Příběh čtyř stý šedesátý první - Řádění rowdies a hooligans jednoho krásného podzimního večera
Občas jsme vyrazili s Michalem, jen tak bez holek. Znáte to, kluci trošku popijou, vyřešej všechny problémy světa, zasmějou se a pak mají čistou hlavu. My kecali o knížkách, o škole, o muzice. Zajímavý je, že jsem nikdy neměl kamaráda, který by nadával na partnerky. Nějak jsme neměli důvod. Vedle u stolu to ale vypadalo jinak. Dva pupkáči si nebrali servítky. Ty vole, to je píča ta stará, přijdu domů, nadranej jak necky, je po půlnoci a ona ta kráva mi nechce ani ohřát svíčkovou. No, měli jsme z toho srandu. Většinou každej jen tak machruje, ale pak jsou jedinci, kteří jsou fakt debilové. Tihle patřili k fanouškům místního fotbalového klubu. My byli tak mimo, že jsme ani nevěděli, jak se jmenuje. Já vyrůstal vedle stadiónu v Mladé Boleslavi a co si budem, byla to síla. Pokaždé, když byl zápas, tak jsme museli přeparkovat auto. Párkrát nám dali do držky, když jsme šli jako děcka ze školy. Já vždycky raději sportoval, než abych se na sport díval. U nás v rodině na to nikdo nekoukal, považovali jsme to za ztrátu času.
Komu fandíš, ptali se mě všude ve škole, dokonce i učitelé. A já nevěděl, znal jsem tak maximálně tři kluby, takový ty nejprofláklejší. Když jsem byl na metalu, tak jsem se tomuhle tématu vyhýbal. Protože jakmile bych si třeba jen dělal legraci, dostal bych přes hubu. Mě to vždycky připadalo směšný a říkal jsem si, že je to jak sekta, ale nevyjadřoval jsem se. Jenže Michal byl z jiného těsta. On rád o všem diskutoval. Myslel si, že je každej jako on. Hodnej a přemýšlivej. Jenže to neznáte vidláky a lopaty. Na Spilce, kde popíjíme, je velký dvůr. Právě tam zaparkoval autobus. Bílá karosa, nikde žádnej nápis, tenkrát nebylo všechno tak okatý. Ty lidi mluví ještě víc divně než Plzeňáci, směje se Michal, když jde ze záchodu. Samá holá hlava, intelekt jim vyloženě kouká z očí. Mají šály, o kterých vůbec nevíme, co znamenají. Nám je to jedno, my jsme podle nich zasraný intelektuálové, což se záhy dozvíme, když se nás jeden zeptá, jestli fandíme Baníku. Já odpovím, že mi to je jedno. Michal, že by měl vyhrát ten lepší. Oba dostaneme facku. Je jich moc, tak nic neříkám, jen si mnu tvář.
Zmizíme? Zaplatíme a vylezeme ven. Tam postávají ti, jejichž manželky jsou neskutečný píči. Hele vole, řekni, že miluješ Viktorku. Michal se zamyslí a nechce se nechat nachytat. A tak řekne, že miluje Viktorku a pak zašeptá, že i Blanku. Je to jeho holka, tak proč by ne. Jenže pupkáč to slyší a prej cože, co si říkal. Slyšel jsem Baník? Omluvíme se, že jako nevíme, o co jde a ať nás nechají. Někdo mi vyleje pivo na hlavu. Ty čuráku, ty si nám pošpinil klub. Musíš políbit vlajku. Kouknu na Michala a utečeme. Smrdím pivem, ale jsem rád, že jsme zdrhli. Co to bylo za debily? Jdeme přes řeku směrem do města. Zalezeme k Salzmannnům. Ano, student na konci devadesátek si to mohl dovolit. Dáme si utopence a pivko. Chvíli je nám fajn, jenže pak někdo pustí televizi a začnou se slézat místní fanoušci fotbalu. Od začátku je nám jasný, že budeme muset držet hubu. Copak o to, takový ty staří pánové, ti jsou v pohodě. Ale chlápci čtyřicet až padesát, to je tedy síla. Prej, jak to, že nemáš šálu? Si ze mě děláš prdel? Odpovím, že je sice podzim, ale nebývale teplý a že šálu ještě nenosím. Dostanu pěstí do břicha. Co maj pořád všichni s tím, že jim špiním Viktorku?
