Příběh čtyř stý sedmý - Rozmluvy s bohem
Přijeli jsme včera. Málem jsme nedojeli. Nad Orlíkem se vlak zastavil na snad stoletém mostě. Foukalo a my se dívali do hlubiny. Přiznávám, modlil jsem se. Opatrně, s bohem mám nevyřízené účty. Nikdy jsem nepochopil, jak by mohl nechat tolik zla mezi lidmi, kdyby existoval. Ale možná je to celé jinak. Nepatřím k metalistům, kteří by se v každé druhé větě zaříkávali Satanem. Stejně je to většinou póza. Já si raději zajdu na pivko. To jsem ještě nějaké stihli. Kousek od vlakáče v Táboře. Vůbec jsem netušil, že přijede i babička z Moravy. Stará paní, která měla za manžela generála. On musel a asi chtěl být kovaným komunistou a ona chodila potají do kostela. Pocházela z dvojčat, její otec míval krámek, který mu sebrali. Dvojče bylo řádovou sestrou u katolíků. Toho času jako osobní asistentka arcibiskupa. Když jsem tenhle životní příběh poslouchal, nekomentoval jsem jej. V každé rodině to nějak bylo a soudit lidi, to nemám ve zvyku. Nebyl jsem u toho.
Každý máme své svědomí, řeknu brzy ráno svojí ženě, která se rozčiluje, že tchán vyvolal hádku o černoprdelnících a ožralých generálech. Není mi to příjemné, ale zase na druhou stranu, veškeré hádky zde probíhají o hodně civilizovaněji, než u nás doma. Jdeme s babičkou ven. Vypráví nám, kam chodila jako důstojnická panička, když sem byli převeleni. Stará paní je poměrně razantní, ale asi musela být. Má tři děti, z toho dva kluky dvojčata (proto máme nakonec dvojčata i my, máme to takhle hezky rodově, geneticky). Jdeme navštívit druhou babičku a najednou cítím zvláštní pnutí. Každá přeci jen pochází z jiného prostředí. Dámy jsou slušné, dají kafíčko, vínečko, bábovku, ale také zazní něco o holých prdelích a komouších. Mám pocit, že se přede mnou odehrává historie naší země. Pak jdeme zase ven a musím poslouchat slova o Kristovi. Bohužel, všechno je takové děsně povrchní, naučené, není v tom elegance chytrých lidí. Nediskutuji, jen poslouchám.
Tedy až do neděle, když nás babička ráno v pět vzbudí, že musíme do kostela. Nejdu, řeknu. Nenechám se nutit. Jenže moje milá má tak smutný pohled, že se nakonec zvednu. Celé mi to připadá absurdní, já když tam vlezu, tak se budou obracet andělíčci prdelkama nahoru. Navíc mám jen metalový triko. Snažím se to babičce vysvětlit, ale prý jsme si před bohem všichni rovni. Což tedy není pravda, protože nejsem křtěný a ke katolíkům mám velké množství výhrad. Ale jdeme. Babička vypráví, jak chodila jako mladá, potajmu, aby děda nevěděl. Měl by pěkný průšvih. Moc neslyší a tak řve, až se lidi ohlížejí. Nějaký starý pán prohlásí něco o bláznivých babkách. Konečně jsme před kostelem. Vlezeme dovnitř a já si sundám kšiltovku. Snažím se být potichu a nerušit. Procházím se kolem utrpení, vše je hodně děsivé, ale ne tolik jako obvykle. Hele, zašeptám své milé, nejsme náhodou ve špatném kostele? Jsme. Tohle jsou kališníci. Ale pomatené bábi to vůbec nevadí. Normálně dělá to co vždycky. Není tu žádná mše, nic takového, tak asi nemá ani šanci něco zjistit.
Máme si sednout do lavic, podá nám modlitební knížky. Dělám, že si čtu, stará paní nemá brýle, tak podle mě nevidí nic. Kolem šepotají samé šedivé hlavy. Raději se odeberu do světa své nekonečné fantazie. Kdyby býval bůh, dopustil by, aby byl můj otec takový? Aby zemřela moje holka? Aby jsem viděl tolik utrpení člověka na vozíčku? Proč, ptám se a jsem spíše vzteklý, mám chuť mu vynadat, seřvat ho, jak si to představuje. Vždyť, kolem je tolik divných zlých a zákeřných lidí. Sobci a samolibí jedovatí dědci, klevetící báby, mladí úspěšní, kteří mají jen ostré lokty a využívají ostatní. Mimochodem, zamyslel jsem se i nad sebou, co když taky nejsem takový dobrák, za jakého se považuju? Co bych dělal v různých špatných situacích? Kdyby mi šlo o život, o mou rodinu. Zasním se a myšlenky mi létají hlavou jako zběsilé. Moje milá mě musí chytit za ruku, prý jsem vypadal, jako bych se opravdu modlil.
Tak abyste věděli, teď už bude všechno dobré. Pomodlila jsem se za vás. Nevím co říct, tak poděkuju. A ona začne mluvit i o svých synech, kteří se tedy moc nepovedli. Každý má několik dětí s různými ženami a nejsou to zrovna vzory slušnosti. Ale teď už je všechno v pořádku. To vám stač málo, nedá mi to a o ozvu se. Ihned jsem seřván, co si to dovoluju a že se rouhám. Snažím se diskutovat, mluvím o morálce, o tom, že k tomu, abych se snažil být dobrým člověkem, nemusím chodit do kostela, stačí když budu dodržovat pravidla a budu zkrátka "jen" dobrý. Dozvím se ale šílené věci. I když bych se sebevíc snažil, stejně půjdu do pekla. Tak to je bůh a celý to vaše náboženství hodně špatný, zašeptám a bohužel mě babička slyší. Dostanu šílenou přednášku o tom, jak neposlouchám starší, jak jsem jen rozjívenej mladej kluk a navíc přidá, že pocházím z rodiny, ve které nikdo nechodí do kostela. Nechápe, jak se mnou vůbec může blondýnka chodit. Raději jsem už zticha, ale není mi ten den dáno mít klid.
