Příběh sto dvacátý druhý - Jak nás málem zlomili
Z chalupy jsme s Káčou přijeli až v neděli ráno. Měl jsem v pátek volno a už cestou jsem byl nadrženej jak stepní koza. Muchlování v autobusu bylo super, ale jeden a půl dne strávené v posteli u kamen ještě lepší. Měl jsem vždycky obrovskou radost, když se napnula v milostné křeči a pak na mě padla s úsměvem, který mívají spokojené ženy. Mezi jednotlivými akty se jedla paštika a lunch meat přímo z konzervy, k tomu kompoty ze sklepa. A samozřejmě rum.
"Na co zase myslíš, měl bys víc chlastat, to šukání ti leze na mozek": vytrhl mě z krásných vzpomínek - představ Prcalík. Jen jsem se usmál a poslal ho do prdele. Sedíme v hospodě U Hymrů, kde jsme už probrali naše holky a teď se přešlo na muziku. Museli jsme si přesednout do salónku, protože dělňasové se chtěli koukat jako každý nedělní podvečer nejdřív na Walta Disneyho (Gumídci, kníže Ignor, strýček Skrblík a ostatní) a nekonečné příběhy plné tuposti - Beverly Hills 90210, kde Dylan zase vypil jednoho panáka a už byl závislej na alkoholu. My chodili kouknout až na kozy, na Pamelu z Pobřežní hlídky, o jejíž prsou se vedly nekonečné spory, zda jsou či nejsou umělé.
"Já ti říkám, že Metallica i dneska strčí Megadeth do kapsy": začal zase špičkovat Kytka. Věděl jak na mě, měl spoustu znalostí a informací o metalu z různých časopisů, knih a tak občas dělal chytrýho. "Jste jak malí Jardové, už se na to vyserte, pojďte se radši bavit o šukání..": rozsekl naše škorpení Prcalík, ale my nemohli jinak. A tak se řešilo snad všechno. Co komu přišlo na jazyk. Člověk byl každým pivem chytřejší, hlučnější a ostřejší. Všechno v dobrém, hrozně na ty naše debaty rád vzpomínám, protože patřily k metalu, jako k Lemmymu bradavice na tváři.
Přesunuli jsme se do hlavní hospody a museli být ticho. Důchodci i dělnická třída (pár chlapům jsem dělal už vedoucího) si otočili židle k televizi a číšník byl několikrát seřván, že ruší a cinká sklenicemi. "Abyste se z těch koz neposrali, ani nechlastáte": zavrčel na nás a od Prcalíka si ihned vysloužil označení, že je buzerant. Na obrazovce zrovna holky vrtěly zadkama a zachraňovaly nějaký koně, kteří pobíhali po pláži. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát nahlas, ale nakonec jsem zase začal myslet na Káču. Mimochodem, zrovna v tomhle díle byla plavčice, která jí byla dost podobná. Má milá měla jen delší vlasy a o hodně hezčí a chytřejší pohled.
Pilo se dál, v předtuše, že zítra se zase bude muset do práce. Většinou pivo, občas rum, zelená, ale taky fernet a vodka. Já moc ne, nechtěl jsem se vykropit, abych v pondělí vstal. Hospodou se vznášel neprostupný kouř a všichni měli huby od ucha k uchu od smíchu. Kytka mě držel kolem ramen a promlouval mi do duše, abych si to s tou Metallicou přeci jen rozmyslel. Vrtěl jsem naschvál hlavou jakože ne, protože pak se strhla další debata. Naše holky měly každou neděli svoje odpoledne a večer a my také. Co vím, tak se vždycky u nějaké slezly, dávaly si do zobáčků víno a vedly podobné debaty jako my, jen asi o trošku slušnější. I když, kdo ví?
