Příběh čtyř stý dvacátý osmý - Opuštěná chata v lesích
Táhnu s sebou velkou krosnu. Mám v ní nějaké jídlo, oblečení a taky CD přehrávač. Výběr nahrávek probíhal velmi pečlivě. S přihlédnutím k tomu, že budeme slavit. Sladkých devatenáct. Moje milá blondýnka má narozeniny. Z brigády jsem jí koupil přívěsek na krk s křížkem. Jasně, já starej metalista jsem koupil symbol křesťanství. Jenže byl moc hezkej a líbil se jí, když jsme šli kolem jednoho klenotnictví v Plzni. Dával jsem si peníze stranou půl roku. Student, který dřel po brigádách. Ale chtěl jsem jí udělat radost. Máme sraz s dalšími dvěmi dvojicemi v Písku. Jedeme přes Ražice vlakem. Chleba je namazanej sádlem, babička na horách nedávno zabíjela a svačina voní tak, že se za námi všichni otáčejí. Slunce má sice sílu, ale jen přes den. K večeru je to na svetr. Musíme ještě nakoupit nějaký pití. Těšíme se, s táborskými kamarády bývají momentálně jedny z nejlepších akcí. Olíbáme se ještě v nádražce, kde na nás už čekají. Nedaleko je krámek, kde naplníme další dvě tašky. Chtělo by to spláchnout dobrý obchod, říkáme s klukama a holky se tváří, že jako jo, že žádnej problém a ihned se sesypou k sobě a něco si šeptají.
Chata patří rodině jedné z kamarádek. Jezdili sem kdysi, když jí bylo čtrnáct, se svým současným klukem. Jasně, že byla pod zákonem, taky prý nic nebylo. Oba čekali na narozeniny. Jsou spolu dodnes a patří ke dvojicím, které jsou snad nejvíc v pohodě. Zajímavé, co? Začnu všem vyprávět, jak jsem býval jako malý indiánem a všichni se ihned chytí. Hlásíme věty z filmů a jak v sobě už máme nějaký ten rum a betony, tak je nám moc fajn. Musíme ještě kousek vlakem, do Putimi. Uděláme to a vtipkujeme s paní průvodčí. Jedem slavit narozeniny jedné krásné holky, která vypadá jako herečka Vejmělková. Pogratuluje a popřeje hezký víkend. To se nebojte, máme hodně pití, mi už se nějak zabavíme. Když vylézám z vlaku, tak padnu i s batohem na hubu. Nejdřív to ve všech vyvolá hlasitý smích, ale když vidí, že jen tak ležím a nemůžu se zvednout, přispěchají mi na pomoc. Si blbej, měla jsem strach, plácne mě po zádech. Já se ale fakt nemůžu zvednout, tíží mě chlast. Padnul jsem naschvál dopředu, odřel se, ale lahve zachránil.
Jdeme pěšky, docela daleko, nebo mi to tak přijde, protože nesu nejtěžší bágl. Kluci mají mezi sebou basu a malý soudek. Supíme lesem a kolem nás poskakují holky. Štěbetají, ale nejsou to takový ty slepičí řeči, které některé ženy mívají. Naopak, věty dávají smysl a to i přesto, že ženám zase tak moc nerozumím. Nejde to, ha! Je před námi poslední kopeček, pod kterým děsně machruju, kolik mám síly. Moje milá mi vleze na záda, dělá hyjé a směje se tomu. Já se snažím taky, ale sotva popadnu dech. Konečně, kousek u mýtiny, najdeme opuštěnou chatu. Je zapečetěná, dlouho tu nikdo nebyl. Větráme, ale taky ihned otevíráme první pivo. Vítejte v divočině. Zabereme postel na půdě, kde budeme sami. Oslavenkyně má přednostní právo. Nastane pomalu čas oběda a my si jako za starých časů tak nějak automaticky, bez nějakého dohadování, rozdělíme úkoly. Kluci jdou lovit (rozuměj na dříví) a holky připraví pomalu jídlo. Nakrájí do kotle co najdou a co se hodí a připravují polévku. Pro vodu musí do nedaleké studny. Překvapí je bílý slimák. Ze srandy ho dají na prkénko a vyděsí nás, když se vrátíme se dřevem.
