se svým domovem, my máme vytržené kořeny, pomyslím si. Generace se zde na vsích ženily mezi sebou, vychovávaly děti. Opět si vzpomenu na teorii mého strýce, který mi vyprávěl o tom, jak jsou v každém kraji jiní lidé, s jiným naturelem a povahou. Kolem Kolína, poblíž Peček, ve vesnici jménem Radim, bylo všem moc dobře.
Alkohol teče proudem, vyprávějí se staré příběhy, co se komu kde stalo. Zajímavé je, že zde nejsou jen mladí v našem věku, ale staví se i sousedi, kteří jdou náhodou kolem. Chvilku posedí, poklábosí, zeptají se, co a jak v Plzni, což nemůžeme moc sloužit, protože tohle město známe pořád jen zběžně. Mimo koleje, několika klubů, pivovaru a Škodovky vlastně vůbec. Ale mluvíme o něm, jako kdybychom už v něm navždy bydleli. Asi nějak podvědomě cítíme, že v Plzni zůstaneme. Navenek to tehdy bylo krásné město, z pohledu studentů vlastně dokonalé. Hospody a pajzly, kluby, ve kterých hrála skvělá muzika. Pokud jste sportovali jako já, tak jste měli také spoustu možností. Ale jako každé větší město mělo i svoji stinnou stránku. Podzimní šedivé smogy, temné ulice, kriminalita. To jsme ale ještě neviděli, byli jsme mladí a možná i trošku naivní. Už jsem mohl všude říkat, že mám hodně vážný vztah. Drželi jsme se za ruce a všichni nám pořád říkali, jak se k sobě hodíme. Nikdo se nedivil, jak může mít tak hezká holka takovýho obyčejnýho kluka.
Jeden soused asi tak v našem věku se opije a vytáhne kytaru. Čekáme klasické cajdáky, ale mýlíme se. Je to student filozofie a má to v hlavě hodně srovnané. Staré francouzské šansony, americké blues, v některých momentech na něj zírám s otevřenou pusou. Tohle si nechám líbit a přisednu si. Zpívám druhý hlas, někdy jen takové echo, broukání v pozadí, když neznám texty. Ale jako celek nám to jde. A to moc. Utvoří se hlouček, poledne je dávno za námi, blíží se večer. Trošku se ochladí, tak si dívky vezmou svetry a zpíváme stále dál. Uprostřed je zapálený oheň. Cítím tu sílu přírody, obyčejných lidí. Sůl země, napsal by určitě nějaký básník, který by byl přítomen. On tedy jeden je. Je to kamarád kytaristy. Tehdy se ještě každý nepřiznával ke své orientaci. Bylo to všem tak nějak jedno. Jen asi některým ženám to bylo líto, protože to byli oba moc velcí fešáci. Ale tak tomu bývá. Čekali jsme na pár dalších učitelek, kamarádek Blanky, které se objeví znenadání. Začnou zpívat za plotem nádherné vokály. Jsme mezi umělci a chytrými lidmi, řeknu své milé a je mi líto, že jsem obyčejný strojař. Zde bych se určitě cítil o hodně lépe, než mezi rovnicemi, tavením železa a obráběním. Ale, co už.
Je nás hodně. Něco kolem třiceti. To už je síla. Ono je to vlastně logické. Jak říkají indiáni. Tvůj přítel je i mým přítelem. Zajímavé je, že tenhle večer i následující den byl tak kouzelný, že se zde seznámilo několik dvojic. Některé se přestěhovaly za sebou. Měl jsem dvě polohy svých nálad. Jednu veselou, když jsem vtipkoval, konverzoval a smál se, až jsem se za břicho popadal. Občas na mě ale přišel zvláštní stav. Byl jsem až dojatý, jak byli všichni normální, pohodoví, v klidu. Žádný pomluvy, ani jedovatost, kterou jsme znali z koleje. Všem bylo jedno, jestli si punkáč, metalista, zastydlý hippie nebo jen normální představitel mladé generace. Vlastně to bylo možná naposled, kdy jsem zažil opravdový záchvěv svobody devadesátých let. Generace sametové revoluce. Dětství v socialismu, naděje a demokracie. Měli jsme samozřejmě růžovou deku před obličejem. My se těšili na světlé zítřky, ještě nám je nezkazili mafiáni a surový kapitalismus. Ještě nás to nesemlelo. Když jste šli pro pivo k sudu, mohli jste od různých skupinek slyšet, jak řeší muziku, knížky. Bylo to takové vznešené, ale jadrné a rustikální zároveň. Sem bych chtěl patřit, říkal jsem si mnohokrát.
