THE
SLOW DEATH – Ark
CD
2015, Chaos Records
Umřít
a znovu se narodit. Převtělit se ve věčnost a prožít si vše
znovu. Opravit chyby a víc se ponořit do chvilek, které máme
zafixované jako ty krásné. To je samozřejmě sen nás všech.
Některá náboženství věří na převtělování duší. Jenže
já pořád nevím, zda bych si to tady užil stejně jako třeba
had. Zatím žijeme s jedinou jistotou. Čekáme v nekonečné
frontě na smrt a jsme jen další číslo v řadě. Mnohdy si
neumíme vychutnat ty dobré okamžiky a zbytečně se zaobíráme
zbytečnostmi. Pohlceni vlastními problémy pro mlhu zloby kolikrát
pořádně nevidíme. Máme dokonalou techniku pro komunikaci a
bavíme se spolu čím dál tím méně. Přitom vše je tak pomíjivé.
Stejně jako hudba. Některou slyšíme poprvé a zapamatujeme si ji
až do konce svých dní. Pak je zase jiná, chytlavá a příjemná,
kterou za pár dní zapomeneme. Australští doom THE SLOW DEATH deathaři patří
do první skupiny. Už při počátečním poslechu jsem si připadal,
jako bych se nahý po částech nořil do ledové vody. Postupně
jsem zpomaloval svoje životní funkce, vážněla mi tvář a
pohlcen studenými tóny i vlastním nitrem jsem přestával vědět
o okolním světě.
Hudba
by se zde dala přirovnat k MOURNFUL CONGREGATION, LYCANTHII,
ELYSIUM, BACKYARD MORTUARY nebo PALLBEAKER. To ale není zase tolik
důležité. Hlavní je ten smutek, ponurá nálada a věčnost. Ano,
opravdu tím myslím nekonečnou smyčku času. Zajímavě zpracované
jsou vokály, naléhavé, podpořené ženským zpěvem. Riffy jsou
poplatné svému stylu, mnohdy již jinde slyšené, ale nějak mi to
nevadí. Hodnotím hlavně celkový dojem a ten je tentokrát zcela
pohlcující. Sedím sám na starém opuštěném pohřebišti a
znovu rozmlouvám s dávnými stíny. Míval jsem kdysi strach,
bál jsem se zádušních mší, ale po poslechu „Ark“ již žádné
obavy necítím. Moje tělo i mysl jsou prostoupeny smutkem.
Tentokrát ho ale nevnímejte špatně. V tomto případě je
nutný a musí zkrátka ven. Tohle album je jako dlouho depresemi
pěchovaný hrnec, který náhle pukl. Všechna ta beznaděj, tma i
soužení vytryskly ven a zhmotnily se v recenzované desce. Je
nutné mít ponurou náladu, považuji za příhodné poslouchat
desku s otevřeným oknem do vesmíru a doufám v poklidný
deštivý večer. V těchto chvílích si užívám nahrávku nejvíce.
Čas
plyne jako voda v horských bystřinách. Je nám odpočívávána
každá minuta, každá sekunda. Jsme součástí obrovského kolosu
zvaného svět a naše postavy jsou ve věčnosti jenom zrnkem písku.
Považujeme se za významné, jedinečné a vševědoucí. Mnohým
z nás chybí pokora. Někdy je to zvláštní, co ve mně umí
muzika probudit za myšlenky. Jenže THE SLOW DEATH mě nějakým
záhadným způsobem dokázali zastavit, donutili mě přemýšlet,
oprostit se od všeho a jen si tak chodit světem a dumat nad
nesmrtelností. Někdy to nebývá na škodu, co říkáte? Beru
podobná alba jako takovou očistu. Někdo holt používá exotické
čaje, jiný podstupuje náročné kůry, já si narvu do hlavy
muziku a toulám se po lesích. Utvrzuje mě to v tom, že jsem
pořád ještě živý a vracívám se do denního procesu
občerstvený a s úsměvem na tváři. V práci pak
vzpomínám na ty krásné chvíle, strávené v potemnělých
houštinách, mezi borovicemi, plačícími svoji nekonečnou smůlu.
Občas zahlédnu i nějaké zvíře, plaché, se smutným očima.
V ten moment mu závidím tu bezprostřednost a samozřejmost
s jakou se pohybuje, s jakou žije.
Vracívám
se k večeru, když už má slunce co dělat, aby se udrželo
nad obzorem. Doma ještě chvilku sedávám a nechávám vše doznít.
Mnohokrát se pokládám do křesla, pouštím si THE SLOW DEATH znovu a do
rytmu hltám slova nějaké dobré knihy. Všude kolem sviští
nekonečná internetová dálnice a ze stoupaček v našem domě
zní další klení sousedů. Usínám se sklenkou dobrého piva
v ruce a opět se nechávám pohltit sny a věčností. Jsou
alba, o kterých vím, že si je chci i v budoucnu hýčkat jako vlastní děti.
Stávají se z nich již při prvních setkáních artefakty,
které opatruji jako oči v hlavě. Pokaždé, třeba i
za několik let, až si zase budu přehrabávat ty hromady CD,
co mám doma, si vzpomenu na všechny ty zážitky, které jsme spolu
při dlouhých procházkách zažili. Myslím, že nejsou nutná
další slova. Tahle deska mluví sama za sebe. Smutně, naléhavě a
dlouze. Jako sama věčnost. Skvěle!
Asphyx
says:
During
the first
listening,
I felt like
naked
sinking
part
to part
into
the ice water.
Gradually,
I
slowed
down
my
vitals,
my
face
got
dark
and
I absorbed cold
tones
and my own heart stopped to know about the world.
The music
can
be
compared
to
the
MOURNFUL
CONGREGATION, LYCANTHII, ELYSIUM, BACKYARD MORTUARY or PALLBEAKER.
But
this
isn't
important so much.
The
main things are sadness,
grim
mood
and
eternity.
Yes,
I
really
mean the
infinite
loop of
time.
The
vocals
are very interesting,
urgent, supported
by
female
vocals. The riffs
are
conforming to the style,
often
heard,
but
it doesn't matter.
The
most important thing for me is
the
total impression and it is
this
time
totally
absorbing.
I think I
don't
need
more
words.
This
record
speaks
for itself.
As
an
eternity
alone.
Great!
Seznam
skladeb:
1. The Chosen Ones
2. Severance
3. Perpetuate
4. Ark
5. Declamation
6. Adrift
Čas:
01:15:07
Sestava/band:
Stuart
Prickett - Lead & Rhythm Guitars, keyboards
Mandy
Andresen - Vocals & Keyboards
Gregg
Williamson – Vocals
Yonn
McLaughlin – Drums
Brett
Campbell - Lead Guitar
Dan
Garcia - Bass