PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh čtyř stý sedmdesátý první - Rozbitý a znovu složený

Příběh čtyř stý sedmdesátý první - Rozbitý a znovu složený

Nikdy jsem nepatřil mezi lidi, kteří dávají svoje city ihned najevo. Většinou je tutlám v sobě, nosím si svůj kříž, abych jej potom za nějaký čas sundal. Někdy také ne. Záleží na situaci. Tentokrát to ale bylo jiné. Nikdy bych nevěřil, že když nás otec opustí, bude mě to tak tížit. Už několik let mi přišlo, že si to všichni přejeme, že už ty jeho alkáčský eskapády nemůžeme vydržet, že se nám všem uleví. Jenže jako každá rána potřebuje čas na zahojení, tak i my, co jsme zůstali, jsme se s tím každý vyrovnával jinak. Brácha nemluvil ještě víc než kdy předtím. Nemohl jsem z něj dostat slova. Asi potřeboval psychologa, ale tenkrát to byla děsná ostuda. Tak se s tím pral nějak sám. Máma se snažila, tak hrozně moc, že to bylo až divný. A taky pěkně křečovitý. Tenkrát mě to štvalo. O některých věcech se zkrátka nemluvilo. Jelo se dál. Ono také nebylo moc času. Jezdil jsem ze školy na brigády a když už bylo volno, tak jsem makal na chalupě nebo na baráku. Velký sad a k tomu pole, co vám budu vyprávět. Trávil jsem víc času v montérkách, než v džínách. On sice byl otec poslední roky k ničemu, ale práci nějakým záhadným způsobem zastal. Ale teď tu nebyl a hádejte, kdo makal za něj. Jasně, že moje maličkost. 

Taky jsem se z toho za několik týdnů zhroutil. Hrozně jsem se snažil. Fakt, že jo. Ale moje tělo řeklo jeden den stop. Připadal jsem si hrozně starý a opotřebovaný. Pomáhala mi akorát moje holka, metal a knížky. Leželi jsme zrovna v posteli a bavili se o tom, že máme příští víkend konečně volno. Jen sami pro sebe. Těšil jsem se jako malej a místo toho jsem se šel do ledničky napít a padnul jsem na záda. Zatmělo se mi před očima a poslední, co si pamatuji, byl výstřih blondýnky. Potom druhý, ale ten byl nějaký menší. To už se ale nade mnou skláněla sestřička v nemocnici na Lochotíně. Vy jste nám dal zabrat, usmála se na mě a otírala stolek. Když to dělala, vyhrnula se jí zástěra. Viděl jsem všechno, ale byl jsem ve stavu, že jsem se jen pokusil jemně usmát. Prý jsem bledý jako stěna a když pak přišel doktor, pronesl řeč. Totální vyčerpání organismu. Když s tím nepřestanu, tak se brzy zničím. Mladý muži, jste rozbitý. Ale máte tuhý kořínek a velmi zdravý základ. Mluvil dál něco o tom, že mám skvělou kondici, ale že se moc přepínám. Poděkoval jsem a zeptal se, co s tím mám dělat. Musíte taky něco nechat na někoho jinýho. Přebral jsem si zprávu a nevěděl, jak to mám provést. Nějak mit o nesedělo. Kdo tedy tu práci udělá? Můj rachitický bratr? Nebo moje 45 kilová máma? 

Když jsem se vrátil na kolej, musela mi slíbit, že mojí mámě nic neřekne. Jsem dítě, co sice vyrostlo v poměrně idylické rodině, ale potom, když se to na spoustu let posralo, tak jsem prostě přestal mámě některý věci říkat. Aby se netrápila ještě víc. Nechtěl jsem, aby si dělala starosti. Sedíme, pijeme tentokrát vodu, protože jsem vyděšenej a nechci sebou zase seknout a nevíme, jak dál. Potom si vzpomenu na svéhod dědu, jak mi říkal, že chalupu kupoval hlavně kvůli tomu, abychom si tam všichni odpočinuli. Ono je to nakonec samozřejmě jinak, protože jak žije člověk daleko, tak je to jenom práce a práce, ale tentokrát jsem si řekl, že by mi opravdu týden na horách prospěl. Musím se dát do kupy, políbím ji a omluvím se, že pojedu sám. Na školu házím bobek, ta neuteče, semestr končí až za několik měsíců. Navíc, na horách nebudou turisti a lufťáci. Zavolám mámě, že mám studijní volno (nic blbějšího mě nenapadlo) a že vezmu psa a dám si týden na horách. Ihned, ještě jsem ani nedomluvil, mi naložila práce jak pro partu dělníků. Ale co, aspoň se nebudu nudit a vyspím se. Přemýšlím v duchu a stejně vím, že bude všechno úplně jinak. 

