Příběh tří stý osmdesátý čtvrtý - Probudím se v Chebu
Probudím se v Chebu a koutkem oka zahlédnu, jak za oknem padá sníh. Nevím co je za den, kde to jsem. Unesli mě? Bolí mě hlava a pálí vnitřnosti. Pomalu se zvednu, zamotám se a zase padnu na matračku. V pokoji jsou oprýskané zdi, připomíná spíše kobku. Zaslechnu šramot. Vzpomenu si na knížky od Kinga. Marně se pokouším přečíst nápis na zdi. Nemám brýle a ani nikde nejsou. Hrozně chci, snažím se, aby se mi vrátily vzpomínky, ale je to marný. Zvednu se a vyděsím se. Jsem nahý. Vezmu si na sebe smradlavou deku a jdu zjistit, kde je záchod. Dveře do kuchyně jsou pootevřené. Sedí tam dvě postavy. Nohy mají pokrčené na židlích. Takhle sedávají jenom dívky. Trošku mě to uklidní, asi mě neunesly. Zaklepu a od stolu se ozve smích. Tak pán se probudil. Zrzečka a blondýnka. Obě poměrně hezké, jen ta zrzavá má divně popelavou kůži. Mezi nohama ji prosvítají chloupky, ale má takový unavený obličej. Kde já jsem je jenom viděl?
Po záchodě, který není zrovna uklizený, se odeberu znovu ke stolu k dívkám. Že jsem tak smělý, kde to jsem? Ty si nic nepamatuješ? Jsi v Chebu. Co? Proč v Chebu? Pomalu, ale opravdu hodně pomalinku se mi začne rozsvěcovat v hlavě. Prý, ale věřím jim, jsem byl v klubu v Plzni Pod Lampou. Nějaké kapely, asi hard core, které mě nebavily, tančil jsem a pak jsem do blondýnky omylem vrazil. Omlouval jsem se a neustále mluvil o jiné blondýně, kterou prý miluju. Čekal jsem na ní, ale nepřišla. Tak jsem pil a pil a pil a pařil. Dohrálo se, seděli jsme u stolu a pak přišla zrzečka. Sjetá jak zákon káže. Pervitinem. To mi ale došlo až po chvíli. Hele, jen se ujistím, proč jsem nahý? Bylo něco? A pokud ano, byl jsem dobrej? Usmějí se a ubezpečí mě, že jsem se jenom poblil. Moc rumu, moc piva, moc vodky. Oddechnu si, hodně si na tom, abych byl věrný, zakládám. Podívám se z okna, poprosím o cigáro a pak se jdu zase vyzvracet. Nějak mi nebere pajšl ani plíce.
Blondýnka je hodně hezká, stará se o svojí kamarádku, která se pokouší vymanit z drog. Holky jsou punkový a hrozně milý. Šli jsme do nějakého nonstopu, pořád jsem vyprávěl, ony se smály, byl jsem opravdu zábavný. To mi jde, když chci, když se dobře bavím. Doprovodil jsem je na vlak, na nádraží, ale došlo ke strkanici, kdy nějaký opilec, asi ještě víc navátý než já, začal do zrzečky dělat. Ona byla sjetá, tak by jako že jo, ale blondýnka to nechtěla. Velkej chlap, jak už to tak bývá, fotr od rodiny, co se ožral a chtěl bejt zase za velkýho klátiče. Dostal jsem od něj do držky. Naháněl mě po nádraží a já se smál. Pak jsem naskočil na první vlak, kterej shodou okolností jel do Chebu. Našly mě v kupé, s rozbitou hubou, se špinavým trikem a bez jízdenky. Průvodčí mě chtěl vyhodit, ale uprosily ho. Když jsme dorazili na místo (s jedním přestupem prosím), nevěděly, co se mnou. Zrzečka v rauši si mě chtěla vzít za muže. Zaneřádil jsem jim půlku bytu a teď se děsně stydím.