Michal vytáhl velký budhistický talíř, který si přivezl jeho táta z Tibetu a začal do něj bouchat. Za půl hodiny vyrážíme do Peček. Měla tam být v kulturáku nějaká taškařice. Normální zábava, kterých jsou dodnes každý víkend desítky. Bylo to vlastně jedno. Nikde jinde nic nebylo. Jdeme po cestě, seřazeni do dvojic. Holky, co budou učitelky, si nás ze srandy seřadily a my posloucháme, protože je to super. Různě se přemísťujeme a přirozeně se seznamujeme. Taková sociální síť, ale reálná. Vedle mě se třeba objeví takové malé obrýlené děvče a hned, já tě znám. Netuším vůbec odkud, ale pak z ní vyleze, že chodila s jedním klukem, co byl také metal. Prý jsme se viděli na jednom koncertě. Dokonce jsme spolu i pařili. Ale pak se rozešli a co ty, co ta tvoje holka na vozíku. Vyprávím jí o Kristýnce a vzpomínám. Cesta nám tak velmi rychle uteče. Sedneme si před kulturák a dáváme si jedno pivo za druhým. Kluci velký a holky malý. Různě se to páruje, dává dohromady. Blondýnka si mě po čase najde a ihned mi řekne, že dostala několik nabídek k sňatku. Ihned se napružený zvednu, ale prý to byla legrace. Tak dobře, ale kdyby něco, jsem plný testosteronu.
Konečně začnou hrát a celá naše skupina se rozpadne do dvojic, čtveřic a někdy i pětic. Záleží, kdo si s kým a jak sednul. Jsou tu lidé, kteří se znají od dětství, jsou tu jedinci, kteří jsou zde poprvé. Je to jedno. Mě až fascinuje, že se tu ani nikdo z místních nevysírá, nedělá ramena. Tohle je ráj? Škoda, že je to taková rovina, já bych raději na hory. Říkám to své milé, když tančíme v divokých rytmech na předělávky starých skladeb. Vůbec netuším, jak se kapela břichatých mániček jmenuje, ale je to vlastně úplně jedno. Chodím ven na cigárko a pořád dokola děkuji Michalovi a Blance, že nás pozvali. Bylo to původně tak, že Blanka chtěla Michal rozveselit. Trošku mu spravit náladu. Udělat něco pro bližního svého. A dopadlo to dobře. Pojď tančit, zve mě Blanka a já se jako za starých časů zeptám svého kamaráda, jestli smím. Jasně a tak šlapeme zelí, děláme brejky, blbneme a je nám fajn. Potom mě zase vytáhnou ven a teď vážně. Končím se školou, mě to nebaví. Vracím se domů. Blanka dostuduje dálkově a já přestoupím na peďák. Málem se mi zastaví srdce. Můj nejlepší kámoš, co jsem ho v Plzni potkal, jde pryč? Bolí to. Pálí to.
Musím to chvilku rozdýchávat. Ale chápu ho. Mít doma v Boleslavi klid od otce a kde bydlet, ihned bych se vrátil. Michal má ale oproti jednu výhodu. Má modrou knížku. Tu já nemám a nikdy mít nebudu. Nezbývá, než bojovat dál. Samozřejmě si slibujeme, jak se budeme navštěvovat, psát si, což pár let děláme, jenže pak přijdou jiné starosti a je to jako vždy, sejde z očí, sejde z mysli. Dám si rum, musím se nějak nakopnout. Kolem blondýnky se točí zase pár kluků. Jdu k ní, vezmu ji za ruku a dojde k malé strkanici. Prsí se přede mnou, ale ve mě je takovej ten divnej vztek, tak se nedám. Kurva, s kým teď budu dlouhé noci diskutovat o knihách, kdo mě bude brát na kapely, které se mi nelíbí? Na smutné písničkářky, na filmy, které jsou tak umělecké, že je nechápe ani samotný režisér, co je natočil? Proč? Proč všichni ti skvělí lidé, které potkávám buď mizí a nebo umírají. Kapela dohrála, ani je nevnímám. Pak se pouští na přání a je diskotéka, ukončená řadou ploužáků. Už mám dost, ale ne zase tolik, abych nemohl tančit. Proč brečíš? Ptám se Blanky, která vedle plouží s Michalovým bratrem. Už teď se mi po vás stýská.
Výčepák zavírá, ale dá nám ještě poslední do kelímku na cestu. Jsme jak opilé procesí. Sem tam někdo upadne, občas hodí šavli, různě na sebe čekáme, slibujeme si, že se budeme mít rádi, až na věky amen. Některé dvojice jsou již rozjeté. Objevují jeden druhého. Ti nám mizí do různých temných zákoutí. Pamatuji si, že se mělo spát na hřišti. Michalova máma nám připravila několik bochníků chleba a k tomu výpečky. Namáčíme si, zapíjíme to pivem a je nám moc dobře. Někdo jde spát, ale my, my si lehneme do trávy, povídáme si až do rána. Studí nás rosa, občas zajdeme pro další kousek. Jsme dvě dvojice, které plánují. Říkám si, jaké to mají vlastně dobré. Ne, nezávidím jim, možná jenom trošku, ty lidi okolo, ten dům, který bude jejich, to zázemí. Připadám si najednou jako vytržený z kořenů. Zůstaneme v Plzni? Proč vlastně? Nakonec k tomu dojde, ale to už je ale jiný příběh. Rozloučíme se a když přestupujeme ve (Vý)Pečkách na rychlík do Prahy, děsně se téhle slovní hříčce smějeme. Blondýnka usne a já se dívám do krajiny. Stejně je ta naše země krásná. Být spisovatelem, napsal bych malebná. Vystoupíme v Plzni a mě je nějak divně smutno. Jsem unavený a nevím, s kým si budu v hospodě povídat o knihách.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
