.JPG)
Příběh čtyř stý šestnáctý - Co nás čeká a nemine
Ležíme v posteli a dávno už je světlo. Dnes do školy nepůjdeme. Divočili jsme skoro do rána. Ve vzájemné symbióze, napojeni na sobě, jako muž a žena. Nemuseli jsme nic říkat. Slova byla stejně zbytečná. Uvařím kafe a připravím něco malého k snídani. Stále nikdo nic neříká. Oblékneme se a jdeme ven. Potichu, mám pocit, že mi čte myšlenky. Zamilovaní tohle vědí. Dívá se na mě takovým tím pohledem, které umí jenom spokojené ženy. Je v něm vášeň, ale i laskavost. Jsi moje šelma, promluvím jako první. Usměje se a zavěsí se do mě. Vystoupíme z tramvaje, kousek od borské věznice. Už je jaro, sluníčko svítí a usedneme na první lavičku. Hele, už si někdy přemýšlela o tom, co budeme jednou dělat? Čím bys chtěla být? Ví to přesně a já jí to hrozně závidím. Od malička jí šly jazyky a miluje děti. Učitelka není povolání, to ví každý, kdo ji dělá poctivě. Je to poslání, stejně jako třeba zdravotní sestra.
Zasní se. Chtěla bych děti. Dvě, je mi jedno jaké, ale aby si spolu hrály. Jsem jedináček a ségra nebo brácha mi chyběli. Kývám spokojeně hlavou. Je sice další z dívek v mém životě, která se mnou chce mít děti, ale dřív jsem si nebyl úplně jistý. Byl jsem mladej a necítil jsem se. Nebo možná ano, ale kdo ví, jak by to dopadlo. Teď se ale cítím být dospělý a schopný převzít zodpovědnost. Co v životě chci, jsem pochopil až v Plzni, když jsem se oprostil od Boleslavi, od bolestivých i krásných vzpomínek. Možná by to byla dobrá diplomová práce pro nějakého psychologa. Hele, já ale strojaře dělat nebudu (nakonec ho dělám celý život), mě to nebaví. Nuda. Celý život studuju technické obory a jsem zcela z jiného těsta, to asi víš. Nojo, ale živit se nějak musím. Tehdy mám ale ještě spoustu jiných plánů. Miluju zvířata, to víš, až dodělám strojárnu, mohl bych si třeba jen dálkově, udělat nějakou humanitární školu. Škoda, že v knihovnách a archívech neberou dobré platy. Hned bych do toho šel. Obejme mě a řekne mi, že je jí vlastně jedno, co budu dělat. Chce jen, abych byl s ní, živil se poctivě a měl ji rád. Tam, v borském parku, hned vedle vězení, jsem jí to slíbil. A myslel jsem to smrtelně vážně.
Jaro vytáhne ven maminky s malými dětmi. Pár jich přijde až k nám a něco žvatlají. Blondýnka si s nimi začne povídat, hrát si. Je to děsně přirozené. Nad hlavou se jí sklánějí staré stromy a kývají souhlasně hlavou. Vybral jsem si správně. Probleskne mi hlavou a zasním se. Vidím nás za pár let, jak se procházíme po stejném parku. Máme úplně jiné starosti, než dnes. Je to jako nějaké vidění, předtucha. Prý jsem vypadal děsivě. Protočily se mi oči v sloup a zbledl jsem. Několikrát se mi změnila tvář. Od úsměvu, skoro až k pláči. Dostal jsem pár lehkých facek, abych se probral. Zasnil jsem se tak, že jsem měl něco jako vidění. Nikdy jindy jsem to nemíval, ale tentokrát to bylo až šílené. Například jsem nás viděl, jak se šouráme stejným parkem a vezeme v kočárku vnoučata. Bože, uff. Byla to fantazie nebo jen vyfabulované představy? Podvědomé přání. Nevím. Jistý jsem si jen s jedním. Splnilo se skoro všechno. Hele, zajdeme raději na pivo, musím si vydechnout. Připadám si, jako bych složil náklaďák uhlí.
Odvyprávím ji všechno a chvilku mlčí. Jsme realisti, má milá ještě víc než já. Nevěřím ani na duchy, ale tentokrát si o tom vyprávíme. Popíjíme pivo a jsme jako dva tkalci, kteří spřádají budoucnost. Všechno vypadá tak hezky, když to předestřete na stůl. Ale ono se to musí odžít, vydržet spoustu překážek. Taky ty starý kurvy bůh s osudem, vám hází občas klacky pod nohy. To víte, že nás čekaly i problémy a chmury. Ale musím říct už dopředu jediné. Vždy stála při mém boku, mohl jsem se o ní opřít. A to jsem byl třeba i na civilce, kde jsem zažil dost děsivé věci. Ale nepředbíhejme. Zatím mi je dvacet, mojí milé devatenáct a máme ve všem jasno. Obejmu ji a zakousneme se do sebe. Chtěl bych ji tady a teď, ale nejde to, mnozí by mohli být pohoršeni. Už takhle na nás koukají. Jak může mít taková krásná holka takovýho váguse? Vidím jim jejich otázku na očích. Mám to tak celý život, jak nenosím patku, ani momentálně děsně moderní tričko s límečkem nebo košili a jsem v metalovém, tak se s tím setkávám pořád. Ale je mi to jedno. Jestli mi totiž něco dala naše milá sametem oplyšovaná revoluce a život mezi dělníky a na sídlišti, tak je to přístup - nikdy nikoho nehodnoť podle toho, jak vypadá. Řídím se tím celý život a hodně krát se mi to vyplatilo.