Vylezeme z hospody, nakročíme a začneme předříkávat Jilemnického okultistu od Master´s Hammer. Vždycky jsme se seřadili, jako vojáci jdoucí na zteč a zpívali. První sloka a refrén nám vyšel až k divadlu, kde se najednou u živého plotu (před gymplem) objevily tiše divné stíny. Bylo to zvláštní, většina našich bitek do té doby začínala vždy neskutečným řevem. Ať už se jednalo o namachrovaný metly z města, cikány nebo skinheads, vždycky tomu tak bylo.
Tentokrát to byl tichý Blitzkrieg. Holé hlavy, bombry, sem tam nějaká ta bassebalová pálka. Představte si tři hubené klučíky, s vlasy do půl zad, s džínovými bundami a čínskými keckami. Nechápali jsme a byli jsme šíleně překvapení. Oni ti sviňáci útočili normálně ze zálohy. To jsme si přitom mysleli, že po jarní řezničině, kdy jsme je doslova rozprášili a zničili, nás už nechají na pokoji. Jenže se jim vrátil ten malej agresivní zmetek Ámos z vězení a znova povolal do svatého boje své věrné. "Kurvy.....": řval Prcalík, ale nebylo mu to nic platné. Jich bylo osm, my tři. Férovka, masakr.
Byli jsme jak ranění lvi, posilnění pivem a rumem. Stáli jsme zády k sobě a odráželi útoky ze všech stran. Už jsem si myslel, že se ubráníme. Dokonce jsem zaslechl nějakého pána jdoucího z divadla, který křičel naším směrem, aby nás skinheads nechali. Ale odtáhla ho manželka, že prý je to náš problém a ať se do toho nemontuje. Pak jsem dostal z boku ránu pálkou do hlavy a padl na zem. To byl konec. Jak jsem vysokej a Kytka byl taky, tak jsme si je zatím (až do pumelenice dřevem do mé lebky) drželi docela na distanc. Prcalík vždycky vybíhal, hrozně se u toho vztekal a budil děs. Nebylo nám to nic platné.
V podobných situacích se můžete jen schoulit do prenatální polohy a chránit si hlavu a břicho. Oni do nás kopali kanadama, mlátili a bylo to nekonečný. Jakmile padnete na zem, tak je to konečná. Přiznávám, že jsem se modlil. A moje modlitby byly asi vyslyšený, protože tři chlapi, takový ty dělnický pořízkové, rovný siláci/dobráci od rány i od kosti, šli taky od Hymrů dolů na sídliště. Plešky odehnali a nás postavili na nohy. Já na tom byl relativně dobře, Prcalík byl ale dobitej neskutečně. Krve všude jak při zabijačce.
Poděkovali jsme chlapům za záchranu (a já jim pak v práci zařídil zvednutí platu - nejen kvůli naší záchraně, ale taky, protože na ně všichni okolo házeli bobek a jsem toho názoru, že dobrý fachmani mají být dobře zaplaceni) a podpírali se jako kdybychom šli z války. Všichni od krve. Prcalík nemohl moc mluvit, ale my s Kytkou jo, tak jsme nadávání obstarali sami. Ani nevím proč, ale šlo se ke Káče domů. Asi že to bylo nejblíž a taky jsem byl zvyklý si ke své metalové princezně chodit lízat rány.
"Panebože!": uvítala nás paní Kačenková u dveří. Pamatuji si, že na sobě měla župan, rozepnutý a koukal ji cíp černé podprsenky. Očividně jsme jí překazili hezký večer s manželem. Brejle jsem měl rozflákaný v kapse a tak jsem si pořád mnul oči, abych jednak otřel krev a hlavně abych téhle krásné dámě viděl do výstřihu. Měl jsem pocit, že si toho všimla, protože zrudla a odběhla pro Káču. Potom to už šlo ráz na ráz. V jejich bytě to za chvíli vypadalo jako v lazaretu. Taky chtěli volat policajty, ale to jsme rezolutně odmítli. Nejsme práskači, ne?