Vše pokračuje obědem, kdy se stanu obětním beránkem. Tchán se mi směje a mrká na mě. Seš pěknej čert mladej, ale tchýně ho okřikuje. Mají křesťanství zadřené hluboko pod kůží. Babička, vyčerpaná z proslovů k nevěřícím, si jde lehnout. Omlouvám se, že jsem se fakt snažil, ale že to nejde. Kupodivu mi nikdo nic nevyčítá. Zajímavé je, že zatím jsem nikdy nepotkal věřícího, se kterým by se dalo normálně diskutovat. Nebo jinak, který by se mě nesnažil neustále přesvědčovat. Říkám, hergot, vždyť je to každého věc, ne? Stejně jako to, jestli máš rád prdelatý holky, hubený nebo třeba kluky. Víceméně je mi to u zadku, jen nechci, aby mi někdo něco vnucoval. Babička se probudí, asi jsme ji rušili. Tchán mluví hodně nahlas. Sedne si naštvaně mezi nás. A pokračuje. To nemáš respekt ani před bohem? A co ta tvoje muzika, to jsou taky satanisti. Ty si svedl moji vnučku na špatnou cestu. Mlčím a nevím, co mám říct. Slova jsou asi zbytečná.
Raději sbalím, rozloučíme se a když podávám ruku babičce, tak jí řeknu, že jsem si myslel, že jedním z nejmarkantnějších znaků křesťanství je to, že odpouští. Nemám si prý brát slovo boží do tý mý nečistý huby. A pokřižuje se. Cítím se hrozně, neudělal jsem nic špatného, jen mi byly některé věci divné. Ve vlaku je zase zima, tak klepeme kosu a diskutujeme. Hele, a ty věříš v boha? Nevím, těžko říct, mám to asi jako ty. Někdy si člověk říká, že je, že existuje. Když vidíš malé dítě, jak se smějí, když jde mladá dívka ulicí, když slyším nějakou dobrou hudbu, tak jeho přítomnost cítím, vnímám jej. Jsou ale situace, kdy si myslím, že neexistuje. Někdy je mi smutno, když vidím zprávy, když slyším někoho, jak chce ubližovat ostatním. To si pak říkám, že někde spí nebo mu je jedno, co se s námi stane a nebo vlastně vůbec neexistuje. Třeba jsme jen opravdu o trošku chytřejší zvířata nebo nás tady nechali mimozemšťani na chov. Kdo ví?
Myslím si, že tyhle otázky si musí člověk srovnat sám v sobě. Protože bez toho bude tápat celý život v temnotě. Já třeba věřím v rodinu, ve dva partnery, kteří mají děti a tak nějak pokračují v tom, co kdysi vytvořili jejich rodiče. Řekne mi a i když to zní nejdřív hrozně jednoduše a vlastně obyčejně, že je to v tom velký kus pravdy. Ale abyste si nemysleli, nebyli jsme ten den jenom vážní. V Plzni na koleji jsme nechtěli jít spát, tak jsme se napili, kecali s kamarády, co mají co říct a jejich vztah k bohu byl tak nějak podobný jako ten náš. Na základce bylo křesťanství největší zlo, ale to taky není pravda. Pokud budou mít lidé respekt aspoň před bohem a budou se snažit žít podle desatera, tak na tom nevidím nic špatného. Michal potom s cigárem v koutku úst řekne, že jemu nejvíc vyhovuje budhismus. Mluvíme dál a pomalu zjišťujeme, že je tomu tak ve většině náboženství. Když se vezme za špatný konec, tak jenom ovládá lidi, využívá je, ale taky v sobě má spoustu dobrého.
Každý to máme nastavené trošku jinak, ale v jádru stejně. Chceme být normálními kluky a holkami, kteří studují, objevují, snaží se získat vědomosti. Zamyslím se a už jsem hodně opilý a začnu jim všem říkat, že je mám rád, že podle mého je právě tohle ono. Chodíme po světě a jsou věci, které nemůžeme změnit. Těžko zastavíme válku na druhém konci světa, ale můžeme se zvednout, když uvidíme stařenku v tramvaji, můžeme se usmát na prodavačku, můžeme nebýt svině. Kurva jo, kurva jo, skandují všichni a klaní se mi. Budeš náš guru. Tak řeknu, že jo, ale že bych potřeboval mít vlastní stráž, nejlépe blondýnku, černovlásku a zrzečku a že si je vyberu sám. Je to samozřejmě legrace, ale řeknu vám jednu věc. Mezi všemi těmi chytrými a inteligentními nevěřícími mi bylo o hodně lépe, než ráno v kostele. Tam byl chlad a vzduchem se vznášela faleš. Nemůžu si pomoct, ale tak jsem to cítil.
Jdeme spát a moje milá se mě zeptá, jestli jsem to myslel s těmi zrzečkami a černovláskami vážně. Usmívá se, ale je to přeci jen mladá holka. Políbím ji a řeknu že ne, že to až déle, až budu mít svoji vlastní sektu. Plácne mě z legrace po tváři a pak se ztratíme v peřinách. Nejednou vím, že bůh opravdu existuje.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