Ještě je vidět, když vylezeme ven. Procházíme se a pomalu se smráká. V čerstvě opravených uličkách Plzně je krásně. Nakukujeme do výloh, usmíváme se na další dvojice, protože ony také vědí. Jsou v tom hormony, mládí i jaro. Ve františkánské ulici uvidíme na zdi plakát. Zastavím se a nemusím zase nic říkat. Jasně že jdeme. Tehdejší Plzeň skýtala spoustu podobných zážitků. Nikam jsme nespěchali. Svět byl náš, to je jasný. Kolikrát jsme ani nevěděli, co bude hrát. Třeba teď tam měl být nějaký místní heavík. O to ale nešlo, hlavní bylo vyrazit, užívat si. Připadali jsme si jako houby, které jsou nasáklé informacemi. Toulali jsme se po divadlech, kinech a sálech, kde se tančilo. Zajímavé, že nás nebavilo nikdy takovéto rádoby umění, ale zase ani zábava pro davy. Sedneme si nejdříve na bar, ale je tu dost lidí, tak se přesuneme ke kulatému stolku. Blondýnka srká bavoráka a já jsem zděšený z ceny piva. Celých dvacet korun. Uff.
Přepočítávám drobáky v kapse, abych nemusel chodit vybírat do bankomatu a nakonec stejně jdu, protože nás večer děsně baví. Když hrajou svoje věci, tak nic moc, ale pak kapele dojde, že to nebude pravé ořechové a začnou hrát převzatý. To je jiné kafe. Jsou to dobří muzikanti, ale špatní skladatelé. Jejich song mi utkví v hlavě jen jediný. Co nás čeká a co nemine. Jak vtipné a vhodné k dnešnímu dni, co? Zavěsíme se do sebe a protože je to ploužák, tak jsme v jednom kole. Ona miluje tanec, já už méně, ale když jí objímám, tak cítím rytmus. Zase jsme jedním tělem a duší. Jsme vyčerpaní. Utahaní, byl to náročný den, ale nedáváme na sobě nic znát. Vyhodí nás ven a my znovu projdeme půlku staré Plzně. Vyprávíme si příběhy o starých časech a mě je vám tak děsně dobře, že nechci aby to skončilo. Máš ještě na něco chuť? Přikývne a tak zapadneme do nějakýho klubu, který má v názvu slovo krokodýl. Usedneme na gauč a já chodím pro pivo a nějaký míchaniny. Skoro nikdo tu není, tak jsme ihned jeden v druhém, zakousnutí jak nějaký hmyz. Kdopak to tady je? Ozve se ode dveří. Michal a Blanka.
Viděli jsme vás z okna i v borském parku. Ale byli jste tak zahleděni do sebe, že jsme nechtěli rušit. Je to týden po pohřbu Michalova táty a můj kamarád má v sobě pořád ještě smutek, ale i přesto se usmívá. Obejmeme se, tenkrát to ještě něco znamenalo, kluci se objímali jen velmi vzácně, ono tedy i holky, ale o tom to není. Posedíme, pokecáme a opět je tu otázka, co nás čeká a co nemine. Michal mi prozradí, že vlastně studoval strojárnu jen díky otci a že teď už bude raději tím, čím chtěl vždycky být, učitelem. Hergot, všude samej učitelskej. Měl bych být taky, čemuž se všichni smějou, protože já přece nemám s lidmi trpělivost a taky bych byl na ně moc hodnej. Jsem naoko uraženej, ale nemyslím to vážně. Co já vím, co budu dělat. Nepředstavuju si sice, že skončím na celý život v továrnách, ale to teď neřeším. Plány máme velké. Byt nebo dům, kupu dětí. Vlastně hrozně nezajímavé a obyčejné věci. Jenže, řekněte mi, kdo to má? Mluvíme o klidu, o lásce, o tom, jak bychom chtěli, aby jsme se jednou procházeli v parku i jako staří.
Prokecáme se až do rána a protože to na člověka přichází hlad, zajdeme do bufáče. Holky si dají mléčné koktejly a my utopence. Sedíme u stolu, utahaní jako koně, ale usmíváme se. Vždycky je hrozně příjemné si pokecat s rozumnými lidmi, kteří mají co říct. Dojíme a spokojení vyrazíme na kolej. Jak bylo včera hezky, tak teď je v ulicích mlha a smog. Málem zabloudíme. Rozloučíme se na chodbě a zalezeme do svých pokojů. Ve sprše si zpíváme a když zalezeme do postele, naschvál přemáhám spánek, abych slyšel ještě chvilku, jak dýchá a jak máme sladěný rytmus srdce. Netuším, co nás čeká a co nás nemine. Jsem si jistý jenom s tím, že to chci prožívat s ní.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