Sbalím se, rozloučím se v ložnici a zamávám blondýnce, když se jde rozloučit na vlak. Trpělivě mi opakuje, abych chodil na procházky, četl si a poslouchal hudbu. Vystoupím v Jablonci, čeká na mě máma a pes. Přivítáme se a raději řídím já. Tohle vždycky dělal otec, achjo. Vyvětráme a dostanu asi 150 pokynů, co a jak. Už mi fakt není deset, ale moje slova nepomáhají. Znáte to, teple se oblékej, v noci je ještě zima. Kdybys topil, tak nejdřív papír, pak slabé suché větve a teprve až potom polínka. A nezapomeň v noci zamykat. Přiznám se, že si oddychnu, když odjede. Nějak fakt potřebuju klid. Na stole leží truhlářskou tužkou napsaný seznam, co mám udělat. Dříví, hlavně dříví, ať je na další rok. Nadechnu se čerstvého vzduchu a jdu se psem nakoupit. Vezmu si i nějaký pivka na večer. Když se vracíme, je mi tak nějak dobře. Mám pocit, že ze mě tady v přírodě spadl kámen. Přemýšlím, že bych chtěl být rentiér. Určitě bych se nenudil, ani bych nepotřeboval nějaký velký luxus. Stačil by mi klid, vlastní koutek s hudbou a knihami. Nějak ale nevím, jak z toho uživit rodinu. Jednou přijdou děti, to víte, bylo mi dvacet a už jsem nad tím začal docela vážně přemýšlet. Jen jsem nevěděl, co s tou blbou vojnou. 

Chvíli si čtu, ale stejně mi to nedá. Vylezu na sluníčko, otevřu si pivo a vezmu si sekyru. Potěžkám ji v ruce a za mnou se ozve. Ty si ale vyrostl. Ohlédnu se a přišla se podívat sousedka, paní v nejlepších letech. Na sobě jenom bikiny a rozepnutou košili. V ruce drží koláč a sama se pozve. Nabídnu jí čaj a vůbec mi nedochází, že se mnou flirtuje. Mám hlavu plnou úplně jiných myšlenek. Asi se trošku urazí, protože ji málo obdivuju, protože odejde rázným krokem a já si pak vyprávím se psem o tom, jaký jsou ženský divný plemeno. Když jsem byl sám, tak tu takhle jako na sabbathu nepobíhala. Ještě se ohlédne, pročísne si vlasy, jako to dělávají slečny, když jsou rozrušené. Křikne na mě, že soused je někde v Německu za prací. Přijede až za měsíc. Jdu raději sekat dříví. A makám až do zemdlení, až do prvních mraků, které přijdou jako každý večer v tento čas od Ještědu. Jsem příjemně unaven a po večeři vezmu psa, abych ho pořádně vyvenčil. Jdeme nahoru na hřebeny, kolem křížků a pomníčků. Ujdeme děsných kilometrů, během kterých mu všechno řeknu. Malý knírač je tak mým terapeutem. Můj milý příteli, říkám mu a on naklání hlavu, protože psi to tak umí. Vypadá, že rozumí. Nechci přilkádat zvířatům lidské vlastnosti, ale pokaždé, když mi bylo ouvej, když jsem byl zamilovaný, když jsem byl smutný, tak to nějak vycítil a pokaždé přišel. Často byl jediný. 

Čtu si skoro do půlnoci a zdá se mi o sousedce i blondýnce. Ráno jsem z toho celý špatný, musím si vlézt do potoka a opláchnout se v ledové vodě. Kolem nohou se proplete pstruh a pes, když jej vidí, tak se rozštěká. Ty už si vzhůru? Namažeš mi záda? Omluvím se, že musím ořezat větve na stromě. Vylezu na kaštan a z hora vidím na sousedku, jak se opaluje. Podle mě je ještě zima, ale ona chytá každý paprsek. Sluší jí to, raději bych, aby tu byla její ošklivá tchýně, která vypadá jako čarodějnice. Byl bych klidnější. Ona na mě nevidí, ale mě to prostě nedá. Řežu suché větve, házím je na zem a musím opatrně, protože pes to bere jako hru. Sousedka očividně taky. Začne se mazat sama. Odloží horní díl plavek a připadám si najednou jako kluk, když jsme s bratránkama tajně šmírovaly holky, co tu byly nedaleko na volejbalovým soustředění. Měly sprchy s malým zamlženým okénkem, takže jsme viděli vždy jen kousek nohy, zadku a kdo měl to štěstí tak i jedno prso. Teď je to ale jiné. Musím slézt dolů, protože se začne hladit. Asi je tu pořád sama. Jako teď já. Když vše dodělám a nařežu, tak se radši seberu a zmizím do lesů. Vezmu si knížku, najdeme si tichou mýtinu a čtu si. Pes si čuchá okolo a na mě jde takový ten blažený klid, který nikde jinde, než v přírodě nenajdete.