Rozhodčí je píča, jak jinak, někteří hráči kreténi, co neumějí hrát. Některý hlášky jsou vtipný, většina ale vůbec ne. Jsem zvyklý z brigád na ledacos, chápu tu naštvanost lidí, co makají rukama. Nejsem z cukru, ale když vylezeme ven, tak je na ulici boží dopuštění. Dělobuchy, antony s policajtama, který to vyloženě nezvládají. Přitiskneme se ke zdi a snažíme se dostat na náměstí. Jenže to moc nejde. Michal mi v davu Baníkovců jednou upadne. Málem ho ušlapou. Holý hlavy, koně a řev. Stoupnu si před starou paní s holí a snažím se jí bránit vlastním tělem. Obstoupí nás skupinka plešounů. Vůbec nevím, kdo vyhrál nebo prohrál, ale očividně jsou nasraný. To ale nic neznamená. Ptají se paní, ty stará píčo, řekni, že Baníček je nejlepší. Paní je zmatená a Michal mi opět zmizí. Dostanu pěstí, padám k zemi, chvilku jsem mimo. Ale udělal jsem dobrý skutek, nechali ji na pokoji. Konečně jsou pryč. Dav směřuje k nádraží. Nikdo si nás nevšímá. Stará dáma pláče a mě bolí hlava. Nejhůř je na tom ale Michal, který je pěkně pomlácený. Řekl naivně jednomu dutolebci, že násilím se nic nevyřeší. Nestihl říct ani Baník, sundal ho a kopal do něj. Ocelová špička dělnické boty. Setkání s krutou realitou.
Teče mu krev z pusy a drží se za břicho. Jdeme na tramvaj, jenže tenkrát jste nesměli jezdit ani se zmrzlinou. Vyhodí nás a na taxíka nemáme. Je to v prdeli, musíme pěšky. Je to hodně velká dálka. Jdeme směr Bory. Sem tam potkáme nějaké fanoušky Viktorky. Jsme umazaní od krve a během naší cesty se nenajde nikdo, kdo by nám pomohl. Michal mi několikrát upadne a drží se neustále za břicho. Potom zvrací černou tekutinu a já dostanu poprvé během dne strach. Opravdový strach. O kamaráda, o jeho život. Dopajdáme se před vrátnici k nemocnici, kde děsně otravnej děda neustále mluví a nechce nás pustit dovnitř. Nakonec Michal omdlí a konečně začne něco dělat. Zavolá a za chvilku přijede maník s vozejkem. Naložíme ho a odvezou ho ihned na sál. Operují mu břicho. Má odkopnuté vnitřnosti a vnitřní krvácení. Sedím na lavici před sálem a nikdo mi nic neříká.
Teprve po několika hodinách se slituje jedna sestřička. To je tvůj kamarád? Tak na něj nečekej. Bude dlouho spát. Ale nemusíš mít starost, je stabilizovaný. Když vám někdo řekne v nemocnici tohle slovo, tak znejistíte. Víc nevím, ale musím na kolej. Musím to říct Blance a taky bychom měli zavolat Michalovým rodičům. Vylezu ven a konečně mě nikdo nevidí. Tečou mi slzy. Vezmu to kolem Chodského náměstí. Zaslechnu řev. Několik fanoušků ještě nešlo spát. Demolují lavičky, lámou stromky a kopou do výloh. Házejí koše po ulici. Kolem projede policejní auto. Policajt jen vykoukne ven a mávne rukou. Mám vztek. Nechápu nic. Kde se v lidech bere takový zlo? Proč? Jak jsem mladej a hrdej a naštvanej, jdu středem. Neukrývám se. Mám šílenej hlad, to si pamatuji úplně přesně. Řekni Viktorka! Ozve se za mými zády. Pak chvilku něco skandují. Ignoruju je. Jeden za mnou běží. Řve mi do ksichtu. Nějaký debilní slogan. Mlčím. Pak mi vystřelí ruka a trefím ho přímo do brady. Je v tom úplně všechno. Hergot, já taky nikomu nic nenutím, nikoho o ničem nepřesvědčuji. Jako asi každej normální chlap se nikde nevysírám, nejsem frustrovanej, abych musel řvát v davu. Debílek padne k zemi. Než jim dojde, co se stalo. Zmizím v uličkách.
Od té doby se čemukoliv, co smrdí fanoušky nejen fotbalu, vyhýbám jako čert kříži. Pomalu jsem došel na kolej. Už svítá a Blanka vyleze v noční košilce. Mžourá na mě a když jí konečně dojde, co jí říkám, tak mi padne do náručí. Jdu za blondýnkou. Zrovna vstává do školy. Všechno jí řeknu a jdu spát. Původně jsme si měli jít jen tak chlapsky pokecat. Dát si trošku do zobáčku, svlažit hrdlo a probrat život. Byli jsme dva mladý ztracený kluci, co se chtěli jen trošku pobavit. Bohužel, potkali jsme až příliš dutohlavců během jednoho dne. Michal se z nemocnice dostal po měsíci. Léčil se ale skoro půl roku. A to jenom proto, protože fandil knihám a filmům, proto, že měl na triku znak hippie a kalhoty do zvonu. Řádění rowdies a hooligans jednoho krásného podzimního večera pro nás nedopadlo dobře. Utvrdil jsem se znovu v tom, že s debilama se nevyjednává. Neznají totiž nic jiného než sílu. Za svůj život jsem potkal i spoustu normálních, pohodových fanoušků. Ale o těch dnešní příběh nebyl. Byl o lidských hovadech, kteří nepoužívají mozek.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