Dělám jakože nic a vyndám nůž. Napřáhnu se nad slimákem a blondýnka na mě zakřičí. Co je? Vždyť to bude pochoutka. Smějeme se a protože se dívkám zvedají žaludky, dojdu s naším bělostným albínem do lesa. Vypustím jej. Asi moc dlouho nepřežije, ale aspoň bude potravou někoho jiného. Polévka je dobrá, chleba čerstvý a tak si posedáme kolem ohně a popíjíme. Držím se vzadu, raději poslouchám, protože všichni jsou normální a mluví hezky. Záměrně nevtipkuji, zajímá mě, co říkají. Neznám nic krásnějšího, než když sedím uprostřed přírody u ohniště a mám u sebe svoji holku. Ptáci kolem štěbetají a křičí. Občas lze zahlédnout srnku. Chodí se pást na druhou stranu mýtiny a vůbec se nebojí. Je tu krásně, říkáme každý v pravidelných intervalech. Ale protože je zima, napadne nás, co kdybychom zašli do Putimi na pivko. Napadne to kluky, ale souhlasí všichni. Obléknu si nové triko, co jsem dostal nedávno od své milé. Jsou na něm zkřížené hnáty a lebka. Taky nápis Obituary. Moc dobře ví, co mám rád. Umí mi udělat radost, za což si jí děsně vážím. Chytnu ji za ruku a jdeme. Vůkol je les a vřes, snažím se recitovat básnické klasiky, ale pletou se mi slova.
Čerstvý večerní vzduch mě ale probere. V hospodě sedí bodří štamgasti. Mají buclaté tváře, usmívají se a když si ťukají, tak jim nadskakují pupíky. Přisedneme si vedle ke stolu a ihned zjistíme, že tu žijí dobří lidé. Pokecají, zeptají se, jak se máme, nijak neútočí, jako někdy v Plzni nebo na severu. Je tu pohoda a chtěl bych tu žít, řeknu své milé a ona mi odpoví, že aspoň vím, proč jsem si našel Jihočešku. Bude na tom něco pravdy, protože tchán je velmi podobné povahy. Hele, jdete na disko? Zeptají se nás místní a my samozřejmě souhlasíme. Sedíme v bývalé sokolovně, kde sice normálně přes týden cvičí sokolové, ale o víkendech se uklidí náčiní a tančí se. Což je dobře, protože každá žena ráda tančí. Alespoň, co jsem se měl možnost setkat. Kamarád dokonce říkal, že se pozná, jaká je v posteli, podle toho, jak se vlní na parketu. Je to sexy, to je jasný. Zrovna to probíráme a naše dívky klopí oči, dělají, že se stydí, protože jsou všechny dobře vychovány. Hladím blondýnku pod stolem na nohou a ona se na mě dívá svýma modrýma očima. Jednou se v nich utopím, líbám jí, když odejdou všichni na záchod.
Hudba začne hrát kolem deváté. Parket se ihned zaplní. Kluci a holky z okolních vesniček, ale i z Písku, co si přišli zatančit. Sledujeme partičky, jak se natřásají, jak hledají, jak se setkávají jejich pohledy a když to klapne, tak kluk osloví holku nebo obráceně. Machýrci naleznou ty vyzývavé, stydlíni mají smůlu nebo taky ne, když natrefí na nějakou obyčejnou dívku. Svůj k svému, všimli jste si toho někdy? Tančí tu ale i starší páry, DJ k tomu přizpůsobí muziku, je dobrej, žádný komerční sračky, ale dobrý songy, na který se dá zatrsat a to říkám i já, kterej normálně tenhle druh zábavy vůbec nemusí. Jsme nejdřív v kruhu, tančím svůj klasický medvědí, šamanský i zombie tanec a jde mi to velmi dobře. Blondýnka dává ruce nad hlavu a kýve se v bocích, hází vlasy a pokaždé, když se setkají naše oči mezi světly, jde ke mě, přivine se a políbí mě. Je na nás vidět, že se máme hodně rádi. Ploužáky to jen potvrzují. Pijeme na baru panáky a smějeme se, že nás bolí bránice. Holky chodí na záchod zásadně spolu, což dodnes nechápu, ale asi tam vedou svoje řeči. Je to jejich území, my zase usedneme ke stolu a kluci mi říkají, že jsou rádi, že mě moje milá má. To já taky, pánové.
Vrátí se a řekne mi pojď. Za sálem je kumbál, od kterého má klíče. Uvnitř jsou na hromadě míče, lavičky a taky žíněnky. Jedna patří momentálně nám. Střih a my se vracíme ještě veselejší dovnitř. Dáme pivko a cigáro a je na nás vidět, co jsme asi tak dělali. Další dvojice, další úsměvy. Pak musíme vrátit klíče výčepákovi. Ten se jen zeptá dobrý a plácá se do obřího břicha. Ještě dodá, že kdyby byl mladší, ale skončí uprostřed věty, protože jde kolem jeho žena, která mu řekne, nech si to na večer kaňoure a je to všechno tak milý a přirozený. Vrátíme se na parket a paříme až do zavíračky. Hele vole a kdo zná cestu zpět? Zeptám se a všichni se děsně smějou. Ale to víte, že bloudíme až do rozbřesku. Potrhaní, špinaví a utahaní dáváme v rose před chatou konečně ještě jedno pivo na spaní. Je nám moc fajn, když si zalezeme do spacáků. Ještě chvilku dělám, že bych si dal říct, ale jsem rád, že mě odmítne. Laskavě, ale moc dobře ví, že jsme totálně grogy. Spíme jen krátce, na terasu totiž usedne nějaký hodně hlasitý pták. Někdo zespoda zařve, aby už konečně držel hubu a tak raději vstaneme a jako zombie se snažíme něco sníst.