U mě byly asi nejhorší naražený žebra, Prcalík nakonec umytý vypadal líp než normálně - to jsem mu prostě musel říct. Kytka se tvářil, že mu skoro nic není. Jen se kolem druhé ráno začal držet za břicho. Museli jsme zavolat sanitku. Jel jsem s ním, stejně už bych neusnul a ráno mě čekala za pár hodin směna. Prasklé vředy nejsou žádná sranda a já počkal až operace skončila. Zavolal jsem sousedce, aby neměla máma strach (my telefon neměli a tak si to dámy řekly). Horší to bylo s Kytkovou mámou, protože ta se málem chudák u telefonu zhroutila. V nemocnici vylezl pan doktor, vzbudil mě ležícího na červené lepkavé kožence a řekl mi, že kamarád si u nich chvilku poleží. Ale že je všechno v pořádku.
Vydal jsem se z nemocnice pěšky do Škodovky. Smrděl jsem krví, desinfekcí, potem a nevyspáním. Pršelo a já se šoural jako kdybych měl každou chvílí padnout hubou k zemi. U píchaček potkám své zachránce. Ptají se mě co a jak a já si zalezu do svého kanclu. Chce se mi šíleně spát. A protože jsou všichni na mě neskutečně hodní, tak můžu. Natáhnu se na lavičku, pod hlavu si dám křiváka (pořád od krve) a spím. Zdá se mi o Káče, jak zase vrní blahem. Mám napuchlý obličej, bolavá žebra, ale jsem rád, že jsem přežil.
Nejhorší na podobných bitkách nebylo to, že jsme prohráli. Bolest pomine a zažili jsme ji už mnohokrát. Horší bylo ponížení, prohra. Moc jsem se ten den nesmál. Několikrát mi volala Jana, pak Káča z budky před školou, taky máma. A chodili za mnou kolegyně, každá se svačinou, milým slovem, pohlazením, omytím obličeje. Byl jsem jak voják - hrdina, který se vrátil ze záchranné mise. Nejlepší byla jedna má podřízená, které bylo už lehce k šedesáti. Měla drsné, silné ruce od práce, ale chovala se ke mě jako vlastní babička. Skinheady neměl nikdo rád. Byli zákeřní a mlátili lidi na potkání. S původním hnutím neměli vůbec nic společného.
Možná tenkrát zlomily plešky naše těla, ale naše mysl zůstala hrdá a neporušená. Po práci na mě čekali před branou všichni. Už od píchaček jsem viděl zástup džínových postav. V čele ovázaný Prcalík a Káča, která ke mě hned běžela. Bylo to jak v nějakým romantickým filmu, jen nám u toho náš kamarád nadával, ať se na to vysereme, že prší a rozmočí se mu obvazy.
Šli jsme ruku v ruce, modrá thrashová metalová síla. Kluci a holky ze sídliště, kteří si mezi sebou řekli, že několika z nich bylo hodně ublíženo. Cestou nabereme Janu, která mě hned se slzami v očích nadává, co jsme to zase prováděli. To samé Prcalinka a Mirka. U nemocnice nás je už snad osmdesát. Vypadali jsme jak začátek revoluce (proti tuposti a zmrdům), jako protest proti debilitě a zbytečnýmu násilí. Konečně potkávám mámu, která zase brečí, Kytkova taky, ale nás najednou nic nebolí, protože jsme spolu, máme svý holky, svůj metal, svůj krásnej svět.
Kytka nakonec dopadl docela dobře. Dokonce jsme mu pod okny zazpívali pár jeho oblíbených songů. Já mu "milosrdně" přiznal, že Metallica má něco do sebe (abych mu udělal radost), i ta novější. Mámě jsem řekl, že bych raději spal u Kačenky, otec by měl zase nějaký řeči. Rozvalil jsem se u nich na gauči, přijímal samé dobroty a láskyplné doteky. Saxon hráli pořád dokola, život po bitce/nakládačce nebyl zase tolik zlej. To nic ale neměnilo na tom, že se v Boleslavi opět po nějaké době začaly formovat plešatý oddíly plný debilů. "Nás nezlomí, nás tedy ne..": šeptal jsem prý ze spaní, když se na mě má milá chodila v noci dívat.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