Nějak mi dochází, že já bez lesů, luk a strání prostě nemůžu existovat. Když už jsem dlouho zavřený v učebnách a přednáškových sálech, když už je moc brigády a továren, když už mě štve lopata a hrábě a krumpáč na poli a v sadu, tak musím vypadnout. Potřebuju to k životu. Dodnes chodíme s manželkou na procházky, mnohdy spíše výlety. Natáhnu se do trávy a je mi fajn. Asi na chvilku usnu, protože slunce se na obloze přesune a začne mě pálit do tváře. Cestou zpět si zase povídám se psem, dávám mu dobroty a cvičím ho v povelech. Má služební výcvik, chodili jsme s ním dlouhé roky na cvičák. Vidím na něm, jakou mu dělá radost, když je se mnou. Vezmu ho do náruče a jako malé dítě jej zvedám do výšky. Nadhazuji jej a on se směje, fakt tak vypadá. Štěká radostí a pak si sedneme před chalupu a jen tak koukáme, dokud nezačnou létat netopýři. Mám repráky směrem ven a užívám si. Muzika mi proniká do žil, dávám si jen samý dobroty. Potom dostanu řízky, zase přijde sousedka. Poděkuju a protože jsem slušný, tak jí nabídnu pivo. Pije z lahve a dělá takový ty věci jako herečky v pornofilmech. Olizuje hrdlo, až mi skáče ohryzek nahoru a dolů. Má zase jen košili přes plavky a když se jí rozhalí, tak má tvrdý bradavky. 

Když se se mnou loučí, je už pozdě. Obejme mě a já se musím jít zase omýt do potoka. Uff. Proč tu není blondýnka? Vylezu na půdu, kde budu spát. Otevřu okno a nedá mi to. Jasně, že ještě svítí. Možná o tom ví, že na ní koukám. Předvádí se. Ještě před lety by to byl splněný sen, zážitek, o kterém jsem snil. Zkušená ženská, co ví jak na to. Přemýšlím o tom, jestli nejsem zase hloupý a jak se to vlastně stalo, že má na mě moje milá takový vliv. Usnu při tom a probudí mě až pes, který mě tahá za rukáv. Je pozdě, musím ho vyvenčit. Vylezu jen tak, v trenýrkách a brouzdám se v ranní rose. Pes nikdy nečůrá na našem pozemku a tak jde na sousední. Sleduji ho a říkám si, že bych tady dokázal žít. Nikde žádný starý baráky, ani panel, nikde kouřící komíny. Škoda, že tu není práce. Už neusnu, raději si najdu staré kalendáře jablonecké bižuterie. Kdysi jsem si dívky, které mají na nahé kůži šperky i pojmenoval. Jsou krásné. Jeden kalendář je elegantní, druhý sportovní. Jedna ze slečen vypadá jako sousedka před pár lety. Já se jí snad nezbavím. Raději se nasnídám a připadám si jako štvanec. Sice odpočívám, dobře spím i jím, je tu krásně, ale chybí mi ženská. Nějak jsem si zvykl ji mít po svém boku. 

Sousedka je zase o něco dotěrnější. Dnes nechala vyniknout zadek v tangách. Ještě jsem snad takové kalhotky ani neviděl. Sekám dříví a chodím po lesích. Když se vrátíme z kopců, myslím na to, co budeme jíst. Mám v plánu topinky, ale nakonec je nedělám. Na lavičce sedí blondýnka a doslova září. Chyběl si mi. Řeknu asi tři slova a odnesu ji nahoru. Pes, jakoby vše pochopil, zůstane taktně dole a hlídá. Zbytek týdne už nejsem rozbitý, ani neúplný, jsem složený znovu dohromady a kompletní. Jsem tu s bytostmi, se kterými je mi nejlépe. Jedeme na pár výletů a prolezeme kde jaký kout. Odchod otce mě pořád mrzí. Je to zvláštní, ale je to tak. Ale čas jako vždycky, všechno postupně zahojí. Pomalu se stane jen jakousi mlhavou vzpomínkou. Sousedka už přijde jen jednou. Je to k večeru, když si máčíme nohy v lavóru, protože dnes jsme měli výstup na Smrk. Když nás vidí, tak se otočí na podpatku a odkráčí pryč. Kdo to je, zeptá se mě moje milá a já jen mávnu rukou. Je hezká, viď? Řekne ještě a já dělám, že ne, že se mi nelíbí a pak ji zase odnesu nahoru a rozplyneme se v závějích peřin. Nějak podvědomě cítím, že musím načerpat sílu do dalších let. Určitě ji budu potřebovat. Staví se i máma a trošku mě vyčítá, že jsem ze seznamu stihl jen několik věcí. Sousedka mezitím spí s pošťákem, což omylem zahlédnu, když dořezávám větve z kaštanu. A tak vlastně celý příběh končí ke spokojenosti všech zúčastněných. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

http://deadly-storm.blogspot.cz/p/pribehy-mrtveho-muze.html