Po jídle, které je velmi skromné a doplněné rumem, padne návrh, že bychom se měli umýt. Je to ale jen potok a tak jdeme nejdřív my, kluci. Bimbáme se rosou, scvrklí až běda, klepeme kosu, cachtáme se v potoce a mezi nohama se nám míhají pstruzi. Dělejte, je nám zima, křičí na nás naše krasotinky. Oblékneme se a ony už ve spodním prádle, s kůží opletenou pupínky z chladu. Děláme si prdelky, ale všechno je hrozně milé, žádný sprosťárny. Jestli jste někdy viděli dobrý erotický film, asi víte, o čem mluvím. My si dáme lahváče a bavíme se o tom, jak se máme, že máme takový pěkný a chytrý kousky. Je to fajn, většinou totiž, co mám zkušenost, tak spousta dvojic na sebe nadává. Nechápu to, asi bych neuměl být s někým, kdo mě pořád štve. Jasně, že máme už za sebou taky první hádku. Samozřejmě o hloupost, neměl jsem náladu a blbě odsekl. Pak mě to mrzelo a styděl jsem se. Člověk by neměl narušovat to co je krásné a křehké. To co postupně, pomalu vybudoval. Je čas na hudbu, dámy a pánové, vyndám konečně CD přehrávač. Všichni ocení výběr mé hudby a já se dmu pýchou, protože mi na tom hrozně záleží. Jsem mladej a prožívám to.
Metal zabírá, ale ještě víc punk. Slovenský obzvlášť. Pijeme, opékáme buřty, je sobota, kolem tma, která by se dala krájet. Sovy houkají, dokonce i vzácný sýček se ozve. Štěkání srn, poznám i jelena, jsem kluk, co strávil dětství v horách. Obličeje nám září nad ohněm a plameny vrhají tančící stíny. V jedné ruce pivo, v druhé ruku své milé, neznám opravdu nic lepšího. Začnu vyprávět hororové příběhy. Některé jsem četl, jiné viděl a pár se jich i doopravdy stalo. Ze Sudet toho mám na několik večerů. Babička nás tím strašila, abychom nechodili do mlhy a na Samoty. Asi vyprávím dobře, protože se holky bojí dojít i na záchod. Už zase svítá, podívejte. Řekne někdo a vyplaší rodinku srnek na mýtině. Rozprchnou se do mlází a my jdeme spát. Jak jsme nahoře a sami, tak je to příjemné. Velmi příjemné. Zapálíme svíčku a předám své milé dárek. Rozpláče se radostí. Má v očích plamínky a splní mi, co mi na očích vidí. Oddechujeme ještě chvilku a já se hloupě zeptám, proč svítíme svíčkou, když je venku už světlo. Protože je to romantický, ty popleto, dělá si ze mě srandu. Pak usnu a zdá se mi o řece života. Občas připlujeme ke břehu, někdy jsou i peřeje. Temná hluboká zrádná voda, ale na loďce plujeme pořád spolu. Někdy ji vytáhnu já, když přepadne do studených hlubin, někdy ona mě. Probudím se a ona ještě spí.
Usmívá se a něco mumlá. Nechám jí a jdu ven na cigáro. Kámoš chce připálit, tak mu nabídnu jedno LMko a klábosíme. Musíme domů. Zítra nás čeká škola. Pojď probudit holky. Vlítneme do pokoje a děláme poplach. Hodí po nás boty, nějaké oblečení i kus chleba. Ale vstanou. Sbalíme a jdeme pomalu na vlak. Les voní jarem a my jsem utahaní jako koně. A spokojení. V přírodě si člověk vždycky vyčistí hlavu. V nádražce mají polívku, tak doplníme energii. Jede to za chvilku a v Písku se loučíme snad hodinu. Nechceme, aby to někdy skončilo, aby byla škola a stereotyp. Nastoupíme a na holčičích tvářích jsou slzy. Neviděly se dlouho, znají se od školky. Zase jsem si vzpomněl na víly. Když tančily, šly se koupat do potoka, když pily pivo z lahve, když voněly kouřem, když se usmívaly. Řeknu to blondýnce v kupé, když jedeme do Plzně a ona se jen víc přitulí. Políbí mě a usne. Dívám se do krajiny a ukládám si vše do paměti na horší časy.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