Pomalu přicházím k sobě a připadám si jako před pár lety, po zápase v kick boxu. Modřiny, ale hlavně ksicht, na kterém mám rány. Pokaždé, když jsem dostal dělo, smál jsem se. Chlast je svinstvo. Dáme si kafe, které konečně udržím v žaludku. Přinesou mi křiváka i kalhoty. Triko je ale na odpis. Roztrhaný a špinavý. Obléknu si na holé tělo svetr. Štípe mě. Ony kolem mě chodí, jen tak, v kalhotkách, klidně se převlékají, natřásají. Padá mi hlava, asi mám lehký otřes mozku. Pak se šíleně vyděsím. Co když mě moje milá hledá? Ježíšíkriste, kurva. Nemáte někde telefon. Ještě stihnu napsat na papírek číslo na kolej a padnu do mdlob. Zdá se mi o děsivé bestii, která mě kouše do kůže. Možná za to může svetr, ale ve snech se dějí šílené věci. Bojím se. Občas vytřeštím oči do tmy a vidím, jak se obrázky na oprýskaných zdech hýbou. Co se to se mnou děje? Já vím, chlast, ale nebylo ho zase tolik. Nebo ano? Nejhorší je ta nejistota.
Probudím se v Chebu a koutkem oka zahlédnu, jak za oknem padá sníh. Vylezu z postele a zaslechnu dívčí smích. No, že se taky ukážeš. U stolu sedí moje milá. Přijela si pro mě. Jsem na tom hrozně. Třeští mi hlava. Obejme mě, začne líbat. Hrozně se omlouvám, ale ona říká to nic, to bude dobrý. Ale není. Nahmatá mi vzadu na lebce krvavý flek. Je neděle kolem poledne a vůbec nevím, kde je tady nějaká pohotovost. Ale holky vědí. Jdeme svorně, chvílemi mě musí podpírat. Zase jsem chtěl být jednou za hrdinu a ochraňovat slabé dívky a dostal jsem pořádně po čuni. Moje děvče mi ale nevyčítá vůbec nic. Miluje mě, přijela mě zachránit. Bohyně. Ano, vnímám jí tak. Protože je na ní v těžkých chvílích spolehnutí. Může se opřít o mě a já o ní. Sedíme v čekárně a jsem na tom o trošku lépe než jeden cikán. Ten je pořezanej na břiše, tak jde dovnitř jako první. Netrvá to dlouho, ale řve bolestí jako tur. Jsem na řadě. Diagnóza potvrzena. Otřes mozku, naštípnutá lebka. Musím do nemocnice na rentgen.
Tam na nás tedy nejsou vůbec příjemný. Těch keců kolem, vyptávání a divné pohledy pana doktora na holky, nelíbí se mi to. Ovážou mi kebuli a vypadám jak válečný veterán. Takhle dopadají ochránci a gentlemani. Ale neměnil bych. Loučíme se na nádraží, objetí jsou více než vřelá. Oči mladých laněk, smyslné a nádherné. Chtěl bych být milovníkem jako za starých časů, ale nejde to. Místo toho si dám párek v rohlíku. Sežene jej moje slečna, ani nevím kde. Pokydám si ten svůj svetr a klepu kosu. Nedali mi žádný prášky na bolest. Mám si je prý koupit v Plzni. Ale to asi až zítra, teď bych si s dovolením lehnul. Opatrně, s pomocí hezké asistence se osprchuji. Ne, omlouvám se, nemůžu. Ty blázínku, řekne mi a pohladí mě po hlavě. Zabolí to, syknu a hned mě líbá. A stejně se zeptá? Měl si s těma holkama něco? Ony říkaly, že ne...ale potřebuji to slyšet od tebe. Neboj. Jen jsem se opil a byl smutný, že si nepřišla. Usnu, ani nevím jak a konečně oddychuji poklidně.
Probudím se v Plzni a koutkem oka zahlédnu, jak za oknem padá sníh. Vím, že je pondělí. Dnes ale nikam nepůjdeme. Školu vynecháme. Zaleze si ke mě. A je opatrná, jemná jako koťátko. Hladí mě a vrní. Oddychujeme ve stejném rytmu a i ta naše srdce jsou sladěná. Mám ti něco koupit? Jedno pivo prosím a ona jej opravdu přinese. Dopiju jej, položím lahev na stůl a sleduji, jak se v ní odráží slunce. Mám ještě spoustu výpadků a některé momenty se asi už nikdy nedozvím, ale nelituji ničeho. Možná jsem neměl tolik pít, možná jsem měl zůstat v Plzni, ale osud s námi má někdy jiné plány. Na obě holky z Chebu si občas dodnes vzpomenu. Byly jak z porno časopisu. Snad se jim daří dobře. Byl jsem teď letos u nich ve městě, dokonce jsem našel i okno bytu, ve kterém jsem tak hodně zvracel a krvácel, ale dovnitř jsem se neodvážil. Zůstanou jen v mých a manželčiných vzpomínkách. Stejně jako sníh za oknem.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
